Článek
Vážený pane ministře,
dovolte mi, abych se touto cestou vyjádřil ke způsobu, jakým se vy osobně (a s vámi i celá vláda a vůbec reprezentace České republiky) stavíte ke konfliktu v Gaze. Tento postoj mě totiž naplňuje směsí zklamání, zoufalství i zloby a z pozice běžného občana nemám mnoho jiných možností, jak to dát najevo. Vykřikovat zkratkovitá hesla na náměstích či na sociálních sítích mi nepřijde smysluplné.
Tento dopis pojímám jako otevřený, a tedy jej zároveň zveřejňuji na internetu.
Z jakých názorových pozic (ne)vycházím
Na úvod bych rád zdůraznil, že nepíšu z pozice propalestinského aktivisty, ani z pozice principiální politické opozice této vlády. V zásadě všechny strany, které dnes tvoří vládní koalici, jsem někdy v minulosti svým volební hlasem podpořil. V minulých parlamentních volbách jsem patřil k nemnoha voličům Pirátů a Starostů, kteří své preferenční hlasy rovnoměrně rozložili mezi kandidáty obou stran. Vůči tomu, jak k izraelsko-palestinské problematice dlouhodobě přistupují leckteré spolky prosazující samostatnou Palestinu, mám mnoho zásadních výhrad, které mi nedovolují se například účastnit jejich demonstrací či je plně podporovat.
K výše řečenému mohu doplnit, že rozhodně nejsem proti tomu, aby česká zahraniční politika usilovala o dobré vztahy s Izraelem a jejich rozvíjení. Stát Izrael samozřejmě považuji za zcela legitimní a nevolám po žádném jeho bojkotu. Zároveň souhlasím s tím, aby Izrael používal vojenskou sílu proti Hamásu, Islámskému džihádu, Hizbulláhu a jakémukoli dalšímu podobnému teroristickému uskupení. Jsem si vědom toho, že:
a) jmenované teroristické skupiny vedou svůj boj zcela neetickým, zločinným způsobem a jsou bezohledné vůči civilistům židovským i arabským
b) současná válka by se vůbec nevedla, pokud by Hamás neprovedl onen masakr ze 7. října 2023
c) žádná válka se neobejde bez brutálních excesů ani bez kolaterálních obětí
Snad už je tedy jasné, že nemluvím z pozice nějakého sluníčkového naivky, když teď řeknu, že sám Izrael si bohužel v současné válce také počíná neeticky až zločinně. Nejde samozřejmě pouze o můj osobní názor, ale o názor velkého množství expertů na mezinárodní právo a prestižních lidskoprávních organizací (včetně izraelské nevládky Be-celem, která se vůči jednání vlastního státu staví vůbec nejtvrději za téměř čtyřicet let své existence). Česká vláda ovšem tento názor očividně nesdílí.
Co vyčítám Izraeli
Není snad sporu o tom, že Izrael za poslední dva roky vykonal mnoho akcí, které se dostávají do zjevného rozporu například se 4. Ženevskou konvencí a jinými klíčovými pilíři mezinárodního humanitárního práva. Jedná se zejména o téměř tříměsíční plošné blokování humanitární pomoci, rozsáhlé ničení civilní infrastruktury bez adekvátního vojenského zdůvodnění a plánované de facto vyhnání civilistů do třetích zemí (nazývané eufemisticky „Trumpův plán“). Pak tu máme ještě množství akcí minimálně kontroverzních, u nichž jde zpochybňovat jejich proporcionalitu (tedy poměr získané vojenské výhody vůči důsledkům pro civilisty).
Pro účely mého argumentu je není třeba blíže rozebírat, ale zmíním pro příklad alespoň jeden šokující incident, který s pravděpodobností hraničící s jistotou představuje obzvláště hanebný válečný zločin. Jedná se o postřílení skupiny řádně označených záchranářů ve vozech s majáky. Připomínám, že izraelská armáda o tomto incidentu explicitně a bezostyšně lhala a přiznala jej až poté, co se objevilo usvědčující video, které nahrál jeden ze zavražděných zdravotníků.
Rád bych věřil, že šlo o ojedinělé selhání jednotlivců, ale faktem je, že Izrael takové incidenty jen zřídka vyšetřuje. Respektive je zpravidla nevyšetřuje tak, aby to vedlo k účinnému a adekvátnímu potrestání pachatelů. To platí například i pro mnoho svědectví o tom, že armáda (v rozporu nejen s mezinárodním právem, ale i s vlastními oficiálními regulemi) nutí palestinské civilisty k rizikovému prohledávání budov.
Co vyčítám české vládě
Nerozumím, proč tomu tak je, ale Česko proti tomuto zločinnému jednání nevystupuje. Naopak Izrael a jeho současnou politickou reprezentaci zatvrzele brání jak rétoricky, tak politickými kroky, například hlasováním v OSN. V souladu s tím si česká vláda počíná i při komunikaci svých postojů před voliči. Její zástupci opakovaně kritiku odráží s tím, že odpovědnost za vše, co se v Gaze děje, svalují kompletně na Hamás, nebo zločinné izraelské akce popisují jako nevyhnutelné.
