Článek
Svět jde zase jednou z problému do problému, naši zemi nevyjímaje. Stát se zadlužuje a zdá se, že vládnoucím je úplně fuk, že ty dluhy budou platit naše děti a vnuci. Že my jsme svojí porci dávno snědli a teď jsme se bezostyšně pustili do té jejich. A do toho přijde pan ministr školství, a jako by promluvil ze sna, začne s úvahami, jestli ty školou povinné nemají nějak moc volna v jednom kuse a jestli jim to neškodí.
Nevím, jak vážně ty řeči myslí a zda to není třeba pouhé odvádění pozornosti od tragického podfinancování školství. Zrovna v těchto dnech přinesla média zprávu, že Filozofická fakulta Univerzity Karlovy bude muset propustit více než padesát vysokoškolských učitelů, protože jí chybí peníze. Mimochodem, pouhá tisícina z těch 81 miliard, se kterými se počítá na další betonování už tak nebezpečně přehřáté české krajiny, by té ostudě zabránila.
Nicméně, leckdo už se toho možného šíbování s prázdninami chytil. Tak třeba ekonom Lukáš Kovanda ("Posuňme školákům prázdniny", MF Dnes 15. srpna) navrhuje rozkouskovat letní prázdniny a „rozfázovat“ jejich začátky tak, jak se stalo již s těmi jarními. Argumentuje mimo jiné tím, kolik miliard může přinést „lepší využití hotelů, penzionů a turistických atrakcí“, nakolik by si mohly přijít veřejné finance a co by získala česká ekonomika.
Že hospodaření státu akutně potřebuje zlepšit, vyplývá už z výše řečeného. Ale proč to má být zase na úkor dětí? Vždyť už to „rozfázování“ jarních prázdnin se dělalo ku prospěchu podnikání právě v turistickém ruchu, jde o jakousi obdobu třísměnného provozu v průmyslu s cílem maximálně vytěžit základní prostředky, tedy kapacity rekreačních zařízení a zákazníky.
Už samotný fakt, že se organizace školního roku řídí potřebami nikoliv dětí a školství, nýbrž potřebami podnikatelů, je hodně na hraně etiky. Navíc se mlčí o stinných stránkách takového opatření. Například tisíce dětí pendlují po rozchodu rodičů od táty k mámě a zpět, nejčastěji po týdnu. Nejednou přitom střídají i školy, když bydliště rodičů jsou od sebe vzdálena desítky, někdy i stovky kilometrů. Rozdílné termíny jarních prázdnin v té či oné škole pak rodičům i dětem značně komplikují život.
Dvouměsíční letní prázdniny určitě nejsou reliktem dob, kdy děti musely rodičům pomáhat při žních, jakkoliv spousta lidí tuhle chytlavou hloupost opakuje. Minimálně to neplatí od dob, kdy bylo v Československu zlikvidováno soukromé zemědělství, a to už je skoro 80 let. Ale ono to úplně neplatilo nikdy. Děti spíše pomáhaly třeba při pasení hus a dobytka (od jara až do podzimu), s drobnějšími pracemi v hospodářství, při obstarávání mladších sourozenců, když byli rodiče na poli, a podobně.
Při posuzování přiměřenosti délky prázdnin je třeba vědět, jak upozornil už nestor české dětské psychologie profesor Zdeněk Matějček, že samotný nástup do školy je tak velkou změnou v dosavadním životě dítěte, tak velkým nárůstem nároků na ně, že celý první ročník se pokládá za období adaptace na toto nové období života. Za období mimořádně náročné a pro některé děti i mimořádně vyčerpávající. Už z toho důvodu je současná délka letních prázdnin pro školní začátečníky zcela opodstatněná. Kdyby byly zkráceny, přestaly by plnit svůj účel a dětem by to ublížilo.
Je to mimochodem krásný příklad toho, že ne vždy jedna a jedna rovná se dvě. Jeden a jeden měsíc prázdnin nemá stejně velký pozitivní účinek jako dva měsíce nepřetržitě, stejně jako dvakrát čtyři hodiny spánku nejsou stejně kvalitním odpočinkem jako osm hodin vcelku.
Někdo možná namítne, že se to tedy týká především prvňáků a už ne starších školáků. Pak by ovšem musel navrhnou rozdílnou délku prázdnin pro jednotlivé ročníky, což by zmatky jen dovršilo. V rodinách s dětmi různého věku jmenovitě.
A to jsme nemluvili o adaptaci na změnu denního režimu při přechodu ze školního roku do obdobní prázdnin a pak zase zpět. Vždyť i u dospělých se uznává, že začátek a konec dovolené ("prázdnin dospělých") přináší stres z nutnosti opakované adaptace. U dětí to platí dvojnásob! Když letní prázdniny zkrátíme na polovinu, budou ve skutečnosti plnohodnotně odpočívat jen čtrnáct dní. První týden si budou zvykat na jiný denní režim, případně se stresovat mnohdy nervózními přípravami na dovolenou s rodiči, na letní dětské tábory,…A poslední týden zase bude naplněn starostmi a stresem, spojeným se začátkem nového školního roku, u těch citlivějších a u těch, které nepatří zrovna mezi premianty, se tak mohou projevit obavy a úzkosti o měsíc dříve než nyní.
A rozhodně nepomůže, když ten druhý měsíc letních prázdnin se přešíbuje třeba na podzim - jaro už totiž zabraly ty rozfrcané prázdniny jarní. Třeba v nadcházejícím školním roce se roztáhnou od 1. února až do 17.března! Na podzim zase už jsou i prázdniny podzimní, leckdy prodloužené nějakým tím ředitelským volnem, těžko tam tedy najít časový prostor ještě pro půlku prázdnin letních.
Tedy ten přesunutý měsíc rozdělit na dvakrát čtrnáct dní? Nebo dokonce na jednotlivé čtyři týdny? Dost šílený nápad. Vždy minimálně první a poslední den, tedy celkem čtyři nebo dokonce osm dní bychom museli odepsat ze stejných důvodů jako u těch prázdnin letních.
A to jsme zatím hovořili pouze o prázdninách dětí ze základní školy. A co teprve prázdniny středoškoláků! Ti si často už organizují způsob jejich trávení sami a mnozí je částečně využívají k letním brigádám. Budou-li mít místo dvou měsíců jen jeden, buď ho stráví celý na brigádě, aby brigáda vůbec měla smysl, a neodpočinou si, nebo brigádu vzdají. A to určitě nebude přínos pro ekonomiku, podniky a podnikatelé s brigádníky počítají, přinejmenším proto, aby si mohli vybrat dovolenou jejich stálí zaměstnanci. Z ekonomického hlediska tak nula od nuly pojde.
Nebo snad se to vyřeší tak, že středoškolákovi zůstanou současné dva měsíce prázdnin, aby přispěl ekonomice, a jeho mladší sourozenec na základce bude mít jen jeden?
Dnes a denně mluvíme o tom, jak rychle roste závažnost psychických problémů dnešních dětí a mládeže a jak moc chybí odborníci, kteří by jim dokázali pomoci. Za téhle situace je čirý nerozum zvyšovat stres, ve kterém už i tak žijí, dalšími komplikacemi, nedostatečně promyšlenými změnami a zbytečnými zmatky.
