Článek
Prakticky každý den se totiž potýkám s tím, že do mě někdo nesmyslně vráží a nebo by vrazil, kdybych já tomu nepředešel. Ač jsem já ten, kdo se vyhýbat nemá. V dřívějších dobách to ale nepamatuji a rozhodně nejsem ještě žádný vetchý stařík s chatrnou pamětí. Až jen ty poslední roky.
Stává se mi to na ulici nebo třeba v obchodních domech. Vlastně kdekoliv, kde proti mně někdo jde. Žiju v Praze, možná to má vliv, tak to zmiňuji. Chodím po chodníku a chodím vpravo. Proti mně jde denně několik lidí, kteří vpravo nejdou. Buď jdou sami a hezky nalevo, nebo jdou ve skupince a roztažení přes celou šířku chodníku. A ne, často ani nehypnotizují své mobilní přístroje, aniž by ztráceli pozornost. Dívají se před sebe. A dobře mě vidí.
Ono by to tedy nevadilo. Kdyby uhnuli. Ale tak v každém třetím případě neuhnou. Já už s tím počítám a ačkoliv vždy věřím a do poslední chvíle jdu svým správným koridorem, na poslední chvíli briskně uhýbám. Na centimetry. Neuhýbám doleva v bezpečí chodníku, protože tam v tom prostoru by se měl ocitnout ten kolemjdoucí, co se mi má vyhnout. Ale on se tam mnohdy neocitá. A tak uhýbám vpravo. Jenže tam už chodník není. Takže narychlo skáču mezi zaparkovaná auta, do stromů a keřů, připlácávám se na zdi domů a v nejhorším se vrhám do vozovky. A taky už mě párkrát málem něco smetlo. A statisticky vzato mě asi brzo něco i smete. Bezva.
Já tomu nerozumím. Máte to taky tak? A pokud ano, v Praze, v jiném větším městě nebo maloměsto až vesnice? Proč ti singlejdoucí lidé prostě nepopojdou kousek směr vpravo? Proč se roztažená skupinka včas nezdrcne a neuvolní mi průchod? Však se to má a i kdyby se to nemělo, je to selsky rozumné a není to přece problém. Teoreticky. Prakticky často ano. A já fakt nechápu proč. Všichni mě vidí už z dálky. Nevyskakuju půl metru před nimi odněkud z křoví nebo nevím.
A tak jsem asi před rokem udělal pokus. Nějaký čas, než jsem mohl nasbírat dost zkušeností a vyhodnotit výsledek, jsem prostě přestal uhýbat. I když jsme byli s milým kolemjdoucím už téměř na polibek. Tipnete si, jak to dopadlo? No nevěřil bych, ale ti lidé fakt neuhli. Takže byly srážky. Každý den tak dvě tři. A téměř vždy korunovány nesouhlasným projevem protikolemjdoucího. V lepším případě zdvyžené obočí nebo nevěřícné kroucení hlavou, v tom horším pohoršené otázky nebo rovnou nadávky, kam „čumim“.
Vždy jsem opáčil, že já jdu po správné straně vpravo a optal jsem se, kam si dotyčný myslí, že mám uhnout a hlavně proč si myslí, že mám uhnout já a ne on. No dostávalo se mi většinou buď nezájmu a kvapného odchodu a když už se někdo namáhal diskutovat, tak padaly perly jak ze šňůry královny matky: „Já myslela, že uhnete Vy“, „Já si Vás nevšiml“ (a to na mě (nebo spíš skrze mě) ten člověk prokazatelně nejméně deset metrů civěl), „Já jsem byla zamyšlená“, „Chodí se přece vlevo“ (asi se někdo nedávno vrátil z Londýna a ještě si to neuvědomil) a já už nevím, co všechno jsem si vyslechl. Mladí, staří, s pindíkem nebo bez, telefon netelefon, sluchátka nesluchátka.
No, je dnešek a já jsem pořád tam kde jsem. Neuhýbací pokus jsem vydržel asi měsíc a pokorně, ač nerad se vrátil k submisivnímu uskakování těm, kterým nemám. Chci si chránit tělo před obuchlinami. A taky mozek před kravinami.
Napište mi prosímvás v diskuzi nebo odcvakněte v anketě, že se vám to stává taky, nebo si budu připadat jako blázen. Děkuji. Ptal jsem se svého širokého okolí a prakticky nikdo moje zkušenosti nemá. Nechápu. To jsem sakra jediný nebo neviditelný nebo nevím co?
A choďte prosím VPRAVO a pokud nejdete a někdo jde proti vám, tak do toho prava zamiřte. Děkuji. Howgh.
Anketa
Článek je autorská úvaha a povzdechnuté zamyšlení.