Například váš náměstek Eduard Hulicius pro Český rozhlas popsalizraelské operace jako důsledek snahy (a teď cituji) „pomoci obyvatelstvu Gazy a zbavit ho jha diktatury teroristické organizace“. Na námitku, že zástupci izraelské vlády přeci jasně říkají, že chtějí Araby z Gazy vyhnat, opět opakuje, že celá akce se vlastně děje pro jejich dobro. Je mi líto, ale takové tvrzení se nachází někde na hranici mezi gaslightingem a hanebnou drzostí. Není bohužel ojedinělé.
Hulicius ve stejném rozhovoru opakuje i další tvrzení, kterým se vláda ráda zaštiťuje. Tedy, že Česká republika Izrael ve skutečnosti k dodržování humanitárního práva tlačí, ale činí tak neteatrálním způsobem na uzavřených jednání, aby byl tento nátlak chápan jako dobře míněná, přátelská rada. Čistě teoreticky bych s takovým postupem souhlasil. Problém je v tom, že nemohu věřit, že se něco takové skutečně děje. K tomu mě vedou následující důvody:
Tím prvním je naprostá neochota zástupců české vlády a ministerstva zahraničí uznat, že Izrael skutečně mezinárodní právo porušuje. Nejblíže k tomuto uznání se politické vedení České republiky dostalo použitím vágních formulek následovaných relativizací a zbavováním Izraele odpovědnosti za vlastní činy.
Tím druhým je teatrálnost, s níž česká politická reprezentace komunikuje postoje proizraelské. Jakmile se do toho pustí, jde najednou veškerá zdrženlivost stranou. Připomněl bych třeba hysterické reakce na zatykače, které Mezinárodní trestní soud vydal na izraelského premiéra Netanjahua a (tehdejšího) ministra Galanta. Vy sám jste tyto zatykače pravděpodobně nevyhodnotil jako dostatečně závažné, protože s premiérem Netanjahuem jste se posléze setkal a informoval o tom stručně prostřednictvím fotky, z níž čiší uvolněná atmosféra. V dotyčném příspěvku nikde nezmiňujete téma mezinárodního práva, což je pro vaši celkovou komunikaci o válce v Gaze bohužel typické.
Zejména tato ochota ignorovat právo a elementární hodnoty, na nichž má být vystavěná tzv. západní civilizace, je tím, co vám a české vládě vytýkám nejvíce. Právo má sloužit mimo jiné k tomu, aby nám poskytlo základní vedení v náročných a vypjatých situacích, kdy s námi cloumají emoce. Jeho přísné dodržování má být pojistkou zajišťující, aby se neděly zločiny ve jménu dobrých úmyslů či lidské touhy po satisfakci. Pokud jsme schopni právo ignorovat jen proto, že je to nevýhodné pro našeho spojence či je to politicky nepohodlné pro nás, jsme mnohem blíže primitivnímu tribalismu než hodnotám západního světa, k němuž se deklarativně hlásíme.
Veškeré pokusy o relativizaci tohoto faktu, například poukazováním na (nezpochybnitelné) zločiny Hamásu, jsou pomýlené. Pokud bychom přistoupili na tvrzení „jinak to nejde“, pak je mezinárodní právo bezcenné, protože u každého konfliktu dovedeme najít důvody, proč je krutost „nutná“. Mnoho bestiálních zločinů (včetně například genocidy Arménů, z jejíhož studia pak vzešel samotný koncept genocidy) bylo spácháno v domnění, že se pachatelé brání existenciální hrozbě a nemají jinou možnost.
Proč vnímám českou politiku jako nekonzistentní a neprincipiální
Jsem si naprosto jistý, že jasně formulované výhrady vůči zločinným postupům izraelské vlády a armády lze skloubit s postojem, který bude hájit právo Izraele na vlastní obranu a pokojnou existenci.
I v samotném Izraeli ostatně existují aktéři, kteří postup současné vlády ostře kritizují. Patří mezi ně i bývalí premiéři, kteří původně měli blízko k nyní dominantní straně Likud, například Cipi Livni nebo Ehud Olmert. Existenci těchto izraelských hlasů čeští politici sice mnohdy přiznávají, ale nikdy proto, že by je sami chtěli podpořit. Většinou se na ně naopak poukazuje jako na důvod, proč Izrael nekritizovat – sama existence opozice má sloužit jako důkaz, že je vše v nejlepším pořádku. Pokud by toto byla pravda, nebylo by možné kritizovat ani mnoho dalších zemí, které, podobně jako Izrael, dlouhodobě zažívají erozi liberálně-demokratického uspořádání. Ostatně i mnoho vyloženě autoritářských režimů stále aktivní opozici má.
