Proč Írán a další muslimské země selhaly? Kvůli způsobu jejich modernizace

Před deseti až patnácti lety, kdy byla údajná „islámská hrozba“ horkým tématem veřejných debat, jsem se účastnil hromady lítých internetových polemik hledajících odpověď na otázku, co zapříčinilo úpadek „islámské civilizace“. Podle mnoha názorů to byl samotný islám jakožto náboženství, které mělo být inherentně horší a méně kompatibilní s moderní demokracií než většina ostatních. Tomuto pohledu jsem vždy oponoval. To, co jsme mohli pozorovat v uplynulých dvou staletích, není ani tak úpadek islámské (konfuciánské, buddhistické, hinduistické…) civilizace, ale extrémně prudký a velkolepý vzestup Západu, který v krátkém čase vytvořil obrovskou materiální, intelektuální i politickou dominanci.

Tedy, ta rychlost byla relativní. Platí ve vztahu k tempu vývoje v předchozích lidských dějinách, ale vyžádala si přes dvě stě let bolestivých a mnohdy tragických kotrmelců. Nezápadní země tento náskok byly nuceny stáhnout ještě mnohem rychleji a z jiných výchozích pozic. Takže prakticky všechny si prošly modernizací naordinovanou shora – buď koloniálními velmocemi, vlastními reformátorskými elitami, nebo obojím zároveň. Taková vnucená modernizace zpravidla vytvořila zásadní společenský rozkol. Jednak proto, že svou moc ztratily tradiční elity (duchovní, feudální pánové atd.), ale také proto, že modernizace vrazila klín mezi elity nově vzniklé a běžnou veřejnost.

Zdaleka nejlépe tento modernizační projekt dopadl v Japonsku, které do reforem Meidži skočilo rovnou z feudálního uspořádání. Ač by se mohlo zdát, že země jako Osmanská říše nebo (v 19. století již samostatný) Egypt měly náskok díky modernějším politickým systémům a technickým vymoženostem (existovala tam telegrafní síť, železnice a alespoň nějaké továrny), Japonsko je nakonec snadno předběhlo. Mělo totiž lépe připravené instituce, reformy šly dostatečně hluboko, zasáhly široké vrstvy a lidé je byli ochotnější akceptovat. I proto, že cítili tlak zvnějšku, ale vevnitř byli soudržní. To je podstatný rozdíl proti multinárodnostní a multikonfesní Osmanské říši, kterou vnější i vnitřní tlaky trhaly na kusy.

Samozřejmě i v Japonsku měla modernizace svou ošklivou tvář. Byl jí agresivní imperialistický militarismus, který ukončila až tvrdá porážka ve druhé světové válce.

Japonsko je nejvýraznějším, ale ne jediným úspěchem rapidního modernizačního projektu. Korejskému poloostrovu nejprve modernitu nekompromisně vnutila japonská okupace a po jeho rozdělení podle 38. rovnoběžky pak místní diktátorské režimy. Zatímco na severu modernizační (komunistický) projekt spektakulárně selhal, na jihu ten řízený kapitalistický uspěl a vytvořil střední třídu, která nakonec dotlačila autoritářský stát k demokratizaci.

Podobně se to povedlo v malých státech, co si nemohly dovolit být izolované, tedy v Singapuru a na Tchaj-wanu (tam dokonce s pestřejším podnikatelským prostředím, než představují korejské státem podporované megakorporace). Výjimečným a pozoruhodným případem je Hongkong, který vyrostl sám, bez nějakého velkého vnucování, jen na základě toho, že v něm Británie zajistila základní institucionální rámec liberálního kapitalistického státu.

Jako by už z předchozích řádků pomalu začalo vyplývat, že moderní stát nutně potřebuje nějakou organickou střední třídu, které záleží na tom, aby prosperovala a musí se státním aparátem vyjednávat…

Organická střední třída je právě tím, co se mnoha islámským a (zejména) arabským státům nepodařilo vybudovat. Ropa a jiné přírodní zdroje jsou v úsilí o funkční stát víc prokletím, než požehnáním, protože umožňují vytvořit státní aparát, který se (u)drží u moci, aniž by potřeboval skutečně komunikovat s občany a vycházet vstříc jejich potřebám.

