Článek
Rodačka z Prahy přišla na svět v roce 1875 do tehdejšího Rakouska - Uherska, doby ženské poddanosti, která čekala na osobnost, která ženy odvede od sporáku a péče o domácnost také do veřejného sektoru. Odmaturovala na pražském Ústavu pro vzdělání učitelek a povolání pedagožky se věnovala až do roku 1924.
Musela však kvůli tomu obětovat rodinu a děti, jelikož až do roku 1919 byl u nás uzákoněn celibát pro ženy učitelky. Tehdy se jednalo o typické mužské povolání a od ženy se očekávalo být doma s dětmi. Pokud přeci jen nějaká žena chtěla učit, předpokládalo se, že je starší, bezdětná nebo děti mít nemůže a pokud ne, nesměla žena učitelka mít děti.
Františka dala přednost kariéře, ačkoliv měla svého milého, se kterým rodinu založit mohla a který ji dokonce požádal o ruku. Žádost nakonec s těžkým srdcem odmítla a jala se věnovat službě veřejnosti. Zaměřila se kromě učitelství od roku 1918 také na politiku a dokázala již o rok později přepsat zákony ve prospěch žen učitelek, kterým byl celibát zrušen a ony se tak mohly vedle kantorské profese věnovat i rodině a dětem.
Ale dokázala toho mnohem více. Díky rodinným vztahům s Masarykovými si dokázala naklonit našeho prvního prezidenta a prosadila spolu s ním ženské volební právo navzdory překážkám a mohutné kritice.
Její aktivity jakožto demokratky a humanistky s velkým sociálním cítěním byly zacíleny na podporu žen v naší společnosti směrem k jejich rovnoprávnosti. Založila Ženskou národní radu, stala se její předsedkyní a přibrala si další aktivitu novinařinu, aby mohla šířit osvětu k lidem. Nebyla spokojena se stavem tehdejší společnosti, která sice naoko práva žen uznávala, ale v praxi se tak nedělo a za svůj životní cíl si stanovila nápravu tohoto neutěšeného stavu.
Stala se dokonce v roce 1925 i senátorkou, celkem setrvala v této funkci tři volební období. Zvolení předcházela její tvrdá práce, kdy objížděla velmi pečlivě svůj volební okrsek a hovořila s lidmi. Položila tak v podstatě základ moderních politických kontaktních kampaní.
Plamínková zásadním způsobem ovlivnila také činnost a morálku Milady Horákové. Ta byla zprvu její žačkou a později i kolegyní v ženských spolcích.
Plamínková (čtvrtá zprava) na ženské konferenci ve švýcarském Zürichu; 1937
Poté, co vypukla druhá světová válka, projevila obrovský kus statečnosti a napsala dopis samotnému Adolfu Hitlerovi, ve kterém se odvážila kritizovat jeho projev a činy a vyjádřila podporu a zastání prezidentu Benešovi.
Pane kancléři, v řadě nesprávností, jež jste vyslovil ve své pondělní řeči a jež jsou vysvětlitelné jen historickými a národopisnými omyly, dotkl jste se těžkou urážkou našeho prezidenta doktora Beneše. I tato urážka snad je vysvětlitelnou nedostatkem informací, jimž podléhá diktátor, jehož okolí ho informuje toliko o věcech, které jsou ve směru jeho přání. Proto píši.
Není divu, že veškeré její aktivity včetně tohoto dopisu ležely v oku gestapa, které ji zatklo hned v prvních měsících činnosti, tehdy byla ještě po šesti týdnech propuštěna. Ačkoliv mohla vycestovat na Západ a ukrýt se tam, rozhodla se zůstat a pomáhat svojí zemi. V roce 1942 během heydrichiády byla zatčena znovu, vězněna několik týdnů v Terezíně a následně odvezena na popraviště v pražských Kobylisích, kde ji zastřelili v důsledku toho, že veřejně odmítla odsoudit atentát na Heydricha a opakovaně vyjadřovala podporu prezidentu Benešovi a své vlasti. Bylo jí 67 let.
Demokracie není lehká; demokracie žádá převýchovu nás všech, žádá vnitřní kázeň, abychom se – jednotlivci v rodině, ve společnosti, ve straně, v národě, ve státě - sami dovedli omezovat v tom, co nutně druhé dráždí, zneklidňuje, abychom tedy i společensky vytvářeli předpoklady klidného, rozšafného dohovoru! A nad tím vším – v hlubině našeho přesvědčení, musí být: že všichni mají stejné právo na život, a že toto právo někomu brát, znamená hřešit proti principu života, a že jsme všichni, celé lidstvo, na jedné lodi, kterou buď budeme společně řídit – anebo všichni s ní utoneme!
Tato žena je naším národem naprosto neprávem opomíjena. Přitom zasluhuje nejvyšších poct pro zásluhy o náš stát. Proto je podstatné, že v roce 2020 spatřil světlo světa dokument Zapomenutá Františka Plamínková o této mimořádné velikánce naší historie. A to se původně chtěla stát lékařkou, ale sama byla nakonec ráda, že tak neučinila, neboť by jí nezbýval čas na veřejnou službu. A já si jen říkám, kde bychom dnes bez ní byli.
Pamětní deska F. Plamínkové na Valdštejnském paláci v Praze
Anketa
Použité zdroje:
https://plus.rozhlas.cz/pro-mnohe-neznama-zakladatelka-zenskeho-hnuti-frantiska-plaminkova-i-ona-svedla-9063947
https://msmt.gov.cz/ministerstvo/novinar/frantiska-plaminkova-odvazna-politicka-ve-sluzbe
https://www.heroine.cz/zena-a-svet/8808-nemela-na-sobe-nic-karikaturne-feministickeho-charisma-a-odvaha-frantisky-plaminkove
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Františka_Plamínková
