Článek
Zpráva o úmrtí Aničky Slováčkové mne zastihla v autě na místě spolujezdce cestou od rodiny z Vysočiny do pražské domoviny. Ačkoliv jsem jako mnoho z vás znal a sledoval její osud a zdravotní stav a obával se nejhoršího, i tak mne už první titulek, který na mne v neděli večer vyskočil, naprosto šokoval, vykolejil a emočně rozvibroval. A já se spontánně rozbrečel a vyplavily se mi vzpomínky na pár osobních setkání s touto úžasnou mladou umělkyní.
Neznali jsme se nijak do hloubky, byli jsme v podstatě jen dva známí lidé, co o sobě vědí. Přesto ve mně Anička zanechala věčnou stopu a stálou vzpomínku na pozoruhodného člověka, kterého každý den rozhodně nepotkáte. My se potkali a seznámili na dobročinné akci v jednom pražském domově pro lidi s mentálním postižením, kde jsem před několika lety pracoval. Každoročně jsme pro klienty, jejich rodiny i širokou veřejnost pořádali malý hudební festival, pro pobavení a také na podporu integrace zdravých a postižených lidí.
Pro každý ročník jsme oslovovali různé hudebníky a pěvecké interprety, aby nám na akci zazpívali, pokud možno bez nároku na honorář nebo jen za symbolický. Sociální služby holt nemají z čeho rozhazovat. Většinou jsme zvali málo známé lokální umělce, ale i pro získání pozornosti a návštěvnosti jsme vždy usilovali mít na pódiu alespoň jednu opravdu známou tvář. A tak jsme jednoho jara zkontaktovali právě i Aničku.
Už způsob, jakým s námi komunikovala a jakým nabídku přijala, se pozitivně vymykal snad všem ostatním známým osobnostem, které jsme kdy poptali. Snadno a bez obtíží jsme se domluvili a nemuseli čelit žádným speciálním požadavkům a manýrům, které lidé ze showbyznysu často mívají a neváhají jimi zatížit ani vystoupení pro dobrou věc. Anička moc ráda souhlasila a na dotaz, co jí máme přichystat, odvětila „jen vodu“. Ani jídlo nechtěla, že prý si jej koupí na akci jako každý z návštěvníků.
Nastal den D a Anička dorazila asi s dvouhodinovým předstihem. Ačkoliv jsme žádali jen o chvilku jejího vzácného času a jednu píseň, sama nabídla půlhodinové vystoupení a čtyři písničky. Přišla rozzářená a usměvavá. Ale ne falešně a hraně, jak to dělávají leckteří jiní. Ale opravdově a od srdce. To prostě poznáte a pokud ne hned, tak časem ano. Ujali jsme se jí, vyzkoušela si techniku a než šla večer na řadu, zůstala se mnou a měl jsem možnost si s ní popovídat.
Pár známých osob už jsem měl tu možnost potkat a strávit s nimi nějaký čas. A snad jen kromě zpěvačky Moniky Absolonové, která má podobnou auru, mne nikdo osobně nezasáhl víc než právě Anička. Nijak jsem se jí nevtíral a nepodsouval. Sama mě zapojila do povídání, upřímně se ptala na činnost naší organizace i na to, jak jsem se k té práci dostal a co to pro mě znamená, podporovat lidi s handicapem. Mluvila natolik zaujatě a měla takový přehled, že mi bylo jasné, že se v oblasti dobročinnosti opravdu aktivně a s nehraným zájmem pohybuje a nedělá to pro dojem a marketing.
Byla jako jedna z nás, jako moc fajn holka od vedle. I přes všechny těžkosti, které v životě měla, prostě svítila druhým na cestu. Měla empatii, pochopení a niternou potřebu být společnosti skutečně platná, nejen zpíváním. Na závěr festivalu vystřihla profesionální minikoncert, strhla publikum do kotle a ještě si zatančila s mnoha našimi klienty, kteří se jí zmocnili a kteří lépe jak my „normální“ dokážou vycítit hodného člověka, který to s nimi myslí dobře a upřímně.
Když slezla z pódia a po dlouhém focení se zájemci jsme se s ní v pozdních hodinách loučili (ačkoliv mohla odjet už daleko dříve), bylo na ní vidět, že už je unavená. Ale zároveň byla šťastná a nabitá pozitivní energií, kterou dala návštěvníkům a která se jí od nich vrátila. Nechtěli jsme ji už dlouho zdržovat a ještě, než jsme se sami odhodlali se zeptat, jestli bychom ji za rok mohli pozvat zase, sama se nabídla, že přijede a klidně nás někdy navštíví jen tak, bez jakéhokoliv hledáčku publika.
A slovo dodržela. Párkrát se za námi po telefonické domluvě zastavila. Někdy na hodinku, někdy na dýl, jak jí pracovní povinnosti dovolily. Byla pořád stejně milá a usměvavá, trpělivě poslouchala nás i štěbetání klientů, kteří ji oblažovali svými příběhy a leckdy úsměvnými starostmi. Zejména ve srovnání s těmi jejími. Nikdy nedala nic najevo, podpořila koho mohla a odcházela, nechávaje za sebou krásnou atmosféru a rozzářené lidi. Byl to čistý člověk.
Před rokem jsme se náhodou potkali v nemocnici na Karlově náměstí. Já šel na preventivní prohlídku, ona spěchala pravděpodobně z chemoterapie. Na hlavě už neměla ani šátek. Vypadala moc vyčerpaně. Poznala mě, usmála se a začala si se mnou sama povídat. Až jsem jí musel utnout, aby už běžela odpočívat.
A teď už tady není. A chybí. A moc. A to jsme si nebyli nijak zvlášť nablízku. Neumím si ani představit, jak odchod této výjimečné duše zasáhl její rodinu a přátele. Nedivím se ani trochu Evě Burešové, že prožila kolaps během tanečního vystoupení na Slovensku, kde ji zrovna zpráva o odchodu Aničky postihla. A nedivím se, že je národ zdrcen a chodí k rodinnému domu na pražských Vinohradech zapalovat svíčky, pokládat květiny a nosit přání její duši.
I já jsem zašel zapálit tu svou za její odkaz. Běžně to u zesnulých známých osobností nedělám. Udělal jsem v životě jen dvě výjimky. První byl před lety zpěvák Karel Gott, druhou byla včera Anička. Cestou do kina jsem to vzal oklikou a vzdal jí tak hold na její cestě kamsi, kam půjdeme jednou všichni. Aničko, moc Ti děkuji za vše, co jsi pro lidi udělala. Ty jsi zemřít takto mladá prostě neměla. Život je někdy krutej pes.
Nechtěl jsem původně psát ani tuto veřejnou vzpomínku. Ale je mi od neděle natolik smutno, že jsem to ze sebe musel vypsat. A nakonec jsem se rozhodl, že v obrovské záplavě článků různého charakteru nebude ten můj snad pochopen špatně. Lidi si zaslouží vědět, že naše země měla tak úžasnou dívku. A ona si zaslouží, aby se to lidé dozvěděli.
Děkuji osudu, že mě s ní seznámil. Aničko, ať jsi kdekoliv, měj se tam stále tak krásně jako tady na Zemi a buď stále taková, jaká jsi byla. A jakou si Tě uchováme navždy v srdci. Sbohem.
