Článek
„Wir schaffen das!“ byl v roce 2015 motivační slogan pro všechny Evropany, kteří tím byli postaveni před hotovou věc. Tehdejší kancléřka, Angela Merkel, rozhodla o řízené invazi mimoevropských kultur na území Německa.
V té době jsem měla pocit, že se profesně budu lépe vyvíjet v Německu a přijala nabídku práce na jedné prestižní, soukromé klinice. Německy jsem neuměla ani slovo, ale vše probíhalo tak organizovaně, že jsem byla schopna po půl roce přečíst tamní noviny. Do té doby to bylo spíše dobrodružství, za pěkné peníze. V momentě, kdy jste schopni v cizím jazyce trochu číst, začínáte prozírat a teprve tehdy do prostředí a tamní reality pronikáte. Nějaké indicie byly už před tím, protože jsem měla ve třídě spolužáky s Itálie, Portugalska, Kazachstánu, Slovenska a ti měli, na rozdíl od mě, informace o tom, že vše není tak ideální, jak by se na první pohled mohlo zdát, už dříve.
Vzpomínám na den, bylo to pondělí, kdy jsem se lámanou angličtino-němčinou snažila domluvit s jednou přátelskou Italkou, jestli půjdeme odpoledne do fitness centra. Vytřeštila oči: „Dnes ne! Dnes buď doma a nikam nechoď! Dnes nesmíš vycházet!“ Překvapeně jsem se jí zeptala proč a ona, že bude odpoledne na tom místě neonacistická demonstrace. V klidu jsem jí řekla, že se nemám čeho bát, jsem bílá a pocházím ze sousedního státu. Ona na to, že to je jedno, nejsem Němka. To odpoledne jsem se šla na místo, kde demonstrace probíhala, ze zvědavosti stejně podívat. Čekala jsem pubescentní „nácíčky“, kteří se snaží ve své hormonální bouři někam zapadnout. Jak moc jsem se pletla. To nebyl teenagerský výkvět, ale muži ve věku našich otců a dědů. Stáli pevně, naštvaní a je pravdou, že jsem v tu chvíli pocítila strach. Říkala jsem si: „Oni mě nenávidí. Nechtějí, abych tu byla, chtějí, abych odešla a ani mě neznají.“ Přišla jsem domů, otevřela notebook a hledala místní periodika. Chtěla jsem si tu situaci trochu zmapovat, slézt z naivního obláčku, na kterém jsem se evidentně vznášela. To, co jsem našla, mě ale vyděsilo více, než muži na náměstí. Pochopila jsem je.
Žila jsem v levném bytě sociální čtvrti a z novin zjistila, že v ulici o kousek dále, znásilnil někdo za poslední dobu dvě ženy. A v centru také. Na konci města další. Byly to malé sloupečky, ale bylo jich na můj vkus hodně. Druhý den jsem to téma otevřela ve škole a Italové začali překřikovat s Portugalkou jeden přes druhého informace, co mají „z doslechu“ z Berlína. Že tam je to mnohem horší, že tam organizovaně přepadávají nejen ženy. Říkám: „Proč to ale není v novinách?“ Odpověď byla: „Oni tady o tom novináři nesmí psát. Aby nebyla panika.“ To bylo v roce 2017.
Každý víkend jsem jezdila domů, do Čech, navštívit přátele. Jednou jsem jim řekla, že se budu vracet, že se v Německu bojím, že nejsem vítána, že žiji kousek od uprchlického tábora, že tam znásilňují a přepadávají ženy a nesmí se o tom psát. Vysmáli se mi. Moji tehdejší přátelé mě označili za fabulátora, že přeháním, a že kdyby se něco takového dělo, tak by to přeci bylo v novinách. Dnes je rok 2026 a napříč Německem prokazatelně dochází k trestným činům, přímo souvisejících s imigrační vlnou, kterou rozpoutala Frau Merkel v roce 2015.
A já se ptám, kdy se za tento zločin proti Evropanům, bude Frau Merkel zodpovídat? Protože to, co odstartovala nejen, že Evropu nijak neobohatilo, ale přímo ohrožuje její hodnoty tak, jak je známe. Negramotnost imigrantů s jejich pudovým a primitivním naturelem je velmi vzdálena od evropské mentality. Evropan se sice naučil řešit své konflikty diplomaticky, ale pokud bude na kamení reagovat chleby moc dlouho, skončí ukamenován. Ne vždy v boji zvítězí chytřejší a obrana územních hodnot je zásadní pro zachování kmene, chcete-li, národní identity.
