Proč je Česko pornografickou velmocí? Rozhodují zákony a peníze

Čtenáře, kteří se pohybují na internetu a mají alespoň průměrnou orientaci i v jeho méně cudných zákoutích, jistě není třeba přesvědčovat, že Česká republika patří ke stěžejním centrům evropské (a vlastně i světové) audiovizuální pornografie. Přívlastek „Czech“ je v prostředí pornografických webů již chápán jako jakási samostatná estetická kategorie a mnohdy zároveň značka kvality. Hodně pozornosti také budí statistiky, podle nichž má Česko nejvíce pornohvězd v přepočtu na obyvatele.

V populárních debatách čeští uživatelé tuto skutečnost vysvětlují třemi hlavními faktory. Někdy tvrdí, že v databázích pornoherců a pornohereček, z nichž výše zmíněné statistiky čerpají, se jako Češi a Češky započítávají také lidé zahraničního původu, kteří v Česku pouze přijímají zakázky. Tato výhrada ovšem není příliš opodstatněná. Byť v databázích jako jsou FreeOnes nebo IAFD občas najdeme omyly, performeři jsou na nich téměř vždy přiřazováni k zemím, odkud pochází.

Druhý tábor má za to, že Češky a Češi zkrátka dobře vypadají. To nikomu nechci vymlouvat, ale výskyt krásných lidí není nijak geograficky omezen.

Třetí, nejčastější a zdánlivě nejpřesvědčivější, vysvětlení se odvolává na český liberalismus, nízkou míru religiozity či obecnou volnomyšlenkářskou povahu tuzemské společnosti. Byť toto tvrzení poukazuje na reálný faktor, který svou roli dozajista hraje, pozici České republiky ve světovém pornografickém průmyslu samo o sobě vysvětlit nedovede. Pornografie je především byznys a jeho rozvoji kulturní otevřenost vůči sexualitě sama o sobě nestačí.

Pokud by receptem na kvetoucí pornografický průmysl byla míra sexuální liberálnosti, mezi světové lídry zábavy pro dospělé by se nepochybně musely zařadit severské země. Dánsko, Norsko a Švédsko patřily k průkopníkům sexuální liberalizace a otevřeného zobrazování sexuality v médiích. Dánsko dokonce audiovizuální pornografii legalizovalo již v roce 1969, jako úplně první země na světě. Švédsko je zase známo velmi otevřenými materiály, které s lidským tělem a sexualitou seznamují i velmi malé děti.

Přestože v míře liberalismu a sexuální otevřenosti skandinávské země Česko nepochybně překonávají, jejich vlastní pornografická produkce je velmi omezená. Důvodem není prudérnost, ale regulace vyvěrající z feministických myšlenek, ale také z pracovněprávních a etických základů. Pornografie je ve Skandinávii vnímána jako sektor s vysokým rizikem vykořisťování, a proto podléhá přísnému právnímu dohledu. To zvyšuje právní nejistotu producentů. Nikoli proto, že pornografii vůbec natáčejí, ale proto, že takové natáčení velmi často provázejí eticky sporné praktiky. Další překážku pochopitelně představují velmi vysoké výrobní náklady. Ty hrají roli zejména v Dánsku, které je natáčení necudných filmů přece jen otevřenější než Švédsko a Norsko.

Ještě výmluvnější je srovnání s Maďarskem. To je pro světovou pornografii podobně významné jako Česko. Přetahuje se s ním dlouhodobě o pozici země s největším počtem pornohvězd per capita a operují tam dva pornografičtí Kryštofové Kolumbové, kteří postkomunistickou střední Evropu pomohli světu filmů pro dospělé objevit – Francouz Pierre Woodman a slavný Ital Rocco Siffredi. Maďarsko je přitom politicky elektorální autokracie a hodnotově spíše konzervativní země, která se sama pozicuje jako jakási bašta tradičních hodnot v přehnaně liberální, „neomarxistické“ Evropě.

Tento rozpor jasně ukazuje, že kulturní nebo ideologická orientace společnosti není určujícím faktorem. Rozhodující jsou podmínky, které země nabízí zahraničním produkčním a distribučním společnostem.

V mnoha koutech světa, včetně těch velmi konzervativních, se erotický obsah natáčí amatérsky, izolovaně a někdy i vyloženě nelegálně. Pornografickou velmocí se ovšem může stát pouze ta země, která je zapojená do mezinárodních produkčních a distribučních sítí (připomínám Woodmana a Siffrediho zmíněné jen o pár řádků výš).

Zahraniční společnosti přitom systematicky vyhledávají prostředí, kde se kombinuje maximum příležitostí s minimem rizik.

Mezi klíčové faktory patří zejména:

Poslední zmíněný bod je často přehlížený, přesto zásadní. Ve Skandinávii, ale například i ve Velké Británii, banky mnohdy odmítají poskytovat služby pornografickým společnostem. Bez přístupu k bankovním účtům, platebním bránám či úvěrům je dlouhodobé podnikání prakticky nemožné. I to je jeden z důvodů, proč se podnikavci v oblasti filmů pro dospělé přesouvají třeba právě z Londýna do Budapešti.

Na opačném konci spektra stojí chudší státy, kde je pornografie často zakázaná, nebo sice formálně povolená, ale snadno postihnutelná podle momentální politické či mocenské vůle. Typicky se jedná o Rusko či Ukrajinu, odkud pochází značné množství pornohereček (kvůli rozšířené chudobě a skutečnosti, že hledači talentů se na tyto státy aktivně zaměřují), ale provozovat v nich legální produkční studia v zásadě nejde. A nešlo to moc ani před válkou, která samozřejmě přinesla nové výzvy.

Pro zahraniční producenty je zároveň zásadní možnost spolehlivě vymáhat smlouvy, chránit se před účelovým stíháním a udržovat základní osobní bezpečnost. Prostředí mnoha chudších států, kde může podnikání kdykoli narazit na korupci, svévolné zásahy státu či kriminální struktury, je z tohoto hlediska více než komplikované.

Česko a Maďarsko tak – spolu s dražším Španělskem – zaujímají v evropském kontextu unikátní pozici. Nabízejí kombinaci právní stability, liberální zákonné regulace, relativně nízkých nákladů, funkční infrastruktury a minimálních překážek ze strany finančního sektoru. Právě tato kombinace z nich činí pilíře evropského pornografického průmyslu.

Populární představa, že za českým statusem pornografické velmoci stojí především volnomyšlenkářství či krása místních žen, je sice lákavá a dobře znějící, ovšem zároveň romanticky naivní. Skutečné důvody, proč na vaší oblíbené stránce s hanbatými videy najdete speciální rubriku „Czech“, zkrátka mají hlavně ekonomický a institucionální charakter.