Vzpomínky na covid a ohlédnutí s humorem aneb už je to pět let od začátku pandemie

Psal se 1. březen roku 2020 a na území České republiky byly potvrzeny první tři případy infekce virem covid-19. Celá země začala bedlivě sledovat nejnovější aktuality, týkající se vývoje onemocnění a rozvoje pandemie a hlavně jsme se učili pamatovat si různá a neustále se měnící omezení, která v zájmu ochrany svých občanů spěšně připravovala naše tehdejší Babišova vláda ve spolupráci s předními epidemiology. Někdy lépe, někdy hůře, což každý vyhodnocoval různě a individuálně.

Zpětně se člověku zdá, jakoby toto divné období už bylo dávno za námi. Jistě si ale vzpomenete, jak se v té době čas vlekl a jak nám celá ta doba připadala nekonečná a s nejasným světlem na konci bůhvíjak dlouhého tunelu. Jak celý národ neustále řešil různá opatření, která nás celou dobu provázela a postupně národ dělila do nesmiřitelných táborů. Děti zůstávaly na domácí výuce bez možnosti být osobně s kamarády, my dospělí jsme leckdy zažívali svoje první homeoffice a všichni jsme trpěli izolací a samotou.

Dovolte mi ohlédnutí za tím vším mojí osobní optikou, třeba vás nějaké moje dojmy a prožitky i pobaví a rozesmějí. Však to je potřeba udělat u všech životních těžkostí - prožít, zpracovat, podívat se na ně zpětně, s nadhledem, přijetím a hlavně humorem a život jde zase dál.

Moje první vzpomínka na covidové období zaletěla až na jeho počátky, kdy k nám začaly proudit informace, že se kdesi v Číně objevil nový virus, z netopýra nebo z laboratoře, neznámo jak nebezpečný, ale že se ochotně a snadno šíří. A že s ním čínští dělníci doletěli do Itálie, kde byli zaměstnaní v místních fabrikách. A v Itálii zrovna bylo nebo se do ní chystalo mnoho našinců na lyže do Alp. A tak už tehdy se Češi rozdělili na dva tábory. Jedni to neřešili, nerušili zájezdy nebo sněžným turistům nespílali. Druzí radši cesty za sjezdovými radovánkami rušili anebo ty, kteří přes všechna rizika do Itálie nadále cestovali, otevřeně kritizovali a spílali jim, že sem virus zanesou. Pamatuji si, že jsem se řadil spíše do druhé skupiny, ale s odstupem času vidím, že bylo opravdu naivní a komické si myslet, že nás pár alpských absentérů před koronavirem spasí. Ten si samozřejmě našel svoje cestičky přes x dalších evropských států, ze kterých pak lidé cestovali do Čech a na startovní čáře celé pandemické situace jsme se tak ocitli i my. Stejně jako prakticky všechny státy světa (až na KLDR, kde podle vyjádření nejvyššího samozřejmě covid nikdy nebyl). No a už tehdy se český národ rozdělil. Na ty přehnaně a do detailu zodpovědné, na ty selsky normální a bohužel i na ty, co vše zpochybňovali a na všechna doporučení a nařízení zvysoka kašlali.

Hned ze začátku pandemie v prvních dnech, kdy ještě slovo rouška, ba dokonce respirátor byly pojmy teoretické a pouze visely ve vzduchu, jsem nějak vycítil jejich budoucí blízkou potřebnost a nutnost a během obědové pauzy jsem se vydal do nedaleké lékárny, kde jsem si koupil bez problémů čtyři krabice roušek, protože jsem byl nejspíš jedním z prvních. Po obědě jsem dorazil zpět do kanceláře a roušky položil na pracovní stůl. Všichni kolegové a hlavně kolegyně, co za mnou přišli řešit něco pracovního, se mi při pohledu na kvanta roušek smáli. Klepali si na hlavu a pobaveně ze mě dělali paranoidního blázna. No a za pár dní za mnou chodili zase a se zoufalým výrazem mi na oko nadávali, že jsem vykoupil zásoby a na ně už se v lékárnách nedostává. A tak došlo na moje sice neoblíbené, ale trefné „Já jsem vám to říkal!“ A abych nebyl sobec, pár kousků ze svého pokladu jsem jim nápomocně věnoval. A jak byli najednou za moji „paranoiu“ vděční!

