Článek
Bolí záda, hlava, nikam a nic se nechce…Samozřejmě je to dle věku, nátury, tvrdosti matrace, povinností. Kdo tohle všechno ustojí a donutí se vstát a splnit si své plány, má z části vyhráno.
Dalším faktorem je počasí. Bude krásně, teplo, jasno, ideál. Tedy psali a říkali to ve zprávách. Oken mrknete z okna a vidíte (možná i slyšíte), že nehorázně prší. Hm. Změna plánu? Jistě, proč ne. Na optimismu mi to lehce ubralo, ale to je život. Zůstanu doma a poklidím, vysaju, dám si kávu, třeba se vrhnu na záclony… Hlava povoluje, záda už tolik nebolí, pilulka zabrala. Tak do toho. Věta „Když nemůžeš, přidej víc…“ mě neskutečně drásá nervy… Hlava by chtěla, tělo míní jinak.
A tak si udělám tu kávičku, aby mě tzv. nakopla a hurá do nového, nepromarněného dne (ačkoli proč nelze jen tak sedět, ležet, nic nedělat? Je to snad trestné po tolika letech starostí a dřiny?). Jakýsi pocit viny z nic nedělání hovoří za vše. Tak další překážka zdolána a jdeme na ten optimismus…
Abych byla tzv. v obraze, co je nového od minulého dne, doma i ve světě, jaké bude počasí, zapnu si PC ke kávičce. A čtu pouze titulky, které mě informují o týrání psů, objevu množírny se zbídačenými tvory, o vraždě kohosi kdesi, neštěstí na kolejích… Sjedu o pár článků níže v naději, že tam najdu ten optimismus, alespoň kousek. Bohužel, tragédie na silnici, zemětřesení v cizině, záplavy, požáry, úmrtí známé osobnosti, nechutnosti před volbami… A spousta reklam.
Mám chuť to vzdát, protože mi právě došla i ta trocha optimistického předsevzetí pro dnešní den. Ale jak na to? Dopíjím kávu, skáču naproti pro cosi málo k jídlu, podívám se na mého mazlíka, který mě bedlivě sleduje a v očích má otázku: Co zase zkoumáš? Co tě trápí? Co budeme dělat? Máš „recht“. Napíšu pár e-mailů známým, popřeji k narozeninám oslavencům, vypínám PC. Jdu naplnit pračku. Zaliju, orosím a poklábosím s květinkami v domácnosti i na balkóně. Ta láska k nim se projeví krásnými květy. Pozitivní zpráva zahřeje u srdíčka. Mazlík mě následuje a dává mi pac. Další klad, díky za něj.
Ano, rozhodnuto, i z mála si musíme nějak vybrat. Kouknu z okna. Neprší, mračna mizí. Super. Pověsím prádlo, zkulturním se, aby se mě na ulici nelekli, dám postroj své lásce (rozuměno psovi ) a jdeme ven. Na čistý vlhký vzduch, prohlédnout si stromy, květiny, zdejší ptactvo, ostatní „pejskaře“. Třeba i vlídné slůvko padne a hned bude lepší nálada. Budu si připadat viditelná, vstřícná, třeba i dobrý skutek proběhne, byť malý, ale každodenní. A to bude pozitivní nejen pro mě, ale i pro dalšího človíčka, který se snaží prožít den pozitivně a nehroutit se pod zprávami o válce, volbách, tragédiích.
Po procházce a (jak se říká) vyčištěné hlavě, provětrané mysli, rozpumpovaném srdíčku a plicní aktivitě, se vracíme domů, nabití dojmy… Pro někoho malichernosti, nuda. Ale pro někoho další pozitivní den, který ještě nekončí. Možná přijde úsměv, SMS od dětí, zavolání od vnoučat, setkání se sousedy, láska od mazlíka… Věrného a oddaného přítele bez ohledu na mou náladu, i když on má ty své také. Lehne si a usíná, já si dám oběd a pak nějaký pěkný film. Pozitivní. Třeba Ženy v běhu? Či Ženy v balíku? Nebo Klub odložených žen? To jsou jedny z řady, na které mohu koukat opakovaně. A vida, píše kamarádka ze střední. Našla program v divadle, půjdeme? Jistě, je to až v říjnu, ale proč ne. Další pozitivum. Po desítkách let bez kultury využijeme každé možnosti. A tím je mé pozitivní myšlení u konce. Slovy známé osobnosti: díky za každé nové ráno. Uvidíme, jak to zítřejší. Bude to stejný boj od rána. Nesmíme večer sledovat zprávy. Dáme kvíz nebo knihu. A pokud se zadaří a bude všude klid, podaří se usnout s pozitivním myšlením a třeba hezkým snem.
