Článek
V roce 2010 jsme se s partnerem rozhodli po pár letech společného soužití v podnájmu zainvestovat do vlastního bydlení a vybrali jsme si panelákový byt na jednom z pražských menších sídlišť. Já i on jsme jako děti a dospívající v takovém bytě bez problémů bydleli a ani jeden jsme nezažili výraznější rušení klidu od sousedů. Neměli jsme tenkrát natolik vysoké výdělky, abychom šli žít do lepšího, a vlastně nás to díky pozitivním předchozím zkušenostem nijak netrápilo.
Dalších čtrnáct let jsme doma strávili v relativním klidu a o sousedech jsme prakticky nevěděli. Časem akorát v bytě vedle nás zestárl pár seniorů natolik, že paní začala být silně nedoslýchavá a v pokoji, který sousedí s naším obývákem, si pouštěla často televizi a pěkně na plné kecky. Počáteční návštěvy a promluvy s ní příliš nepomáhaly, nakonec se našim prosbám podvolila a pořídila si naslouchátko. A ještě nám po čase přišla poděkovat, jak je s ním spokojená.
V bytě pod námi je relativní klid dodnes. Dříve tam bydlela jiná seniorka, tak se časem odstěhovala na venkov a místo ní se přistěhovala ukrajinská rodina. Všechna čest, skoro o nich nevíme a vztahy máme dobré. Jen občas mají ve čtvrtek návštěvu, pak jsou slyšet jejich silnější hlasy, ale nijak dramaticky a už v devět večer bývá klid. Proč ne. My také nejsme němí a nespolečenští a jistě zejména v dobách našeho mládí někdy nějaký ten zvuk z našeho bytu unikl k sousedům. Vždy jsme však dbali na úder desáté večerní a při nástupu nočního klidu jsme sebe i hosty ztišili nebo vyprovodili ke dveřím.
Nad námi bydleli až do roku 2022 další senioři, o kterých jsme prakticky také nevěděli. Na panelákový byt zatím velmi solidní bilance, nemyslíte? Sousedka kolem roku 2020 zemřela a o dva roky později i její manžel. Poté byl byt k naší spokojenosti dlouho prázdný. Až do září 2024. Sotva jsme přijeli z krásné odpočinkové dovolené v Toskánsku, čekalo nás seshora nemilé překvapení.
Hned první večer a i kolem půlnoci se z horního bytu ozývaly hlasy, rány, šoupání nábytkem, takže jsme měli potíže usnout. Bouchli jsme lehce do stoupaček, houkli něco o nočním klidu a zabralo to. Pár dalších dní byl v noci klid, ale přes den jsme evidovali zejména nad naším obývákem dupání, rány a zvuk, jak když tam někdo nebo něco pobíhá. Ale neřešili jsme to, nebylo to kontinuální a nejsme žádní prudiči. Jediné, na čem nám opravdu záleží, je se v noci v klidu vyspat.
Asi po týdnu od prvního nočního incidentu se situace opakovala a k tomu se přidaly zvuky jakoby padajících předmětů na podlahu, třeba i v pět ráno. Máme s partnerem poměrně tvrdé spaní, ale rány byly natolik silné, že nás probouzely. Inu, došlo tak na seznámení s našimi novými sousedy. S lehkou hrůzou jsme zjistili, že se jedná o dvě mladé, asi dvacetileté dívky, které si byt pronajaly jako studentky vysoké školy a každá obývá ve 2+1 jeden pokoj. A mají kočku. Takže ty divné běhavé a podlahové hluky jsou od ní.
Naštěstí s nimi byla celkem rozumná řeč. Situace se zlepšila, ale dupání či jiné zvuky přes den stejně slyšíme, sem tam i hluk v noci, když dorazí z nějaké té merendy. Často si pak povídají v kuchyni, což je pro nás dobré, tam se v noci nezdržujeme, tak když už kolem jedné ráno mají potřebu brebentit, ať to dělají tam. Dokonce ale slyšíme i kašlání nebo jen kýchání či smrkání. Když jsme se o tom s partnerem bavili, divili jsme se tomu s tím, že jako děti si nepamatujeme, že by bylo od sousedů slyšet byť jen kýchnutí. A dlouho nám to nešlo na rozum.
Před pár dny po týdnech klidu nás opět děvčata potrápila. V pátek v noci přišly kolem půlnoci domů s nějakou pánskou společností. Hrátky lásky jsme od nich tedy kupodivu zatím neslyšeli, ale večírek pokračoval u nich doma. Po zabouchání na stoupačky byl chvilku klid, ale kolem jedné se ozvaly hlasy a smích zase. Zabouchali jsme silněji, houkli na ně a naštěstí byl klid. Po pár hodinách mizerného spánku nás ale vzbudil hluk a šramot už v půl šesté ráno, navíc v sobotu. Tedy dopoledne proběhla další, už třetí domluva. Děvčata reagovala opět slušně a s omluvou, alespoň na oko. Tak uvidíme.
