Václav Klaus má novou knihu. Před pěti lety poprvé médiím odtajnil reakci na Havlovo prezidentství

Ekonom a bývalý prezident České republiky Václav Klaus je také plodným spisovatelem. Mimo jiná svá díla vydává také v pravidelných intervalech zhodnocení dosavadního vývoje naší země po Sametové revoluci. Letos si připomínáme 35 let od pádu Železné opony a Václav Klaus opět přispěchal s novou knížkou. Vycházet bude na konci listopadu a dostala název „Jdeme od listopadu 1989 stále dopředu?“ s podtitulem 35.

Průvodní text k nové knize nás informuje, že se nejedná o dějepisnou faktografii popisující historické detaily, tak jako u předchozích jeho spisů na toto téma. Ačkoliv jedním dechem dodává, že fakta jsou podstatná, protože jedni už je zapomínají nebo rovnou zapomněli a druzí, co je nezažili, už o nich ani nevědí.

Kniha je tedy jakousi osobní esejí, komentující a rozebírající dnešní dobu pohledem ekonoma a snad i odborníka v souvstažnosti k událostem roku 1989 a jimi nastartovaných změn ve vývoji České republiky. Ovšem hlavní myšlenka knihy se opírá o tezi, že naše polistopadová cesta poslední dobou nějak zadrhává a hledá tak odpověď na otázku, zda-li míříme stále kupředu nebo už nikoliv.

Když vydával Václav Klaus před pěti lety svojí předchozí knihu hodnotící naše směřování po 30 letech od nastolení demokracie, poskytl tenkrát rozhovor, ve kterém zavzpomínal na prvního českého prezidenta a jeho předchůdce Václava Havla. Promluvil o tom, kdy se s ním setkal prvně a jaké měli v té době mezi sebou vztahy. A vůbec poprvé do médií tehdy sdělil, jakou měl bezprostřední reakci poté, co se dozvěděl, že by se Václav Havel měl stát prezidentem.

Poprvé se Václavové Klaus a Havel setkali někdy kolem roku 1969, kdy byl Klaus členem redakční rady měsíčníku Tvář. To býval literární a kritický časopis sdružující mladé spisovatele, který se na rozdíl od jiných nehlásil k marxistické ideologii. No a Václav Havel do něj přispíval svými texty. Párkrát se tedy v redakci potkali, ale žádné hlubší pouto mezi sebou nenavázali.

Později v 70. a 80. letech se napřímo nestýkali, ale Klaus v rozhovoru uvedl, že řada jeho blízkých přátel patřila i do okruhu Václava Havla a jeho názory, myšlenky a teze se tak ke Klausovi dostávaly. Poznamenává věcně, že nikdy nebyl a není zastáncem disidentského úspěšného PR, které po listopadu hrálo Václavu Havlovi a jeho blízkým do karet a upozorňuje, že fungovalo mnoho jiných disidentských skupin a je jaksi nefér, že se potom pozornost ztenčila jen na tu jednu.

Zároveň však Havlovi přiznává rozhodnost a pozici neformálního vůdce celého tehdejšího procesu, který vedl k pádu tehdejšího komunistického režimu a nastolení demokracie v naší tehdy ještě československé zemi. Vzpomíná také, že si v té době v lecčems notovali a leccos ale viděli zcela jinak. Havla zde zmiňuje jako člověka, který neměl zájem o nějaké vysoké pozice v nově se utvářejícím státě.

Možná i proto jej překvapilo a zarazilo, když v to dobu jednoho dne seděl se skupinou dalších lidí v Laterně Magice a řešilo se, kdo že by měl být tedy prezidentem a padlo Havlovo jméno. Jeho spontánní a hlasitá reakce byla dle jeho slov „Né, to snad nemyslíte vážně!“ A ihned redaktorům rozhovoru s úsměvem přiznal, že je to vůbec poprvé v životě, kdy něco takového veřejně odhaluje. Zároveň přiznal na otázku, koho, když ne tedy Havla, by tenkrát na postu prezidenta viděl, že si tenkrát tuto otázku vůbec nepokládal a nezmínil tedy žádné konkrétní jméno. Neangažoval se v debatách a sporech o tom, kdo si půjde sednout na Pražský Hrad. Jeho klíčovým zájmem coby ekonoma bylo co nejdříve nastartovat a rozjet příslušné ekonomické procesy.

Havel se nakonec prezidentem stal a Klaus se s ním dlouhé roky názorově střetával z pozice člena vlády, ať už ministra financí nebo premiéra. Mluví o nich dvou jako o různorodé dvojici, která ale dost možná přinesla svým synergickým efektem prospěch naší zemi v rané fázi jejího novodobého vývoje. Na to nechť si svůj vlastní názor utvoří sám každý z nás.

Na závěr rozhovoru se na popud redaktorů rozpovídal o tom, zda by se sám znovu ucházel o prezidentské křeslo a ujistil je a všechny posluchače o tom, že takové ambice i s racionálním ohledem na svůj věk určitě nemá. Nicméně dodal s humorem a úsměvem, že když prý den předtím slyšel, že se do bojů o prezidentství zvažuje zapojit také hudebník Michael Kocáb, protáčel prý vehementně oči. A musel si říci s nadsázkou, že to snad tedy půjde kandidovat zase i on, protože to prostě Michael Kocáb být nemůže.

Každopádně nekandidoval, nehodlá se skutečně již nikdy o post prezidenta znovuucházet a i nadále se věnuje svojí publikační a přednáškové činnosti.

Sepsáno s dopomocí rozhovoru s Václavem Klausem v roce 2019 na https://youtu.be/TA1ztJIrKOc?si=Bu8NeuMs79utbYBG