Článek
Koncept školní chaty Heřmánek vznikl za covidu – a možná i ještě o něco dřív. Kdykoliv jsme zakládali novou část školy, velmi pečlivě jsme přemýšleli, jak má vypadat a co má dětem přinést. Žádná část naší školy nevznikla jen tak, „protože se to dělá“ – vždycky za tím stálo hledání: jaké prostředí dětem v daném věku skutečně slouží?
Při zakládání druhého stupně nás hodně inspirovaly Montessori semináře. Tehdy jsme se k Montessori pedagogice začali víc přibližovat a hledali jsme odpovědi na otázku, jak má vypadat škola pro dospívající.
A právě tady jsem narazila na myšlenku, která mě oslovila nejvíc – Erdkinder, v překladu „Děti Země“.
Co je Erdkinder
Montessori takto nazvala program pro dospívající ve věku 12–15 let. Vycházela z přesvědčení, že mladí lidé v tomto věku jsou velmi křehcí a zranitelní a že tradiční model „lavice a třída“ už jim nestačí – respektive jim přímo škodí.
Místo toho navrhovala prostředí, kde se dospívající poznávají svět skrz jeho základ – skrz zemědělství, péči o půdu, zvířata, skrz praktickou práci a skutečnou odpovědnost. Cílem bylo propojit:
- intelektuální práci ve škole,
- praktické činnosti mimo školu,
- a práci pro komunitu.
Tak, aby si na konci tohoto období mladý člověk uměl ujasnit, kam směřuje, a našel způsob, jak smysluplně přispívat společnosti.
Proč nás to oslovilo
Když jsem se s touto myšlenkou setkala, něco „zacvaklo“. Dávalo to dokonalý smysl pro to, co jsme cítili, že druhý stupeň potřebuje – únik z čistě intelektuálního prostředí třídy, kontakt s reálným světem, prostor pro samostatnost a odpovědnost, který se ve městě a ve škole jen těžko vytváří.
Školní chata se tak stala naší odpovědí na ducha Erdkinderu – místem, kde se žáci učí jinak: prací, pobytem v přírodě, společným životem v komunitě, péčí o místo a o sebe navzájem. Není to „výlet navíc“, ale integrální součást toho, jak si představujeme vzdělávání dospívajících.
Jak to všechno začalo
Bylo to v polovině covidu. Naše třída, kterou jsme vedly s Katkou Machovou, právě vstoupila do 6. třídy. Se žáky jsme byli několik hodin denně v online prostoru – Katka se navíc starala o žáky, kteří potřebovali asistenci. Jakmile se ale opatření trochu uvolnila, začali jsme se se žáky scházet i naživo – doma i v přírodě. A tehdy nás napadlo: co kdybychom k tomu využili chatu v Podkozí?
Je to velká, patrová chata na poměrně rozsáhlém pozemku nad potokem. Stojí osamoceně, daleko od sousedů – ideální místo.
Když jsme tam se žáky přijeli poprvé, museli jsme ji celou uklidit. Nedělali jsme to sami – každý žák si vzal na starost jednu místnost. Jakmile byla chata uklizená, potřebovala vybavení pro školní pobyty. Přivezli jsme postele z Ikei, které děvčata sama sestavila. S chlapci jsme zase bourali příčku, abychom rozšířili kuchyň – tu jsme pak výborně vybavili. Náš tehdejší školník vybudoval záchody a sprchu.
Nejvíc jsme se ale vyřádili na pozemku. S pomocí malého traktoru jsme vyklidili nálety a upravili prostor. A hned jsme začali sázet stromy – konkrétně stromy školní. Tedy ovocné stromy, které dozrávají na konci června, případně v září a říjnu, abychom je se žáky mohli sklízet i během školního roku. Sázeli jsme především třešně a švestky, tradiční stromy našeho kraje. Pokusili jsme se i o lípu, ale ta se neuchytila – místo ní jsme tedy zasadili pár borovic.
Cesta, která ještě pokračuje
Covidové období nás v jistém smyslu donutilo přemýšlet o vzdělávání jinak – mimo zavedené struktury, mimo budovu školy. A myšlenky, které jsme tehdy nasávali z Montessori seminářů, se ukázaly jako překvapivě nosné i pro situaci, kterou jsme nečekali.
Koncept chaty se od té doby dál vyvíjí, ale jeho jádro zůstává: vytvořit dospívajícím prostor, kde mohou růst jako „děti Země“ – v kontaktu se skutečným světem, s přírodou a s odpovědností za sebe i druhé. A to vše začalo úklidem, montováním postelí z Ikei a sázením švestek na zarostlé zahradě nad potokem.
