Článek
Dnešní doba klade na lidi daleko větší nároky než dříve, zároveň je svobodnější ve sdílení informací všeho druhu, v našem případě povědomí o psychice a jejích nemocech. Již víme, že vyhledat odbornou pomoc není stigma a příznak bláznoství, ale řadí se mezi čím dál běžnější léčebnou metodu, jako když jdeme k lékaři s jakoukoliv fyzickou obtíží.
V těchto případech je prostě nemocná naše psychika a pokud s tím již neumíme sami pracovat, tak jen vyhledáme pomoc a léčbu, jako když jdeme třeba s chřipkou, zlomenou nohou, žlučníkem nebo rakovinou. Nejsem si úplně jist, jak to vnímají lidé na venkově a v menších městech, ale pevně věřím, že se to zlepšuje.
To my v Praze jsme zase „světoví“, řekl by nějaký rozumbrada. Velkoměstský život klade na jeho obyvatele mnohdy větší zátěž a stres a říká se, kdo nemá někdy během života svého terapeuta, jako by nebyl.
Začíná to prvotním uvědoměním, že se něco děje, že již uplynulo delší období ve špatném psychickém stavu a že samopomoc nebo pomoc okolí nepomáhá. Následuje fáze rozhodování, přemítání a oscilace mezi stavem „to ale přeci nakonec zvládnu sám, nejsem žádný slaboch“, kdy leckteří kamarádi naši situaci zlehčují a znevažují a rodiče a babičky si klepou na čelo, že jsme zhýčkaní, že za nich nic takového nebylo a podobné bezvadné nápomocné názory lidí, kteří žili úplně jinak a ukazují akorát na to, že jsou zcela mimo dnešní dobu. V lepším případě tyto „uvědomělé“ lidi přestanete poslouchat, zaměříte se pouze sami na sebe, jak se cítíte a zda víte, že to dáváte nebo ne a dostávate se do stavu dalšího stádia „nejsem slaboch, naopak jsem byl silný moc dlouho, ale psychika už je vyčerpaná, podrážděná, prostě nemocná a vyhledám pomoc“.
V tento moment přijměte moji nejupřímnější gratulaci, protože sám dobře vím, kolik času, síly a odhodlání to člověka stojí, kór když mu nejbližsí ještě hází klacky pod nohy, než aby ho posunuli blíž k návštěvě odborníka. A nastává den D. Vybrali jste si v tom lepším případě terapeuta sami (v Praze žádný problém, volných kapacit je mnoho, jinde je to bohužel horší) na základě doporučení nebo hodnocení na internetu a jdete na první schůzku. A chodíte a chodíte a buď jste spokojeni nebo ne.
Nyní je ten pravý čas maximálně zdůraznit, že většina lidí nezůstává hned s prvním terapeutem a zakotví až u druhého, čtvrtého nebo klidně i šestého a je to zcela běžné! Já toto na začátku nevěděl a poté, co jsem s první terapeutkou v mém životě nebyl spokojen, na několik dalších let mě to uvrtalo v nedůvěru a nevyhledání jiného terapeuta a mohl jsem se třeba už dávno cítit lépe.
Psychologové, psychoterapeuti, psychiatři, jsou to jen lidé. A tak, jako vnímáme různou profesní kvalitu u kopáče, prodavačky, učitele, úředníka, doktora, kohokoliv, to stejné platí samozřejmě i u těchto profesí. Plus se přidává fakt, že ačkoliv je terapeut objektivně skvělý, vy si s ním nesednete subjektivně, lidsky. Nebo on s vámi a zřekne se vás. Ano, i to se mi stalo. Na druhém sezení. Nejprve jsem byl v šoku, jak mi něco takového může udělat člověk, který mi má odborně pomoci a je za to zaplacen. Pak jsem si ale našel odborné informace, že se to stává a že má na to terapeut nárok, když i on cítí, že není vhodným člověkem pro daného „pacienta“ a že mu nedokáže pomoci. V takovém případě ale etický kodex odborníka zavazuje, aby vám dal kontakt na jiného terapeuta, o kterém si myslí, že je pro vás vhodný. Čehož se mi skutečně dostalo.
Závěrem chci říci, že hlavním účelem článku nebylo se vypovídat (od toho mám aktuálně svého třetího terapeuta a zatím dobrý!) a neměl jsem potřebu zde ani sdělovat svůj životní příběh. Mnou míněný účel článku je pomoci lidem, kteří se dostanou do stejné situace a vyhledají odborníka, aby věděli, že měnit je běžné jak ze strany platícího, tak ze strany placeného. A aby je to neodradilo, nezabrzdilo od léčebného procesu a nezhatilo jim to psychiku ještě více.
