Článek
Psal se rok 1977 a premiéru si odbyla jedna z nejoblíbenějších českých komedií Což takhle dát si špenát. Hereckým esům Vladimíru Menšíkovi, Jiřímu Sovákovi, Ivě Janžurové, Stelle Zázvorkové a dalším zde zdatně sekundují také dětští herci, kteří ztvárnili pány Menšíka a Sováka poté, co v kombinaci omlazovacího přístroje a snědeného špenátu „urychlovače“ omládli až na základní školu.
Tím, kdo si zahrál malého Vladimíra Menšíka, byl dětský herec Michal Kocourek. Zaujal svojí podobou se slavným hercem i suverénním sympaticky přidrzlým kukučem a projevem a dostal se tak rázem do povědomí a obliby široké divácké veřejnosti. V době natáčení mu bylo jedenáct let, ovšem nebyla to jeho první role.
Kocourek si poprvé zahrál ve filmu už pět let zpátky a mihnul se v té době také v populárních Bakalářích. A začínal sbírat herecké zkušenosti také na divadelních prknech v dětském souboru Divadla na Vinohradech. Objevil jej náhodou režisér Václav Hudeček, který měl chatu blízko Kocourkových a malý Michal si tam hrával s jeho dcerkou. Povídali si i spolu, chlapec se Hudečkovi zalíbil a brzy dostal svoji první roli. Nepochází z herecké rodiny - maminka byla šperkařkou a otec stavebním projektantem. Oba svého syna ale v hraní podporovali.
Michal Kocourek na snímku z roku 2017
Po úspěších komedie Což takhle dát si špenát se objevil ještě v dalších cca patnácti filmech a bezpočtu televizních inscenacích. Celkem má na svém kontě kolem úctyhodných 70 rolí. Pamatovat si ho můžete zejména z filmu o trampotách dětí z dětského domova Indiáni z Větrova (1979) nebo z komedie Copak je to za vojáka… (1987) s Jiřím Langmajerem v hlavní roli. V sedmdesátkách byl na vrcholu a patřil k vůbec nejobsazovanějším dětským hercům.
Naposledy účinkoval na place ve snímku podle scénáře Haliny Pawlowské Díky za každé nové ráno (1994) a končil v roce 1997 seriálem Život na zámku. To mu bylo nějakých 32 let. A dávno byl již profesně jinde, než jen u herectví, které pro něj v tu dobu bylo na vedlejší koleji.
Už jako malý kluk tušil, že herectví nebude tou jeho pravou kariérní výzvou a cestou. Stýskalo se mu po rodině, se kterou často nemohl být, nemíval skoro volno, bezstarostné prázdniny ho míjely a jemu to přestávalo vyhovovat. Vystudoval sice hudebně dramatický obor na Státní konzervatoři, ale věděl, kam jej to táhne jinam. Ne tak úplně mimo branži - díky organizačním a manažerským schopnostem chtěl zůstat u umění, ale z té druhé, výkonné produkční strany.
Už mě to nebavilo. Do dvaadvaceti jsem natočil desítky věcí, odehrál spousty představení. Neznal jsem volný čas, prázdniny. Na základce mi říkali středoškolák, protože jsem chodil jen ve středu. Na konzervatoř už jsem nastupoval spíš s přesvědčením, že se hercem stát nechci. Uvědomoval jsem si, že bych rád dělal divadlo z druhé strany.
Ještě na studiích se dostal do hereckého souboru Františka Ringo Čecha, po škole hrál ještě pár let zájezdové divadlo, ale touha mít svoje vlastní zvítězila a když mu bylo teprve 20 let, založil svoje první divadlo. Nejdříve s ním kočoval, později měl stálou scénu v Divadle Albatros. Hrála zde také nějaký čas Lucie Bílá nebo Yvetta Blanarovičová. Po revoluci ale díky privatizaci o tento prostor přišel.
Přesunul se o kousek dál, vzniklo Divadlo v Celetné a následně otevřel další Divadlo v Rytířské ulici. Vedle toho provozoval i agenturu Interkoncerts, která k nám dostala na koncerty takové hvězdy, jakými byla legendární Tina Turner, skupiny Deep Purple, Kiss nebo Roxette či zpěvák Sting.
