Článek
O našem profesním zaměření se leckdy rozhoduje ve věku, kdy ještě ani nemůžeme mít zcela jasno, kudy bychom se chtěli pracovně ubírat. A mnohdy se rozhoduje o nás bez nás, zejména když někteří rodiče trvají slepě na tom, aby jejich dítě šlo v jejich stopách. Bez ohledu na to, zda potomek projevuje či neprojevuje stejné sklony nebo vůli. Někdy to vyjde a je to ku prospěchu, ale často se stává, že kopírování profese rodiče je na škodu a to i celoživotní.
Škola nepočká a tak už ve věku teenagerském studujeme obory, kterým bychom se měli později profesně věnovat. Nebo zasedneme do lavic gymnázií, které jsou obecným předstupněm vysokoškolského studia s již konkrétním zaměřením. Často se tak děje pod tlakem rodičů a dítě tak studuje něco, co ani nechce později profesně vykonávat, jen proto, že to samé dělá otec, matka či oba rodiče. Prostě buď nemá ještě jasno a dá na rodiče, kteří mu jistě v dobré víře obor sami vyberou nebo sice tuší či ví, že cestou rodičů jít nechce, ale vyrůstá v rodině, která mu nedopřává svobodu a diktuje, kudy se má ubírat. Případně jim chce udělat prostě jen radost, tak jde studovat pro ně a nikoliv pro sebe. Rodiče jsou posléze pyšní a kýžené radosti se dočkají, když kupříkladu sedí na promoci syna či dcery a osahají si čerstvý diplom. Ale dítě, tedy již mladý dospělý, často zjistí, že šlápl vedle a obor, který vystudoval, prostě nechce dělat.
Potom se opět pod vlivem mnoha faktorů buď vymaní a jde si svobodnou cestou jiného povolání, nebo se podvolí a začne pracovat v oboru svého rodiče proti svojí přirozenosti a nešťastné, že nevykonává to, kam ho srdce táhne. Pokud pak člověk většinu svého produktivního věku tráví v práci, která jej nenaplňuje nebo nebaví, je proto, aby se rodičům zavděčil a předešel jejich odmítnutí a v krajních případech i zavržení, tak to tedy rozhodně není do života vkladem přínosným.
Měl jsem to štěstí, že na mě osobně rodiče netlačili. Otčímovi jsem byl ukradený (což také není výhra, že) a mamka mne podporovala v zálibě a vlohách věnovat se přírodním vědám a pedagogice, kterou jsem si v období dospívání tak nějak vzal za svou. Tak jsem složil přijímačky a vystudoval učitelství biologie a geografie pro gymnázia. Nicméně během školy při praxích jsem zjistil, že učení nebude nic pro mě. Rodina mne pochopila, nevykoupala mne v tom a nechala mne, ať si profese volím podle svého, což svobodně činím dodnes. Nemusím tak celý život trávit v jednom zaměstnání a ještě v takovém, které by mi nedělalo dobře.
Náhodou znám ale z praxe minimálně tři případy lidí, kteří zažili velký rodinný tlak rodičů s určitou profesí, podlehli mu, jdou stejnou cestou a nejsou vůbec spokojení. Prvním z nich je kamarád z dětství, říkejme mu třeba Vláďa. Jeho rodiče byli a doposud jsou renomovaní lékaři v jednom severočeském městě. A jak už to tak u doktorských rodin bývá, nasměrovali k této pomáhající profesi i svoje dvě děti. Vláďova starší sestra se horko těžko vymkla a dala se k nevoli otce a matky na dráhu učitelskou, ale tím pádem tlak na druhého a posledního potomka jakožto na poslední šanci pokračovat v rodinné tradici ještě vzrostl. A Vláďa situaci neustál a podlehl.
