Článek
Bylo to jedno z těch setkání, která člověk neplánuje — a právě proto se na ně pamatuje celý život.
Miroslav Horníček tehdy šel na zkoušku do divadla a v kapse měl jen poznámku:
„Jan Werich. Mluviti o humoru.“
Říkal si: „To je, jako kdyby mě někdo poslal radit Beethovenovi, jak hrát na klavír.“
Když vstoupil do pracovny, Werich seděl u stolu, pokuřoval dýmku a s pohledem polobožského lenocha pronesl:
„Tak vy jste ten Horníček? Já vás slyšel v rozhlase. Smál jsem se. Ale možná to byl zmatek v éteru.“
Horníček se nezalekl. Odpověděl s klidem:
„To je možné. Já se taky občas směju, a pak zjistím, že to byla chyba ve mně.“
Werich se uchechtl, povytáhl obočí a bylo rozhodnuto — zrodilo se přátelství.
Za chvíli už seděli u vína. Werich filozofoval:
„Víte, Mirku, humor je jako sýr. Musí trochu zrát.“
A Horníček dodal:
„Ano, ale nesmí se to s tím zráním přehnat, jinak to smrdí vážností.“
Zasmáli se oba. A pak dlouho mlčeli, jak to dovedou jen lidé, kteří se skutečně rozumí.
Po hodině Werich vstal, podal mu ruku a řekl:
„Budeme spolu dělat pořad. Vy mluvíte málo, ale přemýšlíte dost. To se mi líbí.“
Horníček se usmál:
„To je tím, že když mluvím, zapomenu myslet.“
A tak vznikly jejich slavné večery — plné slov, která nestárnou.
Dodnes by se dalo říct, že kdykoli někde někdo chytře a laskavě vtipkuje, někde v koutku nebe si Werich s Horníčkem ťuknou dýmkami a řeknou:
„Vidíš, to by šlo.“
