Článek
Vztahy v rodině mé matky nikdy nebyly ukázkově vřelé. Nebyly ale ani špatné, spíše neutrální. Matka měla dva sourozence, starší sestru a mladšího bratra. Nijak zvlášť k sobě vzájemně nepřilnuli. S odstupem času a utříděním myšlenek to přikládám na účet největší měrou jejich matce, mojí babičce. Tam bych řekl, že bude ten prvopočátek vybudování jen vlažných pout, ale to by bylo na samostatný článek.
Omezím se jen na konstatování, že babička byla v jádru nedobrá žena bez lásky, vytvářela mezi svými dětmi nerovné prostředí. O vnoučata se moc nezajímala a už vůbec je nehlídala. Jen jedinkrát se nechala matkou přemluvit a ten útrpný týden, který jsem u ní a dědy trávil v létě na chalupě jako dítě, mám traumaticky uložen v hlavě doposud. Chladné vztahy si do svých rodin přenesli i teta se strýcem, pouze já s matkou jsme měli k sobě vztah moc hezký a láskyplný.
Naši rodinu provází genetická zátěž ledvin. Na ledvinové selhání zemřel předčasně matčin děda i otec, a když mi bylo 29 let, tak odešla poměrně náhle, v podstatě ze dne na den, i moje matka. Ještě večer jsme spolu hezky hovořili po telefonu a dopoledne už mi volal otčím, že je máma mrtvá. Byl to obrovský šok a bolest. Byla lékaři hlídaná, a i když její zdravotní stav nebyl ideální, nic nenasvědčovalo tomu, že by měla tak brzy odejít.
Vzal jsem si v mrákotách čtrnáct dní dovolenou a odjel zařizovat do sto kilometrů vzdáleného rodného města pohřeb, řešit dědické záležitosti a veškeré úmornosti úřední, bankovní, pojišťovací apod. Bylo mi jasné, že na to budu jako jedináček v podstatě sám. Z rodiny mi částečně pomohla jen nevlastní sestra (jak jsem později zjistil, tak pouze ve svém vlastním zájmu týkajícím se mého otčíma - jejího otce). Z vlastní rodiny mi nepomohl nikdo. Nikdy jsem jim nic neudělal. Ale rodinný duch vlažně zavál do dalšího pokolení. Nebýt mého životního partnera a kamarádky, kteří stáli při mě, celou situaci bych nezvládl.
Už takhle jsem měl na kahánku. Prostor na nějaké truchlení prakticky neexistoval. Otčím byl po úraze nesoběstačný a potřeboval stálý dohled a pomoc. Moje vztahy s ním navíc byly od mala ani ne neutrální, ale na bodu mrazu. Tam tedy pomoc také neexistovala. Nebyl nikdo, kdo by mi řekl, kde jsou složenky, účty, jaká banka, jaká pojišťovna. Během čtrnácti dnů jsem jel na dvě stě procent a jako robot, obvolával desítky míst, běhal naslepo po úřadech, bankách a pojišťovnách ve snaze zjistit vše potřebné. Dodnes nezapomenu na ten pocit prázdného přístroje místo člověka, mozek mne emočně vypnul a roboticky mne hnal dopředu, aby se vše zvládlo zařídit. Nejhorší doba v mém životě, kterou už nechci nikdy opakovat.
Moje rodina, tedy babička s dědou, teta, strýc, bratranci a sestřenice tam tenkrát pro mě nebyli a nehnuli ani prstem. Jen babička se dožadovala uspořádání popohřebního rodinného oběda, protože se to sluší. Místo pomoci na mne jen doléhala a zdržovala mne. K tomu se naštvaně přidala mámina sestra a tlačily obě. Až jsem jim zlostně odsekl, že jsme rodina jen na papíře a že si nehodlám hrát na šťastnou rodinku. Pokud mají tak enormní zájem, ať pomohou a zorganizují oni, jinak nic nebude.