Od té doby, co nad námi bydlí, jsem se stal expertem na špunty do uší. Už mám vybrané ty, které mi sedí a maximálně tlumí ,a beru si je preventivně na spaní. Někdy to ale pro ucho není komfortní a už třikrát jsem jej měl ucpané mazem. Určitě to nechci jako řešení nastálo.
Přišli jsme také hlavně na to, proč jsou k nám slečny tak slyšet. Mají byt vybaven moderně a zcela jinak, než jak bylo zvykem dříve. To hlavní, v čem je obtíž, je absence jakýchkoliv koberců. Ty přirozeně tlumí hluk a také kročejový zvuk. Takto jsou u nich na podlaze jen parkety nebo dlažba a vše se tak přenáší do panelů a rovnou k nám s minimálně sníženou intenzitou. Problémem je i absence nábytku. Dnes jsou moderní holobyty vybavené velmi střídmě, navíc více lidí bydlí v podnájmech, do kterých logicky neinvestují tak, jak by si zařídili bydlení vlastní. Čili i různé obývací sestavy, skříně nebo knihovny v bytech nejsou a netlumí tak hluk. Nebo jsou ale jak z papíru v duchu dnešní „ikeácké“ strohé moderny.
Proto se nám dříve i v rodných městech i zde, obklopeni seniory, bydlelo mnohem lépe. Koberce, mnohdy silné, bývaly běžnou součástí bytů, stejně jako masivní kusy nábytku. Výsledkem byla skvělá izolace a eliminace hluku. To už dnes zejména mezi mladými ale nefrčí. A samozřejmě je nikdo nemůže nutit si takto byt vybavit, ani my ty „naše“ děvčata. Nicméně hezké nižší koberce, které pokrývají alespoň část bytu, jistě z módy nevyšly, jsou součástí mnoha i nejmodernějších bytů a myslím, že není problém si je za rozumný peníz pořídit.
Tak jsme volili strategii hlavně touto cestou, tedy aby si každá do své místnosti koberec dala. Reakce byly rozpačité a doteď je evidentně nemají. Před pár dny jsme se tedy po měsících ne zcela úspěšných domluv rozhodli kontaktovat majitelku bytu. Situaci jsme jí vysvětlili a starší paní sice trochu neochotně a nedůvěryhodně, ale přeci jen slíbila, že si s děvčaty promluví a pokusí se jim koberce vnutit. Navíc jsme dali nabídku, že jim na koupi přispějeme až do 50% částky, děláme to přeci pro sebe. Může to výrazně pomoci hlavně s kročejovým hlukem, ale i s hlasy, smíchem nebo kýcháním. A rozhodně je to daleko levnější varianta, než si nechat odhlučnit strop. Což je ale naše spásná možnost a pokud by se situace nelepšila, už šetříme desítky tisíc na nejlepší materiál alespoň na tu ložnici.
Chtěl bych proto apelovat na všechny, kdo bydlí v panelácích, aby si uvědomili, že tyto stavby nejsou uzpůsobené a vhodné pro zcela moderní formy bytu a že si tak společnost zadělává na problémy. Hluk a ruch všeho druhu v maximální míře, při dlouhodobém působení psychické obtíže rušených v jediném místě a přístavu, kde má mít člověk pokoj a trvale zhoršené sousedské vztahy. Kdo zažil, ví, že se takto nedá dlouhodobě existovat a že je to k zbláznění. Proto je více než žádoucí mít doma koberce alespoň v ložnici a třeba kousek i v obýváku a co nejvíce nábytku. Případně při koupi bytu instalovat kročejové izolace, tak jak to bývá v případě novostaveb. A pokud jdu na párty a přijdu v době nočního klidu, tak zapadnu co nejdříve potichu do postele a neruším, tím spíš nad místností, kde spí lidi. Tak jako to děláme my i po čtyřicítce. A zvládneme to i s mírou alkoholu vyšší než nulovou. To všechno jsou totiž základy ohleduplného bytí a spolusoužití se sousedy v jednom domě, aby se tam všem bydlelo dobře a svoboda jedněch nezasahovala do klidu druhých.
Anketa
PS.: Jsem si vědom toho, že máme ještě relativně velké štěstí a že děvčata by mohla „řádit“ daleko více. Proto se trochu děsím budoucnosti. Ony za pár let dostudují a jistě se rozlétnou jinam. Kdo po nich přijde potom? Bude mít dupající děti? Nebo zálibu v hlasité muzice? Či to bude společenský typ, pořádající doma spoustu oslav? Nicméně věřím, že v té době už budeme odstěhovaní někam do domečku, jak plánujeme, nebo že budeme mít celý byt odhlučněný. Holt oželíme pár pobytů od moře, abychom měli doma klid.