Rok před přelomem tisíciletí otevřel v Praze další divadlo, kterému je dodnes jako jeho ředitel a výkonný producent věrný a které si získalo během pětadvaceti let aktivní činnosti značné renomé nejen v našem hlavním městě, ale díky četným zájezdovým představením také v celé republice. Pokud nevíte, o jaký kulturní prostor se jedná, můžete zkusit hádat. Divadlo je v centru Prahy. Zaměřuje se na širokou diváckou základnu - mezi pilíře jeho tvorby patří muzikály, konverzační komedie, ale i těžší kousky. A to vše za účasti paní herečky Ivy Janžurové, která zda nejen hraje, ale má prostor i jako scenáristka a režisérka. A divadlo také zpopularizovaly komedie hereckého dua Jana Paulová a Pavel Zedníček.
Už tušíte nebo víte? Ano, jedná se o Divadlo Kalich v pražské Jungmannově ulici a přidružený Komorní Kalich a Letní scénu. V divadelních statistikách boduje Kalich každoročně v návštěvnosti na předních příčkách a mezi soukromými scénami bývá dokonce úplně první. K otevření tenkrát přispěl zpěvák Janek Ledecký, kterého Koucourek taktéž zastupoval. Měl hotový muzikál Hamlet a hledal se prostor, kde jej realizovat. A Kalich byl na světě. A aby toho nebylo málo, roku 2006 pomohl Kocourek na svět i Divadlu Palace.
On sám už skutečně pověsil dětskou kariéru na hřebík a již řadu let nehraje, výjimku udělal před dvěma lety, když se na popud režiséra Bisera Arichteva nechal obsadit do pár epizod seriálu O mě se neboj. Je už přes 30 let ženatý, manželka Dana původně vykonávala profesi kadeřnice a později zůstala ženou v domácnosti. Mají společně tři potomky a jejich otec je podle svých vlastních slov rád, že se ani jeden z nich herectví nevěnuje. Zná dobře nástrahy a rizika tohoto povolání a odvrácenou tvář showbyznysu. Jeho děti se profesně nepohybují v umění obecně - jeden syn je osobním trenérem, druhý hraje profesionálně golf a dcera se věnuje pejskům jako fyzioterapeutka.
Ve volném čase vyráží do hor, před pár dny odjel až do dalekého Nepálu. Do Himalájí jezdí ostatně pravidelně už dlouhá léta. Ve volnu vyráží také na lyže i na snowboard a chodí na golf. Chodí do lesa, kde relaxuje prací a vyřezává sochy ze dřeva pomocí motorové pily. Věnuje se také malování.
Vždycky jsem byl ve své podstatě tulák, hodně spojený s přírodou, je to můj osobní únik z hektického pracovního kolotoče. Pokud můžu být někde v lese nebo v horách, jsem šťastný, je to blahodárná čistá voda. Hory mě velmi ovlivňují, miluju je a zároveň k nim mám obrovský respekt, který je třeba mít i v běžném životě ke svému okolí. Když se naučíte hory vnímat, učíte se od nich. Takže si tam chodím pro určitý relax a zároveň pro určitou bolest, vykoupenou vůlí. Díky tomu se pak zase postavím čelem k všedním dnům.
A jak vidí svoji profesní budoucnost? Rád by vedl své divadlo úspěšně i do dalších let a zároveň plánuje podpořit mladé herecké a muzikálové talenty.
Divadlu Kalich je pětadvacet a přemýšlím jak dál. Pohrávám si s myšlenkou, že bych při divadle vybudoval jakousi školu talentů, na jejímž chodu by se podílela zvučná jména a pomáhala mladým s kariérou.
Při jeho činnorodosti jistě vznikne ještě mnoho nových a úspěšných projektů a nezbývá než do nich popřát hodně zdaru a sil. A když bude energie docházet, tak hurá do hor dobít baterky.
Použité zdroje:
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-michal-kocourek-nebaziruju-na-svem-nazoru-naopak-se-stale-ucim-40271498
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/michal-kocourek-herec-syn-simon-kocourek-bezec-divadlo-onemocneni.A241107_105423_lidicky_potu
https://www.divadelni-noviny.cz/michal-kocourek-s-rozpoctem-musim-vyjit
http://www.kultura.cz/profile/31596-michal-kocourek
https://www.csfd.cz/tvurce/995-michal-kocourek/biografie/
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Michal_Kocourek
