Článek
Martina, rozená Vrbová, přišla na svět roku 1971 v pražské porodnici v Podolí, záhy ji ale maminka sbalila a odletěli společně do jihoamerické Bolívie, kde jako malé děvčátko vyrůstala. Důvodem bylo zaměstnání jejího otce hydrogeologa při Organizaci spojených národů. Otec měl za úkol hledat na místní rozsáhlé náhorní plošině velikosti dvou našich republik vodu pro zde žijící indiánské kmeny. Životadárné tekutiny tam byl v tu dobu takový nedostatek, že až třetina malých dětí umírala na těžkou dehydrataci a také na infekční choroby. Práce se ale dařila, kolem průzkumných vrtů se vybudovaly první studny a situace pro místní obyvatele se výrazně zlepšila.
Zde si přirozeně osvojila základy španělštiny, kterou se v Bolívii hovoří. Pobývala často s místní chůvou, která se o ní starala a komunikovala s ní ve španělštině. To se jí později hodilo mimo jiné při studiích a práci ve Španělsku. Když jí byly tři roky, rodina se vrátila zpět do naší vlasti.
Další dětství a dospívání prožila v Praze a málokdo ví, ačkoliv ji známe prakticky jen z televize a rozhlasu, že vystudovala zcela odlišný obor, a to hru na klasickou kytaru. Té se nejprve věnovala v Praze na Státní konzervatoři a pokračovala po čase v dalším návazném studiu na zkušené ve španělském Madridu. Rodiče jí finančně vypomáhali, ale dostatek peněz neměla a aby rodinu více nezatěžovala, poohlédla se v místě po přivýdělku.
A to rovnou v modelingové agentuře, kam jak vzpomíná hrdě nakráčela a troufale si řekla o práci. Hned první casting, který jí byl nabídnut, byl do španělské státní televize, kde hledali spolumoderátorku zábavně vzdělávacího soutěžního pořadu Waku Waku (obdoba našich Zázraků přírody vysílaných na kanále ČT1). Podle jejích vlastních slov předvedla sama pro sebe jeden z nejtrapnějších výkonů, odvislých od scénky, kdy měla improvizovat a odvyprávět absurdní milostný příběh mezi krokodýlem a slepicí. A po třech dnech překvapeně poslouchala v telefonu zprávu, že byla přijata! Do pořadu tedy nastoupila pod jménem Martina Hegel, setrvala v něm po dva roky a stala se díky němu hvězdou, kterou běžně na ulici poznávali a oslovovali Španělé. Zužitkovala tak umně přirozenou znalost španělštiny a ještě jí pozitivně pomohl akcent, který v televizi kvitovali.
Než ale odcestovala do Španělska, stihla se ještě stát po Sametové revoluci tehdy programovou hlasatelkou České televize a dále si k tomu přibrala společně s country muzikantem Jiřím Brabcem moderaci pořadu o české a americké country hudbě Country Express Praha–Nashville. V určitém období tak letecky pendlovala mezi naší televizí, kde byla za elévku a tou španělskou, kde už byla známou televizní tváří. A kytara tak šla stranou a profesně se jí Hynková Vrbová nevěnovala. Sama kriticky uznává, že si uvědomila určitý nedostatek ve hře ve srovnání s jižními národy, kteří cit pro struny mají prostě přirozeně v krvi, a že by se jim nemohla rovnat.
Pokračovala tedy v úspěšně rozjeté televizní kariéře u nás. Diváci ji vnímají zejména jako moderátorku pořadu „pro seniory a maminky na mateřské“ Sama doma, kde dodnes působí, ona má za sebou ale celou řádku jiných pořadů - Obrazovka, ČT vize, Co mám dělat, když…?, Vypadáš skvěle!, Volejte učiteli (spolumoderovala s Alešem Cibulkou), Kam s nimi, kam s ní a Dětská záchranka v akci (v těchto dvou projektech byla také spoluscénáristkou) a v neposlední řadě populární pořady Retro a 13. komnata.
Aktivní je také v Českém rozhlase jako moderátorka i jako scénáristka, také zde má na svém kontě ne jeden, ale hned několik pořadů. Za všechny jmenujme Noční linku, Sedmý světadíl (o cestování) nebo Česko, země neznámá.
V poslední době se dostala do hledáčku veřejnosti jako jedna z dřívějších obětí doktora Jana Cimického, se kterým spolupracovala na pořadu Co mám dělat, když…? Neváhala krátce po odhalení celé kauzy podpořit iniciátorku a jednu z obětí, zpěvačku a herečku Janu Fabiánovou, veřejně se svojí zpovědí proti tomuto agresorovi vystoupila, podstupovala hrdinně znovu traumatické stavy a hejty značné části společnosti. Nakonec společně s dalšími desítkami žen napomohly v táhlém soudním procesu k nejvyššímu možnému trestu pro Cimického - odnětí svobody na pět let. Zatím tedy nepravomocně.
Martina Hynková Vrbová je vskutku pozoruhodná a inspirativní žena, nemyslíte? Měl jsem možnost s ní hovořit a udělala na mne veliký dojem svojí přirozeností, pokorou a usměvavou povahou. Žije na okraji Prahy s manželem, novinářem Jiřím Hynkem (jsou svoji již skoro 20 let) a třemi dětmi.
Aby toho nebo málo, letos se stala i spisovatelkou a vydala knihu Žiju bez dětí. Zde popisuje výpovědi devíti odlišných žen různého věku, zaměstnání i zájmů, které se rozhodly děti nemít a proč. Ona sama má sice tři děti, jak bylo zmíněno, ale tomu předcházelo pro ni velmi krušné téměř sedmileté období, kdy nemohla otěhotnět a pomalu se svého cíle stát se biologickou matkou začala vzdávat. Rozhodla se se svým mužem pro adopci a v roce 2011 po dvou letech čekání získali do péče první dceru. Následně se karta osudu otočila, zadařilo se a další dvě děti (druhá dcera a nejmladší syn) jsou jejich vlastní. Nejstarší dcera tíhne nejvíce k muzice, mladší ke kreslení a syn se věnuje fotbalu.
Vším, co dcera udělala, jsem byla fascinovaná. Ona je hodně akční, takže skvěle zapadla do naší rodiny. Jako malá navíc velký lezec, sebejistý ve svém pohybu. Sledovala jsem ji a vnímala, že je pro mě nepopsaný list, a přitom už životem popsaná. Musela jsem se naučit její noty, naladit se na ni, krůček po krůčku. Vše se kolem ní začalo točit, což brzy pochopila i naše fenka, do té doby hvězda rodiny. Ta k nám přišla z útulku a jako kdyby vnímala, že dcera je adoptovaná, ty dvě spolu měly opravdu výjimečný vztah.
Použité zdroje:
