Článek
Televizní formát reality show si do českých luhů a hájů našel cestu poměrně pozdě. Teprve roku 2005 se nám představil prvním pořadem VyVolení, který vycházel z nizozemské předlohy Big Brother. Sledovanost byla enormní i díky znovuobjevené moderátorce Tereze Pergnerové a miliony diváků tak prakticky den co den sledovalo osudy skupiny lidí, kteří se předem neznali a byli na dlouhé týdny i měsíce společně uzavřeni v jednom domě, kde spolu chtě nechtě museli interagovat a také plnit různé úkoly.
Už na základě tohoto příkladu si ale člověk musí položit otázku, co na tom bylo vlastně za realitu. A ať přemýšlím, jak přemýšlím, výsledné resumé je, že zhola nic. Stejně jako v případě jiných formátů reality, při kterých sledujeme, jak si účastník pozve domů čtyři cizí lidi a vaří jim opulentní večeři (tedy měl by), nebo jak jde paní bydlet na nějaký čas do cizí rodiny, nebo jak se skupina lidí odebere na nějaký exotický ostrov a tam bojuje proti druhé skupině lidí. Ani pořady, kde si lidé hledají protějšek na ženění či vdávání, tak nějak vůbec s realitou nemají co do činění. Copak někdo takto ve skutečnosti žije nebo si hledá partnera? Proč se to tedy jmenuje reality show? A proč bychom takové falešné, pokřivené a totálně nesmyslné lidské konání vlastně měli sledovat? Někdo možná namítne, že reality show nemusí být o snímání reálného života, ale o předvádění nereálných situací reálným pohledem kamery. Ani to však není pravda. A tak je výsledkem nereálný život ukazovaný nereálnou kamerou. No a k čemu to celé je, mi stále uniká. Pro pobavení? No možná chvilku a s přivřenýma očima. Protože takový druh zábavy je z mého pohledu zcela nedostačující a člověka nikam neposouvá.
Pokud je vám -cet nebo -sát a máte už život nasátý, mávnete nad tím rukou a nejspíš vás tyto pořady nějak moc nerozhodí. Pokud jste ale dítětem nebo teenagerem, který ještě nemá o životě ani páru, může to s takovou nezralou psychikou pěkně zamávat a nastavit jí nesmyslné hodnoty do budoucna. Hodnoty toho, co je v životě podstatné a také vnímání lidské společnosti. Protože když to vezmu skrze všechny reality show napříč, reprezentativní vzorek populace se do nich rozhodně nehlásí. A pak by mohl mladý člověk lehce nabýt dojmu, že společnost je tvořena jen z tohoto typu lidí. Což by tedy bylo mimochodem hrozné.
Nejenže tyto pořady pozbývají jakoukoliv realitu a přirozenost samy o sobě, vše je ještě podpořeno nereálným chováním zúčastněných. Ti v těchto pořadech nejednají podle svého, ale běžnou praxí je minimálně zasahování režiséra a štábu do děje. Proč to dělají? Aby pokud je náhodou klid, vyšponovali atmosféru až k negativnu, konfliktům a hádkám. Kde je realita? Nikde. Navíc mnoho těchto show má svůj scénář a účastníci, tvářící se jako běžný lid, který je sám za sebe, jsou ve skutečnosti komparzem nebo herci, kteří mají předepsáno, co mají říkat. Tedy domnělá realita je v praxi naučenou rolí.
Tvůrci těchto pořadů se ohání tím, pokud by nebyl průběh toho, co se děje, šponován a pokud by byli lidé bez scénářů sami sebou, byla by to nuda o ničem a na poklidné soužití osazenstva pořadu by se dívalo méně lidí nebo nikdo. To je alespoň pozitivní zpráva, ze které vyplývá, že mnozí „hrdinové“ reality show nejsou nejspíš ve skutečnosti tak hrozní, nesnesitelní nebo polonegramotní, jak se jeví. Ale negativní zprávou je mentalita diváka těchto show, který pro zabavení potřebuje negaci, drby a pomluvy, špatné chování, naschvály, intriky nebo hádky. To je něco, co vám imponuje a čím chcete trávit čas, který byste mohli prožít zcela jinak a opravdověji? Měli byste se nad tím zamyslet.
Svůj text nyní také podpořím konkrétními příklady a důkazy. Dané pořady jmenovat nebudu, ale ten kdo je zná, je jistě odhalí. Před pár lety se jeden kamarád z Liberecka přihlásil do jisté „cooking reality show“, kde se po pět večerů navštěvují cizí lidé na večeři a navzájem se hostí a bodují. Měl štěstí na dobré a pohodové lidi a minimálně první večer mu byl příjemný. To se ale nezamlouvalo tvůrčímu týmu, který začal vymýšlet scénáře a uměle vyvolávat napjaté situace a roztržky. Vzali si vždy někoho z amatérských kuchaříčků bokem a podstrčili mu, co má udělat nebo říci, aby atmosféra u společného stolu minimálně zhoustla a nejlépe se zcela vyhrotila. Neboť tak to má průměrný česká divák prý rád. No já vám tedy nevím. Mě je to zcela proti srsti, ale je fakt, že nejsem cílová skupina těchto pořadů. Výsledkem každopádně bylo, že kamarád byl z tohoto zjištění a nutnosti sehrávat něco falešného a problémového dosti špatný a ještě dlouho po padnutí poslední klapky mu to drtilo psychiku.
A to není vše. Na konci každého dílu to vypadá, že jsou soutěžící domněle odváženi do svých domovů. Jenže chyba lávky. Posadí je sice do vozu, ale obkrouží s nimi pár bloků kvůli natočení zhodnocení večeře a pak si pěkně vystoupíte a dopravíte se domů po vlastní ose. Na co ta habaďůra pro diváka je, nevím. Pokud to má působit tak, že se o amatérského kuchtíka televize postará až do konce večera, ať se tedy opravdu, postará. Reálně alespoň v tomto jednom aspektu. Ale ne. Tedy další příklad nereality reality show.
No, nebudu ze sebe dělat stoprocentního a dokonalého „lepšolida“. Ze začátku jsem pár reality show také sledoval, ale po pár letech mě to naštěstí rychle přešlo. Zlom nastal, když ve výše zmíněné vařící relaci (kterou jsem sledoval jen nahodile) servíroval jistý dělník z Ostravy jako překrm pochoutkový salát, který koupil v supermarketu a doslova jej vykydnul na talířek a přihodil tukový rohlík. To už jsem skutečně neměl vůbec zapotřebí do sebe vstřebávat. Inspirace nula a míra znechucení na maximu. A to jsem v tu dobu ještě ani nevěděl o zákulisí celého pořadu.
Z výše uvedeného dále vyplývá, že když už si divák chce udělat o nějakém soutěžícím obrázek, jaký ten člověk je, tak je to totální nesmysl. Zaprvé hodnotit někoho, koho znám jen pár hodin z televize, je prostě blbost. A zadruhé, když k tomu všemu ještě daný člověk něco hraje, není sám sebou a je v reálu jiný, je to ještě větší blbost. Pak nám tady vznikají ikonické osůbky každého takového pořadu, které působí zcela nesnesitelně a jsou hodni odsouzení a zavržení. Kdo ale ví - třeba jen perfektně sehráli svojí roli a ve skutečnosti jsou minimálně ne tolik nesnesitelní až třeba velmi snesitelní a fajn pohodoví lidé.
Nemá tedy smysl hodnotit například to, jestli ta, co dala na konci počet bodů 2 (ačkoliv přichystané jídlo bylo podle všeho velmi dobré a ostatní bodovali vysoko), je bezcharakterní taktizující potvora nebo jen sehrála svojí roli a sama za sebe by třeba dobrácky a férově dala desítku. Nebo je nepořádek v bytě v rámci jiné reality show skutečný a daný obyvatel je prostě bordelář, nebo mu to předepsal scénář a bez pohledu kamer má byt vypulírovaný k dokonalosti. Nikdy nevíte. Mnoho lidí je schopno pro pár peněz udělat téměř cokoliv. Tedy i znemožnit se před televizními diváky a sehrát něco, co ve skutečnosti vůbec nejsou. Možná v duchu toho, že není nic staršího než včerejší média a časem se na to zapomene.