Přišel den D a já i můj partner jsme zůstali pracovně doma v pražském bytě 2+1. Mohli jsme tak mít každý na svoji práci relativně klid a alespoň část dne si od sebe odpočinout každý v jedné místnosti. I tak se nám ale život a naše zajeté rutiny otočily o 180 stupňů a chvílemi jsme bezradně tápali, co si počít s nově nabitým časem mezi čtyřmi zdmi. Práce jsme měli oba omezeně, pohybu jsme měli skoro nula a tak jsem já, člověk necvičící, začal cvičit. No, cvičit, to je silné slovo. Pojal jsem to humorně, nahodil župan, rozpustil si svoje tenkrát dlouhé vlasy, vlnité a nepoddajné, takže jsem vypadal jako Ester Kočičková nebo sestry Simpsonovic Marge a do ducavých rytmů taneční hudby 90. let jsem začal každý den komicky předvádět aerobik. Aby to mělo větší smysl, partner mě natáčel na krátká videa, která jsem sdílel přátelům na Instagram. Aby se tomu třeba alespoň jeden dva lidi v té tíživě smutné době zasmáli, pobavili se a přišli na jiné myšlenky.

Osobní kontakty šly téměř záhy po vypuknutí pandemie tzv. do kopru. Volání nám bylo málo a ještě to nešlo hromadně a tak jsem vymyslel, že bychom mohli zkusit alespoň jednou týdně domluvit den a čas a dát si třeba hodinový videohovor na platformě Zoom. Obeznámili jsme s tím celou rodinu, ta souhlasila a všichni i ti více, i ti méně zkušení se v podstatě hned napoprvé zvládli připojit a ozvučit se a tak jsme se mohli vídat všichni najednou alespoň takto a hromadně pokecat běžným způsobem, jakoby ani žádná pandemie nebyla. Moderní technologie prostě dokážou být i dobrým sluhou, když jako lidé chceme.

Když už bylo nejhůř a v době těch největších represí se nesmělo pomalu ani ven, chytli jsme s kamarády závan rebelie, hráli si na rezidenty Prahy 1 a šli se tam jednou projít. Silná vzpomínka na liduprázdné centrum mi zůstává v hlavě dodnes. Nikoho jsme neohrožovali, měli jsme respirátory a nebylo ani teoreticky koho nakazit. Prašná brána - dva lidi, Staroměstské náměstí - asi šest lidí, Karlova ulice - tři lidi, Karlův most - pět lidí. Atmosféra - k nezaplacení. V principu jing a jang je na všem zlém něco dobrého a tím pro nás procházka klidnou a prázdnou historickou Prahou rozhodně byla. A když se dnes centrem prodírám, rád se zasním a vrátím se do liduprázdných vzpomínek.

Po procházkách Prahou došlo dvakrát i na další rebelii. V době nejtvrdších zákazů a uzavírek restauračních zařízení jsme zjistili, že majitel jedné nám známé hospůdky dělá tajná sezení pro omezený počet hostů. Tak jsme se jednoho večera domluvili, zavolali mu a sešli jsme se parta přátel na pivko. Testovaní, s rouškami apod. Co nejvíce zodpovědní. Ale prostě už nám dost hrabalo a museli jsme ven, abychom se nezcvokli (kdo jste tenkrát nic neporušili, hoďte kamenem). Po dlouhých týdnech jsme si konečně připadali trochu normálně a užívali si přirozený závan něčeho, co nám bylo na dlouhé týdny a měsíce zapovězeno. Dostali jsme ovšem od majitele vtipné instrukce, co dělat, kdyby přišla policejní kontrola. Vzadu měl rozdělanou místnost k rekonstrukci, takže jsme dostali DPP smlouvy a před případnou kontrolou jsme si měli hrát na zedníky, instalatéry či malíře pokojů, kteří mají zrovna pauzu na pivko. Naštěstí jsme náš bůhvíjaký herecký um či neum uplatnit nemuseli.

Nastala doba, kdy se nesmělo vyjíždět vyjma zaměstnání mimo okres bydliště, ale mohlo se do přírody, a tak jsme jako letití Pražáci přemítali, co neokoukaného nám v našem hlavním městě zbývá. A kupodivu toho bylo celkem dost. Za všechna nově objevená a navštívená místa vybírám to subjektivně nejhezčí - přírodu na jihozápadě Prahy. Ne, nemám na mysli Prokopské údolí, ale oblast ještě více na jihu, až u hranice s Prahou - západ. Jde o přírodní rezervaci Klapice a naučnou stezku Kosoř - Černá rokle kolem Šachetského potoka nad pražskou čtvrtí Radotín. Místo je vskutku lesnaté a malebné, vycházka téměř bez lidí a s osvěžujícím pocitem, že ani nejste v Praze. Kdo neznáte a nemáte to z ruky, vřele doporučuji navštívit.

Máte vy nějakou humornou nebo milou vzpomínku na pandemické období? Podělte se s námi bez diskuze do diskuze, děkuji.

Autorský článek