Článek
Ale co s tím budeme dělat? Máme tu spoustu národnostních menšin, které se žení a vdávají u nás, v Česku, s našimi dětmi, vnoučaty, sousedy či přáteli. Ale ač si zvolí občanství či trvalý pobyt, a bude jim uděleno, už je to o něčem jiném. Tím myslím národnostně - geny, povaha, tradice, předkové.
Nemám problém s tím, kdo si koho bere, s kým je šťastný (nebo naopak), kam se odstěhuje či přistěhuje nebo přestěhuje. Hlavně, ať jsou spolu a netrpí děti, malé nevinné děti, které se (jako každý z nás) narodí a nikoho se o to „neprosily“. Je to zázrak a dar, mnozí o tom vědí své. Jde mi o to, proč se rodí tak málo dětí, českých dětí v naší zemi.
Ano, jistě, slýcháme a čteme o mnoha důvodech. Vezměme to od počátku. Nedaří se ženám otěhotnět. Proč? Plánují děti později nežli my, naše matky a babičky. Nechtějí si kazit postavu? Chtějí si užívat, najít toho pravého, mít kde bydlet? Jsou zodpovědnější? Ano, na každém je kus pravdy. Budiž, rozhodnou se mít miminko. A další problém: nejde to, vaječníky nefungují jak mají, spermie se kdesi loudají a pokud dorazí do cíle, nejsou kvalitní atd. Zkrátka životní styl si vybírá svou daň i tady a to je špatně. Lékaři bijí na poplach. Ne každý je ochoten adoptovat z řady opuštěných dětí to své dítko. Stát se pěstounem, náhradním rodičem, otčímem/macechou (ošklivé slovo)… Ale co s tím? Naše populace rychle stárne.
Dejme tomu, že se mladí, toužící po miminku, budou snažit a zapracují na sobě: změnou práce, životního tempa, nezdravého stylu, podstoupí lékařské vyšetření, využijí různé podpůrné rady a metody. A zadaří se. Co pak? Těhotenství stále častěji rizikové, samovolné potraty, předčasné porody… I tady medicína hodně pokročila a dokáže zachránit i opravdu maličká miminka pod půl kila váhy, což je zázrak samo o sobě. A človíček může žít. A dobře se mít. Bude sám, jedináček, nebo se mu pořídí bratříček, sestřička? Jak velký věkový rozdíl je ideální, pokud pomineme případnou změnou partnera v budoucnu či nějaké tragédie v rodině, kdy uplyne řada let? A je v dnešní době vůbec rozumné mít více dětí? Nyní si asi ťukáte na čelo, co to píšu, když jsem začala o nízkém počtu miminek a stárnoucích generacích…
Ano, vím, ale mám na mysli negativní vlivy, které se na nás, dospělé rodiče i prarodiče, denně valí z médií a sociálních sítí. A na ty mladé také, bohužel. Týrání, šikana na školách, zneužívání doma, drogy. Noční můra všech slušných a milujících rodičů. I já, jako asi mnoho z Vás, si přeji pro vnoučátka jen to nejlepší. Zdraví, sport, hodně kamarádů, úplnou rodinu, nějaké kroužky, zábavu. Vychovala jsem děti, jak nejlépe jsem mohla (soudě sama dle svého, ale i názoru přátel a známých) a jak mi to situace umožnila. Návod na to, jak být matkou, v mém případě oběma rodiči (i za otce) mi nikdo nedal, jako nikomu z Vás. A tak se člověk pere, bojuje, stará se, dokazuje si, jak to vše dává a zvládá a...... Nežli se to odrazí na zdraví a psychice. Ale MUSÍ SE a jede se dál.
Byly hezké chvíle, horší i těžké chvíle, situace k pláči. Jsem několikanásobná babička. Děti mají oba rodiče, mají kde bydlet, jezdí na výlety, na dovolené, mají pejsky, střechu nad hlavou. Nebýt ateistka, řeknu : DÍKY, BOŽE! Ano, jsem šťastná a přeji jim jen to dobré. Ale budoucnost?! Budou volby, o nich pomlčím, však víme, jak to chodí před nimi a hlavně po nich. Bla bla a vše je poté jinak. Těžká volba koho vybrat, koho volit, aby Ti malí se měli dobře i za x let. Nejde mi o to, zda budou moci létat k moři, nebo si kupovat značkové věci. Ale o to, zda budou žít v míru, klidu, beze strachu, pistolí v pouzdře, „pepřákem“ v kapse… My tak žili. V noci ze zábavy v klidu domů. Kočárky stály u výloh obchodů jeden vedle druhého a miminka spala. Prádlo se sušilo venku. Koberce se klepaly na sněhu či klepadle. Děti si hrály na pískovišti a my občas vykoukli z okna či houkli, že je oběd. I já jako dítě pamatuji ten klid a bezpečí. Asi nemohu doufat, že to bude jako tehdy, ale budu doufat, že to může a bude stále lepší, nežli je to nyní. Všem přeji zdravé, krásné a šťastné děti a vnoučátka. A pěkný zbytek léta.