Přesně to byl zásadní problém moderního Íránu. Masivní závislost na těžbě ropy jednak Írán silně a asymetricky propojila se západními mocnostmi (které ropná ložiska objevily a vybudovaly těžební infrastrukturu) a jednak umožnila vytvořit stát, kde existuje úzká pozápadněná elita, potom malá střední třída převážně navázaná na stát a jeho instituce, přičemž většina obyvatel zůstává opomíjeným zbytkem, jemuž jsou hodnoty a životní styl elit doslova cizí. Není divu, že hierarchická struktura ši’ítských duchovních nakonec dokázala vytvořit nejpevnější základnu vzdoru vůči tomuto režimu.

V arabském světě s modelem vnucené modernizace shora částečně uspělo Tunisko. To sice zůstalo relativně chudé, ale nerozpadlo se a nevrhlo se jako celek do náruče náboženského extremismu (byť Tunisanů odcházejících bojovat za tzv. Islámský stát nebylo málo). Demokratizovat se bohužel dokázalo jen dočasně. Umírněně islamistická strana Ennahda ovšem nezaútočila na existující sekulární rámec a byla svolná ke kompromisu. Návrat země k autoritářství za prezidenta Saída nemá s islamismem žádnou souvislost.

Speciálním případem je pak Libanon, u nějž je relativní společenský liberalismus (a také velká kulturní stopa v rámci arabského světa) spíše vedlejším důsledkem těch samých faktorů, které z něj dělají křehký a nestabilní sud s prachem. Tedy heterogenita obyvatelstva, masivní diaspora, silné historické pouto tamní maronitské elity k Západu a slabé státní instituce.

Ostatní arabské státy zpravidla buď zůstaly konzervativními monarchiemi, které společenské pořádky jen velmi pozvolna uvolňují (a v případě zemí Perského zálivu obyvatelstvo spíš uplácí), nebo se v nich zformovaly autoritářské militaristické režimy, které vytvořily sekulární úřednickou fasádu, ale „srdce a mysli“ obyvatel si nezískaly, ani neumožnily vznik oné silné, organické střední třídy.

Asi žádná debata o islámu, sekularismu a modernitě se nemůže obejít bez zmínky Turecké republiky. Tu udržely po hromadě jednak hluboké reformy a podřízení náboženství státu (což má dnes i negativní vedlejší účinky), ale také skutečnost, že na rozdíl od Íránu v ní přeci jen vznikl prostor, v němž mohli „černí Turci“ (tj. prostá většina obyvatel) svou nespokojenost ventilovat v rámci systému.

Už první skutečně demokratické volby v roce 1950 dosadily do úřadu konzervativního premiéra Menderese, který kemalistický kulturní tlak uvolnil (než jeho vládu o deset let později smetla armáda). Další konzervativec, premiér Turgut Özal, v 80. letech liberalizoval hospodářství a umožnil vznik nové střední třídy a podnikatelské vrstvy mimo existující kemalistickou elitu. Ta zakládala nové firmy a svou pozici si tak vypracovala od nuly.

Nynější autoritářský prezident Recep Erdoğan ve své politice pracuje právě s těmito segmenty společnosti, buduje klientelistické sítě… a po předchozích výrazných úspěších zatáhl Turecko do další politické i hospodářské krize. Ale stále se Turecká republika bouřlivě nerozpadá a Erdoğanova politika se podobá spíš té Putinově, ne Chomejního.

Poučení z toho, jak různé nezápadní země zápasily s instalací modernity, je jednoduché. Veškeré problémy nejsou osudově dané a nezměnitelné, ani automaticky nevyvěrají z nějakých „špatných“ kulturních kořenů daných společností. Klíčovým faktorem se ukazuje být vytvoření ekonomicky relativně nezávislé střední třídy a otevření politického systému alespoň částečné soutěži (i když to pochopitelně není zázračný všelék; další roli hrají faktory jako kvalita institucí, vymahatelnost práva i geopolitická pozice).

Tam, kde se to podaří, začne se přirozeně měnit i vztah k náboženství, vlastním tradicím a nakonec i k Západu. Boj proti Západu či modernitě jako takové je totiž obvykle zároveň bojem proti státu, o němž si jeho obyvatelé myslí, že jim vlastně nepatří.