V den pohřbu bylo ráno volněji, mozek povolil a já jsem zkolaboval. Partner s kamarádkou mne dovlekli do krematoria. Kamenné výrazy rodiny před vchodem a slušnostní kondolence bez mrknutí brvou a jejich následné bezemoční tváře během obřadu jen podpořily moje zoufalství a pláč. Jen tak tak jsme dojeli na pietní oběd. Ovšem pieta se nekonala. Strýc, manžel tety, tedy mámin švagr polohlasně švitořil, že podle nových pravidel budou taky dědit a přesvědčoval o tom zbytek rodiny. Seděl jsem u stolu jak zařezaný a hodinu po zhasnutí kremační pece jsem se nezmohl ani na pípnutí. Dojedli jsme s partnerem a nevlastní sestrou jídlo a urychleně jsme zmizeli s pravdivou omluvou, že se musíme postarat o otčíma, který by tam beztak delší dobu nevydržel, i kdybychom chtěli. Při odchodu se mi dostalo jen stručné, strojené a hrané informace, kdybych něco potřeboval, ať zavolám. Z chladu a falše těch slov jsem měl náběh na další kolaps.
Bylo mi jasné, že i nadále jsem v tom úplně sám, respektive alespoň za pomoci partnera. Kamarádka a nevlastní sestra už musely odcestovat do svých bydlišť, taktéž do jiných vzdálených měst. To nejhorší už bylo za námi a zbytek zařizování jsme zvládli jen s partnerem. Jeden večer jsme ale náhle a nutně potřebovali odcestovat do našeho bydliště přes noc a sháněli jsme někoho, kdo by přes noc dohlédl na otčíma (toho jsme jako zázrakem navzdory dlouhým čekacím lhůtám umístili naštěstí do tří týdnů od úmrtí matky do sociální služby i bez úplatku a žadonění a ani si nechci představovat, jak by se můj život odvíjel dál, kdyby se to nepovedlo).
Dvě matčiny dobré kamarádky z města mi to odmítly. Babička do telefonu zděšeně odvětila, že se ho po tom úrazu s dědou bojí a nezbylo mi, než zavolat tetě a strýci. Strýc už si upřímně nepamatuji, na co se vymluvil a dle očekávání s manželkou nepomohli. Na jednu jedinou noc. Za celou dobu jsem po nich nic jiného nežádal. Pouze jsem po nich „žádal“, ať se zastaví u rodičů v bytě a vezmou si cokoliv na památku. To byl tenkrát fofr. Dorazili jak to jen šlo, setrvali asi deset minut, bystrým okem projeli celý byt a se slovy „To je stejně rodinná památka“, tedy myšleno „Na to nemáš nárok“ sebrali starý (asi hodnotný) gramofon, desky a vypařili se.
Ale zpět ke kritickému včeru. Čas se krátil, tak jsem si řekl dobře, ok, zkusím tedy zavolat ještě tetě. Její reakci si naopak pamatuji prakticky slovo od slova až dodnes, téměř 15 let od matčina skonu. Odvětila mi chladně do telefonu, že by ráda, ale nemůže, protože by neměl kdo manželovi a synovi připravit večeři. Strýci bylo v té době přes padesát a mému bratranci asi o pět let více než mě. Zalapal jsem po dechu, že jsem nestál ani za promyšlenější věrohodnou výmluvu a zavěsil. Chvilku poté naštěstí volala jedna z oslovených máminých kamarádek, že si to rozmyslela. Přijela a my tak mohli odjet zařídit vše nutné. Korunou všeho byla teta, která se to nějak dozvěděla, zavolala mi a místo milého slova spustila, že to ta kamarádka dělá jen pro to, aby jí z toho něco káplo. Tak jsem na ní štěknul, že i kdyby náhodou, tak je mi to v tu chvíli srdečně jedno, protože nám jako jediná vytrhla trn z paty a pomohla. A neodpustil jsem si syknutí, aby se vrátila k plotně, aby jí strýc se synem neumřeli hlady.
Od té doby jsem se strýcem a tetou nepromluvil ani slovo. Však to nebylo ani tak těžké - sami se mi už neozvali. Ani třeba jen s dotazem, jak se mám, jak snáším odchod matky apod. Pokoušel jsem se zůstat v kontaktu jen s babičkou a dědou, nakonec se to díky jejich nezájmu nepodařilo. Bylo mi jich ze začátku nesmyslně líto, žili osamoceně. Navštěvovali se jen s mojí matkou, se strýcem a tetou povinnostně maximálně na Vánoce a narozeniny. Jo a v létě na chalupě. Aby si mohli odvézt zadarmo bedny zeleniny. Jinak jim byla matka a moje babička ukradená.