Druhý příklad z praxe mám od nejmenovaného člověka, který se pohyboval v zákulisí jedné z reality show typu „zavřeme vás do baráku a kdo tam vydrží nejdéle, vyhrává“. Podobně jako u prvotně zmíněného vaření zde probíhalo ovlivňování hráčů, když se zdálo, že si nějak moc rozumí a je tedy klid a divák by se nudil a přepnul na jiný kanál. Houstnutí atmosféry a napínání vnitrovilových vztahů tak bylo leckdy umělé a naschvál. Realita? Opět nepřítomna.
Třetí příklad uvedu na základě výpovědi stejného blízkého člověka, který se pohyboval také v zákulisí jiného reality pořadu, týkajícího se jídla. Možná jste jej sledovávali na jedné internetové televizi. Týkal se hodnocení českých jídel cizinci, kteří žijí v Austrálii. Ta je velmi multikulturní, takže nebyl problém sehnat lidi z celého světa, ať už z exotiky nebo z Evropy i z řad našich nejbližších sousedních zemí. Vše se tvářilo jako autentické hodnocení každého účastníka, který prostě jen podle svého upřímně zhodnotil zkonzumovaný český pokrm. Ale kdepak. Všichni ochutnávači byli amatérští herci a vše hodnotili a odříkávali podle scénáře. A zejména rodilí Australané schytali texty nejpeprnější, protože vešli v českou známost jako největší kritici takřka všech českých jídel. Opět realita nula. A vše za účelem, aby byl divák popuzen a tím více vtažen do děje, aby si s očekáváním, co zase kdo na našich dobrotách pohaní, pustil příští díl.
Poslední příklad toho, jak to skutečně funguje, je od bývalé kolegyně z práce. Ta se před pár lety zúčastnila jednoho z pořadů jedné naší soukromé televize, které řeší různé vztahy lidí před publikem reálným i televizním. Nebudu to protahovat. Nikdo se televizi se svým skutečným příběhem nepřihlásil a nepřijel jej před kameru řešit sám za sebe. Vše jsou vymyšlené příběhy, lidé z řad herců pouze hrají dané role a ve studiu všemu aplauduje zaplacený komparz. Není co dodat. Realita všeho opět nikde. A koneckonců, když se na výkony rádoby reálných postav zaměříte a vnímavě se zaposloucháte do toho, co říkají a jak to říkají, tak je to prostě vidět.
Pokud jste pochopili popsaný princip a budete se jeho optikou příště dívat na jakoukoliv reality show, možná už v ní lépe rozpoznáte nereálnost ukazovaných situací a chování těch, kteří tam vystupují. Je to celé prostě jen habaďůra na diváka, aby se k pořadu hezky upoutal, sledoval jej a obsažené reklamy a televize získala finance. Protože peníze nejen zde jsou až na prvním místě. Jestli se na tom chcete dál podílet, tak prosím, jak je libo.
Já vám teď prozradím, kde sehnat nejlepší reality show. Tou první je totiž život sám. Tak vypněte svoje přijímače a věnujte čas a péči jediné realitě svého žití a lidem, na kterých skutečně záleží. A neztrácejte drahocenný čas sledováním něčeho, co prostě po všech stránkách nedává smysl, co útočí na ty nejnižší lidské pudy a kalí vám mysl.
Druhou reality show jsou v přeneseném slova smyslu dokumentární filmy, které zachycují skutečnou realitu života, byť nějakým způsobem upravenou pro kameru. Ale oproti těm všem vařícím, rodinným, vztahovým, ostrovně přeživším, vdávajícím nebo hubnoucím „nereality show“ naprosto zanedbatelně. Ne každý má tu možnost a sílu se plně vrhat do svého vlastního života a nemalá část populace má v televizi jedinou možnost, jak se se světem spojit. Tak se spojte s tím reálným.
Anketa
Autorská úvaha podpořená reálnými zkušenostmi zúčastněných osob.
