Článek
Jeden konkrétní moment ze zahajovacího ceremoniálu Letních olympijských her v Paříži vzbudil pobouření tak široké, že se do něj zapojil americký konzervativní komentátor Matt Walsh, český senátor Zdeněk Hraba (věrně následovaný stranou, která si z nějakého důvodu říká „Svobodní“), francouzští biskupové i spousta běžných diváků z celého světa.
Jádrem sporu je samozřejmě výjev s korpulentní „dýdžejkou“ a řadou drag queens. Ten je pobouřenými interpretován jako parodie na Da Vinciho slavný obraz Poslední večeře.
Bouřlivé reakce zachvacující sociální sítě a komentářové sekce zpravodajských webů dokazují, že tzv. umění rozhořčit se je vlastní všem kulturám a stoupencům všech politických přesvědčení. Lidé se sice často považují za velké individuality, ale většinou stejně nekriticky papouškují to, co jim nakukají jiní.
Co by udělal Ježíš? Nejspíš by se neurazil
Pracovně uznejme, že se o záměrnou parodii na Da Vinciho skutečně jednalo, byť to samo o sobě je dosti pochybné tvrzení a režisér vystoupení jej přímo popřel. Proč by to ale kohokoli mělo urážet? Jde o ikonický obraz, který má v moderní kultuře stovky až tisíce parafrází či parodií - objevily se třeba v seriálech Simpsonovi a South Park, v celovečerním filmu M.A.S.H. i v propagační kampani akčního trháku Expendables: Postradatelní 2. Dosud žádná z těchto aluzí nevyvolala pozdvižení hodné zaznamenání. Pochopitelně. To, co je parodováno, je přeci obraz a jeho výrazná kompozice, nikoli samotný Ježíš či snad dokonce křesťanská víra.
Podobnou roli má v populární kultuře Buonarrotiho freska Stvoření Adama. Ani její potměšilí napodobitelé nechtějí napadat náboženství, dílo je k vizuálnímu humoru svádí svou ikoničností a všeobecnou známostí. Na stejném principu fungují moderní internetové memy, které ovšem jako základ nepoužívají renesanční umění, nýbrž obyčejné fotky z fotobank, či třeba náhodnou momentku japonského psa.
Řekli mi, že je to urážlivé, tak se urážím
Lidé se rozhořčují především proto, že jim autority, kterým důvěřují, řekly, že výjev z olympiády pohoršující je. A protože s těmi autoritami sdílí sentiment, z něhož toto pohoršení vyplývá. Samozřejmě mohu jen spekulovat, nicméně hádám, že většinu pobouřených kritiků tvoří lidé přesvědčení, že je média a společenské elity bombardují woke transgender propagandou.
Druhou skupinu tvoří američtí konzervativci, kteří snahy svých odpůrců o udržení sekulárnosti například ve vzdělávání prezentují jako „válku proti křesťanství“. Ti jsou samozřejmě doplněni Evropany, co se kvůli existenci muslimských imigrantů začali identifikovat jako křesťané, i když doopravdy věřící nejsou. A zdá se, že v anglojazyčném světě pořád existují i lidé, co prostě nesnáší Francii, protože je moc francouzská.
Náš hněv, váš hněv
V nahněvaných komentářích se často objevují dotčené stížnosti, že vůči muslimům by si pořadatelé nic podobného nedovolili, protože by se dočkali násilné reakce. Těžko říct, co má v tomto případě být nevyřčenou pointou, ale to teď nechme stranou. Pro mě je podstatné, že snad všechny moderní kontroverze, v nichž nad domnělou urážkou zuřili právě muslimové, měly velmi podobný základ jako současná olympijská peripetie.
Muslimové žijí hlavně v chudých rozvojových zemích, které neustále bojují s kolektivním pocitem méněcennosti, a tak ve všem snadno nalézají spiknutí proti nim. Malý příklad, který mi stále přijde nevýslovně absurdní: Před dvěma lety natočil mladý pákistánský filmař Saim Sadiq artový film Joyland, v němž sledujeme vztah obyčejného mladíka s transgender dívkou. Snímek se setkal s fantastickým ohlasem na významných světových festivalech a kritika jej univerzálně chválila. Byli obyčejní Pákistánci rádi, že se o jejich zemi tentokrát mluví nikoli v souvislosti s jejími problémy, ale díky výjimečnému uměleckému dílu, které nadto - v rozporu se stereotypy - tematizuje citlivou společenskou problematiku? Někteří snad ano, ale internetové diskuze byly plné bizarních konstrukcí, podle nichž tento film v zahraničí chválí jen proto, aby tak ublížili Pákistánu.
