Článek
Před pár lety jsme s partnerem dostali k už ani nevím jaké příležitosti nevšední dárek. V bílé obálce se skrýval voucher na let horkovzdušným balónem v lokalitě podle našeho výběru. Pocity jsem měl protichůdné. Ačkoliv patřím k lidem, kteří velmi rádi létají letadlem (a civí celou trasu z okénka jako kdyby letěli poprvé), podobný blahý pocit se mi při představě balónového letu nedostavoval.
Možná to byl strach z neznámého, obavy, že mne bude dělit vysoko od země jen proutěný či z jakého materiálu koš a vzpomínky na moji oblíbenou „svěrákovskou“ komedii Vratné lahve, kde k smrti vyděšená Daniela Kolářová křičí při balonovém letu (kdy nedopatřením zůstali v koši se svým manželem zcela sami) do vysílačky „Ale my vám chceme klesat!“ A abych nezapomněl, nemělo se jednat o let jen pro nás dva, ale pro osm lidí a představa natěsnaného prostoru s cizími osobami mi také dvakrát příjemná nebyla.
Ale tak jsem se snažil vidět to z té lepší stránky, představoval jsem si ty výhledy daleko do krásné české krajiny a udělali jsme si s partnerem rezervaci na jeden červencový termín. Místo odletu Český Ráj. Můj zamilovaný kraj už od dětství. A za chvíli ty „svoje“ skály uvidím pěkně zezhora.
Uplynulo pár týdnů a termín byl na spadnutí. Pečlivě jsme si prošli instrukce a jako nezkušené nováčky nás překvapil jeden háček. A to počasí a nemožnost balónu (narozdíl od letadla) vzlétnout téměř kdykoliv. Tento dopravní prostředek je natolik háklivý, že i když je předpověď počasí a povětrnostních podmínek příznivá třeba jen pár hodin před odletem, během chvilky se to může otočit. A i když je v den vzletu hezky a laik se zaraduje, odborník může zavrtět hlavou a vše zrušit, protože prostě jen vítr fouká tam či onam, ale tam ne a je pomalý nebo rychlý nebo zakřivený a nevím, co všechno ještě. A tak je každý účastník letového zážitku informován, že se také může stát, že dorazí desítky kilometrů na místo odletu a nebude z toho pravděpodobně nic. A jen dodám, že se létá zpravidla velmi brzy ráno - u koše musíte být už před šestou hodinou.
Zkušenosti lidí, kteří svoje dojmy psali na internet, moc pozitivní nebyly. Většině byl let balónem zrušen a ne jen jednou. A tak jsme napjatě očekávali náš den a byli jsme připraveni na vše. Měli jsme štěstí. Tedy takto - let se nekonal, ale my se to sms zprávou dozvěděli už večer předtím. Počasí bylo zlé už předem a podle předpovědí rozhodně zlepšení nehrozilo. A tak jsme špičky skal nebo obě věže zříceniny hradu Trosky museli oželet a byli jsme rádi alespoň za to, že jsme se tu nemilou zprávu nedozvěděli až v půl šesté ráno a na místě.
Náhoda tomu chtěla, že jedno z dalších odletových míst bylo i na jihlavském letišti a měli tam v koši dvě místečka na příští měsíc na sobotu volná. Počet termínů bývá už tak malý a počasí z nich ještě značně ukrajuje, takže jsme měli štěstí. Partner z Jihlavy pochází a kousek od ní trávíváme víkendy na chatě s rodinou, domluvili jsme si s nimi tedy návštěvu s tím, že když osud dopřeje, vzlétneme tam. Krajina Vysočiny pro mne sice tak atraktivní jako Český Ráj není, ale co už. A jiný volný termín mezi Turnovem a Jičínem už stejně neměli.
Večer před dnem D jsem již na chatě na Vysočině rentgenoval mobilní telefon a nic. Bylo krásně, předpověď na sobotu byla příznivá. Takže jsme si nařídili budíka na půl pátou, abychom se stihli nasnídat a vypravit a za 20 minut autem dojet na místo. Na letiště jsme zívajíce a s polozalepeným zrakem dorazili 15 minut před stanoveným časem. Balón už se povaloval rozložený na zemi. Ano, měli jsme štěstí a toho dne jsme vzlétli. Když jsme se bavili se spolucestujícími, tak nám pomalu gratulovali. Byli jsme totiž jediní, komu to vyšlo napodruhé. A jeden manželský pár zkonstatoval, že oni letí až na osmý pokus.
Před vzletem jsme pomáhali u nafukování, dostali jsme nějaké instrukce a pokyny a jali se lézt do košíku. A pozor, i když už jste v koši a vodič je připraven zatáhnout za plyn, pořád ještě může být let zrušen. Jedné dámě se to stalo při čtvrtém pokusu a byla prý na mrtvici. Tak jsme ještě v koši čekali, jestli ano nebo ne a najednou jsme se začali odlepovat od země. Vyšlo to.
Stoupali jsme výš a výš, trasa byla naplánována od Jihlavy směr severovýchod. Naivně jsem si zblblý z letadla myslel, bůhvíjak vysoko nepoletíme, jak bude vše maličké a ulice městeček jako řetízky. No bylo to nějakých 600 metrů a viděli jsme lidem pomalu až do kuchyně. To se přiznám, že mě moc nenadchlo. Co mě určitě nenadchlo, byla trasa. Pohled na přírodní krásy pahorkatiny bez výrazných bodů, na kůrovcem rozežrané lesy, na dálnici D1, kterou jsem viděl snad polovinu času asi dvouhodinového letu.
Ten jsem si snažil užít, ale moc to nešlo. Krajinu vem čert, ale stísněný prostor s cizími lidmi mě nesedl a co bylo zdaleka nejhorší, byl pocit, že pode mnou je jen pár centimetrů dřeva a pak přes půl kilometru nic. Začal jsem chápat, že zděšení Daniely Kolářové asi až tak hrané nebylo a přitisknul jsem se k partnerovi a ke sloupku koše, jako kdyby tyto dva elementy zvyšovaly naši bezpečnost. Na konci trasy jsme se všichni hezky v koši pováleli a balón nás táhl ještě pár desítek metrů po poli, než zastavil.
Šup šup ven, jedna cigareta, druhá cigareta a radost, že to mám za sebou. Na místě našeho „dopadu“ na nás čekala auta, která nás vezla zpět na jihlavské letiště. Ano, uznávám, některé mé nervové buňky nejsou úplně nadané a já si myslel, že uděláme okružní let a sneseme se zase tam, kde jsme vzlétli. No nechal jsem si tento vtipný postřeh raději pro sebe, sedl do auta a celou cestu přemýtal, jestli se mi to vlastně celé líbilo nebo ne.
Dospěl jsem k názoru, že už bych do toho nevlezl a že se pokorně vrátím k letadlům. Neberte moje vyprávění jako odrazující. Většina spoluvýletníků byla nadšených (asi i proto, že se nemuseli po xté přehlašovat na jiný termín nebo se před vzletem trmácet domů), i můj partner byl spokojený. Já jsem jen prostě očekával více a větší klid. Kombinace nervů z „letíme-neletíme“, ranního vstávání jak do „Kolbenky“, přecpaného koše s nedůvěryhodným dnem, malé letové výšky a „podmanivé“ krajiny s dálnicí a lesními pahýly mě prostě neuspokojila.
Pokud se tedy rozhodnete balónem letět, budiž vám článek nastíněním celého procesu, který má mnoho svých „ale“. Za sebe přeju, ať to vyjde na co nejnižší pokus, v co nejhezčí krajině a bez pocitů bezedna.