Strýc mne kontaktoval jen jednou, když babička před pár lety zemřela. Hovor jsem nevzal, bylo mi z představy komunikace s kýmkoliv z rodiny zle. Vše vyřizoval můj zlatý partner skrze moji sestřenici, strýcovu dceru. Představa, že se s nimi všemi uvidím na pohřbu a následné „hostině“, kde se opět rozehraje hra na šťastnou rodinku, mne položila. Na pohřeb jsem nešel. Proč. A zcela mne dorazila i vidina dědických záležitostí (po zemřelé matce jsem byl částečný dědic), kdy mi bylo jasné, v jaké atmosféře by se to odvíjelo a jaký by to mělo na mě dopad. Ve hře bylo minimálně půl milionu korun a já sepsal lejstro k odmítnutí svého podílu. Za moji psychiku mi to stálo a nechtěl jsem od těch lidí ani jednu hádku, ani jednu špinavou korunu. Možná jsem byl pro mnohé z vás blbec, já to až dodnes vidím jinak.
„Milá“ rodino, pokud to náhodou čteš a poznáváš se v tom, jistě snad lépe chápeš moji izolaci od vás všech. Již bez bolesti a s troškou zbylé ukřivděnosti vám přeju do dalších let jen to dobré, pokud jste toho se svými povahami a chováním schopni a sobě přeju, abych vás i nadále nemusel ani koutkem oka spatřit, natož s vámi mluvit. Rozhodně mne v případě zájmu nikdo nekontaktujte a dopřejte mi zasloužený klid.
Pokud to někdo ze čtenářů nepochopil, z biologické rodiny tak nemám nikoho. Otec je alkoholická troska, která mi jako miminu čůrala na postýlku a mlátila mámu. Dostal ode mne mnoho šancí a jedné krásné noci, kdy mi opilý napsal, že nejsem jeho syn a že si to tajemství matka vzala do hrobu, jsem jej odstřihl též definitivně. Protože vím, že je to blbost a že tohle vypustit je naprosto přes čáru. Otčím tu již není, zaplaťbůh, vztahy s ním by byly na další článek. Nevlastní sestra mne přestala bezdůvodně znát - nejspíš si mylně po smrtí otčíma myslela, že můj zájem o ni je najednou zištný. Asi soudila podle sebe i mě.
Možná si v tento moment říkáte, že všichni se mnou nevycházeli, že to není možné a chyba musí být ve mě. Já si to říkal mockrát. Ale věřte, že není. A věřte, že jsem ji v sobě marně léta letoucí hledal i za pomoci psychoterapií. A zcela nesmyslně. Abych nebyl objektivně jen černý, bílou stránkou mého žití je štěstí na milujícího partnera již skoro dvacet let a na rodinu, kterou mám v jiných lidech. A která mi dokáže spolehlivě hojit šrámy té rodiny papírové. A která na mě zásadní chyby nevidí. A možná teď i lépe pochopí, proč jsem jaký jsem a proč se někdy chovám ne úplně psychicky v pořádku.
Závěrem chci uvést, proč jsem se rozhodl vše hodit sem „na papír“. V prvé řadě zdůrazním, že nestojím a nikdy jsem nestál o lítost. Prostě jsem jen zkonstatoval fakta a tak trochu terapeuticky kvůli sobě, abych to již vše hodil jednou provždy za hlavu (a opravdu to dost pomohlo aspoň pro tento moment). Ale sepsal jsem to také kvůli čtenářům. Ve středním věku už dávno vím, že v tom nejsem zdaleka sám, že skoro každá biologická rodina je více či méně nefunkční, i když ne třeba v takové míře, jako u mě. Pokud to vy nevíte a trápíte se, hoďte to za hlavu. Ti lidé za to nestojí. Já jsem jen jeden příklad z mnoha.