Už studia medicíny zvládal obtížně a s nechutí a i následující výkon povolání lékaře ortopeda (alespoň specializaci si vybral svobodně) mu nedělá dobře. Ale svoji práci trpí, aby náhodou neublížil rodičům, kteří by mu sběhnutí jinam neodpustili a těžce by to nesli. Má dokonce strach, že by mu jinou práci neodpustili a zavrhli jej. A tak už skoro 15 let dělá něco, co ho tíží a necítí se v životě spokojeně. Nyní už je naštěstí ve fázi, že by se rodičům klidně i vzepřel, ale v hlavě má za ta dlouhá léta už prostě blok a strach, který ho nastavil tak, že by jinou práci nezvládl, že by nic jiného neuměl. Což je nesmysl, ale to je prostě v hlavě a jen sám dotyčný s tím může pohnout. A tak to pro něj bohužel vypadá, že to jako lékař nějak do toho důchodu překlepe i za cenu osobní oběti a nespokojeného života.
Druhým příkladem je mladá slečna, se kterou jsem se před pár lety seznámil na jedné diskotéce. Byla v lehce podroušeném stavu, nešťastná a svěřila mi svůj příběh. Je herečkou. Po vzoru obou rodičů herců. A nevyhovuje jí to. Tady se jedná o opačný příklad. Zatímco Vláďovi rodiče lékaři jsou oba ve svých povoláních úspěšní, oba rodiče slečny jsou oblastními neúspěšnými herci, kteří se musí hodně protloukat, aby sebe a rodinu uživili. A tak si své tužby projektovali do svojí dcery, aby jim je naplnila ona. Ale jí hrát nebaví a stejně jako rodiče má tím spíš problém se uchytit. Zkoušela to i v Praze, ale divadla ji odmítala a povedlo se jí získat jen pár epizodních roliček v několika seriálech. Za cenu velké snahy a tlačení sebe sama s velkým odporem a osobním vypětím. Nemá ani žádné jiné specifické vzdělání a musí si tak bokem přivydělávat za barem nebo nočním doplňováním zboží v hypermarketu, což ji taktéž netěší a ještě jí to krade většinu volného času. Ale rodiče na ni pořád tlačí, ať to nevzdává a že na ni to pověstné herecké štěstíčko třeba jednou sedne. A ona neví, co si sama se sebou má počít.
Poslední příklad je optimističtější, týká se mého bývalého kolegy z práce, který se dokázal vzepřít nařízenému osudu rodičů a sběhl. Od profesionálního sportu, konkrétně sjezdového lyžování. Opět i oba jeho rodiče byli sjezdaři, oba poměrně úspěšní, otec o něco více, než matka. A slepě vedli svého jediného syna taktéž k lyžím, ačkoliv odmala inklinoval zcela jinam. Chtěl být prostě pekařem cukrářem. Ale podvolil se a s neúspěchy pár let závodil pod trenérským vedením obou rodičů. Výsledky se ale nedostavovaly. Psychicky už na tom byl mladý lyžař tak zle, že si sáhl na život. Naštěstí neúspěšně. V ten moment se jeho rodiče konečně probrali a nechali ho jít si svojí cestou. Pekařinu sice nedělá, ale má fajn zaměstnání v oboru v gastronomii a peče jako koníček i přivýdělek. A na lyže nejezdí ani rekreačně.
Je v pořádku, když rodiče bedlivě sledují vlohy svých dětí, testují je na kroužcích širokého zaměření a poté je směrují tam, kam se zdá, že dítě inklinuje. A to může být i směrem ke stejnému povolání a často to tak v praxi je a vychází to. Ale rozhodně není správné tlačit násilím dítě někam, kde prokazatelně být nemá, jen proto, že to rodič považuje za správné, že slepě chce, aby dítě dělalo to samé a nedejbože proto, aby nahradilo nenaplněné rodičovské ambice. Přednost by měly měly mít vždy předpoklady a tužby dítěte, i kdyby se zcela lišily od představy rodičů.
Anketa
Autorská názorová úvaha.
