Článek
Dobrý skutek bývá po zásluze potrestán. O tom jsem v životě přesvědčován pravidelně, ale že mne v tom utvrdí i situace při běžném nákupu potravin, který jinak probíhává bez obtíží, to jsem v ten den vůbec nečekal. Z poklidného nákupu se tak stala nepříjemná a nervující záležitost. V hlavní roli já, lehce zavadlý čtyřicátník a dvě seniorky. Inu, člověk se pořád učí a setkávat se bude s novými a nečekanými nepříjemnostmi asi až do skonání.
Blížil se víkend, nějaká ta návštěva a tak jsem probíhal uličky místního supermarketu a dělal větší nákup, asi tak na čtyři tašky. Když jsem dorazil do prostoru pokladen, nezahnul jsem do samoobslužného koutku, protože hrát si na pokladního s tolika zbožím se mi opravdu nechtělo. Navíc jsem měl naspěch a potřeboval jsem co nejdříve obchod opustit, abych stihl doma ještě nákup rychle vybalit a zaklidit a mohl jsem pokračovat dál.
Letmým pohledem jsem s radostí zjistil, že běžná pokladna je prázdná. Spěšně jsem dotlačil vozík k pásu a než jsem se jal vyndat první potravinu, objevila se za mnou seniorka. Od pohledu již vysokého věku, nízké vitality a obtíží s chůzí a jistě i stáním. Třímala v rukách košík s pár věcmi, já měl plný vozík. Pustil jsem ji tedy před sebe se slovy, že to má narychlo, tak ať za mnou nemusí dlouho čekat. Pousmála se a beze slůvka díku zaujala moje místo. Pomalými a opatrnými pohyby přendávala zboží na pás, potřebovala svůj čas. V pohodě, jsme jen lidé a kdo ví, jak v jejím věku budu „premávat“ já.
Když ji paní pokladní domarkovala a sdělila částku k zaplacení, chvíli se poštrachávala v kabelce, než vyndala peněženku a začala hledat odpovídající sumu. S provinilým pohledem najednou oznámila, že má jen stokorunu. Nákup ji měl stát 350 korun. Platební kartou paní nedisponovala, to tak ještě mnohdy u starých lidí bývá. A tak započala domluva s pokladní, co by tak mohla vrátit, aby si mohla koupit alespoň to nutné.
Čas se neúprosně prodlužoval a seniorka chvílemi váhala, chvílemi měnila rozhodnutí a z celého záměru pustit potřebného člověka s pár věcmi, čili s vidinou rychlého odbavení, se stal loudavý maraton. Pokladní ji nijak nevybízela k rychlejšímu konání a vše trpělivě snášela. Já nikoliv. Naštvaně a držíce ústa jsem naházel část zboží, které jsem měl už vyložené na pásu, zpět do košíku a přešel jsem o pár metrů dál ke kase číslo dvě, na které se zrovna jiná seniorka chystala platit a nikdo za ní nečekal.
Vše jsem již nestíhaje a v kvapu vyházel na pás a čekal. Paní pokladní opět sdělila částku a nakupující seniorka číslo dvě vytasila platební kartu. Jenže ouha, karta zamítnuta. Pípnutí druhé, třetí, karta zamítnuta. A zákaznice neměla hotovost. Takže zcela opačný případ, ale stejný důsledek. Začalo zdlouhavé storno, vybírání toho, co se nakonec v obchodě nechá a to dáma vlastně ani netušila, jaký má na té kartě obnos. No to jsem si pomohl! Z bláta akorát do louže. Držel jsem v sobě již dosti ostrá slůvka a obličej mi brunátněl do odstínu červené řepy. Otočil jsem se, jaká je situace na kase první, ze které jsem odešel. Seniorka číslo jedna stále řešila, co zaplatí a co vrátí a za ní už se nakupila značná fronta nespokojených lidí. Rezignovaně jsem tedy vyčkal dalších x minut u dvojky, kde se vytvořil druhý štrůdl čekatelů na zaplacení.
Kdybych milou paní byl býval ze slušnosti a dobrého úmyslu nepustil, už bych doma vykládal obsah tašek do lednice. Chápu, že je člověk starý, že mu to jde leckdy fyzicky i psychicky pomaleji a počítám s tím. Chápu, že senior má mnohdy mnoho času a nikam nespěchá. Ale co mě vyloženě štvalo, byla lhostejnost a bezohlednost k tomu problém vyřešit nějak svižně a bez průtahů. A cílené zdržování tedy akceptovat nehodlám. Obě dámy nehnuly ani brvou, nevypustily ani slůvko o omluvě a dvě fronty, každá minimálně o osmi lidech jim byly viditelně ukradené.
Člověk by si řekl, že už v jejich věku budou mít vštípené nějaké ohledy a hle, ono nikoliv. A hlavně bych předpokládal, že si po těch letech praxe v nakupování dopředu ověří svoje finanční možnosti. Ještě se mi nestalo, že by někdy někde v obchodě neměl na zaplacení. Respektuji, že se to stát může, jsme jenom lidi a nejsme dokonalí. Ale chytnout takovou situaci ve stejný moment dvojnásob a navrch k tomu, když člověk zrovna pospíchá, není vůbec příjemné. A pokud v takovém případě narazíte na člověka, který se v dané situaci nesnaží napravit svoji chybu a nastolit rychlé řešení, ale ještě celou věc zbytečně protahuje a je velmi bezohledný, to už by člověk vylétl z kůže.
Ohleduplnost a respekt k druhému jsou základními prvky fungování lidské společnosti. Pojďme se tedy vynasnažit, aby se mezi námi nadále nevytrácely a když udělám chybu, napravím ji a nenechám v ní nevinně máchat jiné. A jelikož jsem dobrák od kosti, nevzdám to, příště potřebnému člověku pomohu zas, ale budu doufat, že se mi to zase nevymstí.
P.S.: Mnoho lidí se domnívá, že podobné články jsou štvavé a namířené proti seniorům. Tak to v tomto případě ale není. Mohli to být klidně puberťáci, mladí dospělí či lidé středního věku. Ale prostě to byly dvě seniorky. Článek je namířen proti bezohlednosti vůči ostatním, netaktu a lhostejnému jednání. Aneb nedělejme jiným to, co sami nechceme, aby druzí dělali nám. Jak by se asi dané dámy tvářily, kdyby byly na mém místě…
