Článek
O víkendu v sobotu 23. 11. se do pražské O2 arény sjeli milovníci hudby přelomu tisíciletí. Po loňské úspěšné premiéře zopakovalo rádio Kiss velkou nostalgickou taneční párty, na které vystoupily již většinou neaktivní, ale fanoušky nezapomenuté hudební projekty tohoto období. Podobné akce, včetně různých 90s festivalů (hudby 90. let) si u nás v posledních letech získaly velikou oblibu a pořadatelé k nám tak každoročně vozí další a další úspěšné skupiny, na kterých naše generace ani mladých, ani starých vyrůstaly.
Letos byla největším tahákem chorvatská skupina Karma. Vystupují již pouze dva její členové z původních tří - zpěvačka Majda Šušelj alias Tara a Nenad Čirjak alias DJ Neno. Na pódium se podle očekávání dostali až v závěru celé show a rozezněli prostor arény hity „Sedam Dana“ nebo „Amore Mio“. Přidali také Čechům dobře známou coververzi „Sladké mámení“ od Heleny Vondráčkové z komedie S Tebou mě baví svět.
Fanoušky hudby této epochy jistě potěšila další její velká hvězda, Belgičanka Kate Ryan. I ta, stejně jako skupina Karma, dokázala náš největší krytý hudební prostor zaplnit tanečními peckami až po okraj k poslednímu divákovi a došlo samozřejmě i na její největší hitovku „Desenchantée“. Celou téměř čtyřhodinovou plejádu umělců završil Jeffrey Jey, jeden ze zakladatelů italského projektu Eiffel 65. Nejspíš si vybavíte jejich vlajkovou píseň o modrém panáčkovi z modrého světa „Blue (Da ba dee)“, který nás informuje, že bydlí v modrém domku s modrým oknem a že je modrý celý svět včetně jeho přítelkyně.
V průběhu show vystoupilo mnoho dalších více či méně úspěšných projektů milénia. Akci rozjelo německé taneční uskupení Master Blaster se svými předělávkami italodisca z 80. let, na které mám vzpomínky jako mládežník vesnickými diskotékami povinný. Na pódiu se objevila i brazilská tanečnice samby v podání zpěvačky ze skupiny Bellini. Pokud vám to nic neříká, jistě si vybavíte jejich jediný, ale rovnou celosvětový hit „Samba de Janeiro“. Pozvání do Prahy přijali také Guru Josh Project, Danzel, Andrea Prezioso nebo Mike Candys. A příjemnou neznámou pro mne byla zpěvačka Jill, která krásně odzpívala písničky kanadské ikony a majitelky jednoho z nejlepších světových hlasů Céline Dion.
Letos jsem měl trochu obavy, zdali se povede udržet celou show a její návštěvníky ve varu až do úplného konce. Po loňské premiéře, která byla povedená, leč energii ztrácela mnoha výstupy moderátorů rádia Kiss, až na konec ochabla nepříliš povedeným vystoupením hlavní hvězdy, rumunské zpěvačky Inny, bylo vidět, že se pořadatelé poučili z chyb. Letos to tak alespoň v mých očích dopadlo daleko lépe. Lidé z rádia si svoje hlavní výstupy odbyli hned na začátku a do energetického flow jednotlivých hudebních čísel už prakticky nezasahovali. Atmosféra příjemně gradovala, snad jen v úplném finále u Eiffel 65 jsem pociťoval pokles energie v hale, ale to mohlo být dáno tím, že jejich hudba není úplně mým šálkem čaje. Program zakončila vzpomínka na letos zesnulého Daria G a zazněly jeho největší hity.