O nevinnosti muslimů
Při pohledu na současný internet rozhodně nemůžeme mluvit o nedostatku záštiplných a vulgárních protimuslimských karikatur, které v mnohém navazují na historický antisemitský fenomén Judensau. Těm však muslimové v masovém měřítku pozornost nevěnují a demonstrace se kvůli nim nekonají. I oni se rozhořčují podle toho, na co ukáží prstem jejich autority. Takže zuřili třeba kvůli dánským karikaturám Muhammada, byť ty jsou spíš nesrozumitelné pro čtenáře mimo Dánsko než skutečně urážlivé.
Později masový hněv a násilné protesty vyvolal „film“ nazvaný Innocence of Muslims (Nevinnost muslimů), což byl reálně několikaminutový fragment legračně amatérského a naivního videa, které vyrobil jistý Američan egyptského původu. Ten se zřejmě spoléhal na přesvědčení mnoha muslimů o existenci „sionistických spiknutí“ a rozhořčení tedy přiživil lží, že je sám izraelský Žid a jeho „film“ Židé financovali. Úsměvné video z YouTube, vedle jehož produkčních hodnot vypadá i legendární Ptákodemie jako hollywoodský blockbuster, ovšem zuřivý hněv vyvolalo především proto, že proti němu začali horlit politici v Pákistánu a Afghánistánu, aby si nahnali body u voličů.
Podobné to samozřejmě bylo i s kauzou, která měla vůbec největší politické důsledky, tedy s kontroverzí kolem románu Satanské verše. Spisovatel Salman Rushdie by nemusel roky žít v přísném utajení, kdyby muslimští klerikové z Indie nezačali používat jeho knihu (kterou většinou sami nečetli) jako příklad útlaku, jemuž muslimové (ve velmi neklidném prostředí Indie 80. let) měli čelit. A kdyby této kontroverze, již přelité daleko za hranice Indické republiky, později nevyužil íránský ájatolláh Chomejní.
O toleranci hinduistů
Nejde ale samozřejmě jen o muslimy. Hinduisté jsou spolu s buddhisty často stereotypně vnímáni jako pokojní a mírumilovní stoupenci neproblémového náboženství, jenže realita je poněkud komplikovanější. Příklady jejich selektivního a bouřlivého rozhořčování se by vydaly na hodně tlustou knihu.
Pravdou je, že hinduismus je vnitřně velmi heterogenní, tvárné a přizpůsobivé náboženství. Má jen minimum principů, jichž by se univerzálně drželi všichni věřící a prakticky mu schází jakákoli dogmata. Teoreticky se vůči němu takřka nedá rouhat; je neurazitelný a nezničitelný. Snadno najdeme spousty popkulturních děl, do nichž jsou různým neortodoxním způsobem zapojeni hinduističtí bohové, aniž by tím byl někdo uražen.
Jenže, podobně jako jejich křesťanští a muslimští kolegové, mnozí hinduisté podléhají pocitu, že se jejich víra nachází v permanentním ohrožení a rádi se nasupeně postaví na její obranu. Indičtí filmaři se o tom přesvědčují skoro na denní bázi. Mohou třeba natočit hrdě vlastenecký, náboženský film, ale stačí, aby v něm byly mizerné počítačové efekty a už můžou lidé zuřit, že jde o urážku jejich víry. Nebo natočí snímek, kde démonizují historického muslimského vládce (a jeho morální zkaženost spojují s homosexualitou), ale výhružky smrtí jim nakonec přijdou kvůli tomu, že projevují málo respektu vůči fiktivní hinduistické královně. A nebo mají ve filmu herečku v oranžových bikinách - jasná urážka hinduismu, jen blázen by to mohl nevidět!
Takže možná se od „jiných kultur“ lišíme v tom, že hněv necháváme na sociálních sítích a nevrháme se do ulic, ale principy, na nichž naše rozhořčení zakládáme, jsou vesměs stejné.