Ovšem energie vládla celým večerem v podstatě jen na jevišti. A ačkoliv se zpěvákům a DJům opravdu dařilo a ani by snad nemuseli publikum opakovaně hecovat k větší spolupráci, nezadařilo se hlediště zaktivizovat tak, jak by si akce zasloužila a jak je to běžné v zahraničí. Lidé ani dole v kotli příliš netančili, no a atmosféra v prostorách sezení byla až ledová a většinu večera připomínala schůze SVJ. Češi si prostě taneční koncerty užít neumí. A na mnoha účinkujících z toho bylo cítit zklamání.
Dostat se do té správné nálady pomůže i alkohol, nicméně s mírou.
Protože už v tomto ohledu naše publikum dobře znám, koupili jsme si lístky až do poslední řady našeho sektoru, abychom si mohli koncert maximálně užít po svém. A užili jsme na maximum podle našich představ. Prakticky celý jsme jej protančili a zapojovali se do hecování od interpretů směrem k nám. Snažili jsme se také strhnout okolní spolusedící, leč marně. Odhadem minimálně 90 % lidí celou taneční show prosedělo! Někdo může namítnout, že když si koupím lístek na sezení, chci prostě sedět. Tento argument u mě ale neobstojí. Sektory na sezení mají sloužit k sezení na sportovních akcích nebo na hudebních počinech jiného typu. U tanečního večera je jasné, že mají lidé tančit. A zaměstnanci arény by jen stěží zvládli vystěhovat sedačky, udělat taneční parket všude a druhý den zase sedačky vracet na svoje místo. To jaksi bohužel nelze. Takže ano, na taneční akci je tančit normální, ať už máte pod sebou sedadlo či nikoliv.
Nenutím samozřejmě všechny, stoprocentní zapojení je utopie, ale minimálně půlka zvednutých a vrtících se pozadí by mi přišla na takové taneční události normální. V cizině běžné, v Česku nikoliv. Sem tam jsem zahlédl vrtící se kolénko a kývající se hlavy, ale to bylo pro většinu návštěvníků maximum. Zaplatili si drahé lístky a hezky si to odseděli. Ale že měl každý čtvrtý v ruce mobilní telefon, natáčel si celý večer a ještě více se tak připravil o atmosféru večera, to by našincům šlo. A ani ve finále se toho moc nezměnilo. Pár lidí se tedy při největších hitovkách už neudrželo ve strnulé pozici vsedě a rozhoupali se vstát a hýbat se, ale bylo to zoufale málo. Já vlastně ani nechápu, jak to sedící mohli celý večer vydržet, kór když přijdou na svoje oblíbence a jede vám do uší taneční beat v jednom kuse a ještě za perfektního arénového ozvučení a hecování.
Proto už si kupujeme lístky do posledních řad. V minulosti se nám pravidelně stávalo, že když jsme se zvedli ze židliček a tancovali, byli jsme nerudně okřiknuti z vyšších řad, že překážíme a blokujeme výhled. Nezlobte se na mě, ale to je prostě úplně mimo. Pokud jdu na taneční akci, tancuji. Copak na diskotéku si někdo vezme na parket židli, sedne si tam a ani se nehne? Nejen O2 aréna je v tyto večery prostě jeden velký parket! A já tam jdu v duchu užít si to podle sebe a tančit tak, jako by mne nikdo neviděl.
Takže jsme si užili po svém a příjemně si „zatrsali“, jiní se styděli nebo jim prostě stačilo podupávat nohou. Dalo by se říci, že všichni byli spokojení? Za mě určitě ne. Nešlo totiž jen o tanec a mizivou energii na tribunách. Lidé nedokázali ani pořádně skandovat, ani reagovat na výzvy a pokusy o rozžhavení publika účinkujícími a hala tak ohlušující reakce lidí prostě nezažila. A opravdu je rozdíl, jestli trávíte koncert ve vřavě a v rozjetém flow nebo „na hřbitově“. Možná si, milí spoluobčané, příště rozmyslete, jestli chcete zabírat místa těm, kteří by si taneční událost užili se vším všudy. Pořadatelé slibují za rok akci ještě více nadupanou, tak si když tak skočte posedět jinam.