Je zajímavé, že se česká vláda dovede vymezit například proti konkrétní politice současné slovenské vlády, aniž by to kdokoli rozumný bral jako projev nenávisti vůči Slovensku. Ba co víc, vláda je schopná vymezit se i proti problematickým krokům Ukrajiny, i když Ukrajinu výrazně a hlasitě podporuje. A to Ukrajina čelí nepříteli s daleko mohutnějšími vojenskými kapacitami a je tedy v horší situaci než Izrael, který je ve svém regionu vojenskou a ekonomickou mocností. Z čeho tento rozdíl v přístupu vlády k Ukrajině a Izraeli plyne? Vy sám v odpovědi na oficiální dotaz senátora Fischera naprosto absurdně tvrdíte, že nenávistné výroky významných politiků (včetně ministrů) nereprezentují postoj izraelské vlády. Bohužel reprezentují a v mnoha případech jsou tyto výroky následovány i odpovídajícími činy. Váš náměstek Hulicius (vizte předchozí zmínku jeho rozhovoru pro Český rozhlas) zase tvrdí, že v příští vládě současní ministři možná nebudou.
Já bych byl jistě rád, kdyby měl pravdu, ale příliš v to nevěřím. Postupný posun izraelského politického mainstreamu k nacionalisticko-náboženskému radikalismu je dlouhodobým procesem, jehož počátek sahá dávno před masakr ze 7. října 2023. O každé Netanjahuově vládě se říkalo, že je „nejpravicovější v dějinách Izraele“ a vždy to byla pravda (přičemž pravicí zde pochopitelně není míněn důraz na volný trh). Masakr, který Hamás rozpoutal, nicméně šokoval izraelskou veřejnost natolik, že je více než dříve ochotná extremismus akceptovat. Izraelská politika se tak, obávám se, vychýlila mimo akceptovatelný rámec jakékoli demokracie, která si cení občanských svobod a vlády práva.
O tom, že úmysly izraelské vlády nejsou motivované jen drsnou realitou konfliktu v Gaze, „kde to jinak nejde“, svědčí i to, jak se staví k radikálním osadníkům na Západním břehu. Ti se nyní těší téměř úplné beztrestnosti a šikanují Araby za pasivního přihlížení – či dokonce asistence – samotné izraelské armády. Izraelský establishment taktéž projevil nulovou snahu v trestání nenávistných projevů vůči Arabům, které se staly rozšířenými, tolerovanými a přispívají k nim i nejvyšší politické a společenské elity. K opačnému přístupu izraelské úřady nedotlačila ani předběžná opatření vydaná Mezinárodním soudním dvorem. Ta byla původně hodnocena jako poměrně vstřícná, přesto zůstávají ignorována.
Blízký východ asi český ministr neovlivní, českou veřejnost však ano
Česká republika je pochopitelně v blízkovýchodní politice spíše nevýznamným hráčem. Vaše postoje jsou ovšem důležité mimo jiné proto, že mají dopad na podobu tuzemské veřejné debaty. Byť to nepřiznáváte, vlastně vzkazujete občanům, že na právu nezáleží. Že instituce jako Mezinárodní soudní dvůr či Mezinárodní trestní soud ve skutečnosti máme jen jako klacek na Rusy a Afričany, ale sami se jejich verdikty řídit nehodláme. Nikdo z české vlády se jasně nevymezil proti záplavě nenávistných, mnohdy explicitně rasistických komentářů vůči Arabům, jimž je rutině přána smrt nebo jsou přirovnáváni ke zvířatům. V mnoha případech se podobných hanebností dopouští sympatizanti či dokonce aktivní politici náležící do koalice SPOLU.
Český postoj ke Gaze mi ani nedovoluje, abych tuto vládu ocenil za to, čeho bych si za jiných okolností vážil – tedy za naše aktivity směrem k napadené Ukrajině. Je totiž jasné, že ty na vládní úrovni nevychází z principiální motivace. Pokud český premiér veřejně zuří kvůli zatykači na Netanjahua a Galanta, zatímco vydání zatykače na Putina považuje za důkaz jeho zločinů, dělá to z občanů naší republiky nevěrohodné pokrytce před celým světem.
Přál bych si, aby váš nástupce v úřadu ministra zahraničí podporoval Izrael tím, že jej bude hájit vůči kritice neoprávněné a nespravedlivé, ale zároveň dokáže:
1) Jasně říct, že Česká republika požaduje dodržování mezinárodního práva po všech světových aktérech, včetně Státu Izrael.
2) Explicitně pojmenovat akce Izraele, které se s mezinárodním právem i obecnou etikou dostávají do rozporu.
3) Být připravený zahájit kvůli porušování mezinárodního práva konkrétní politické kroky.
Vy jste si bohužel během svého dosavadního působení dával značnou práci, abyste se prvním dvěma bodů vyhnul a důraz na dodržování mezinárodního práva jste pouze formálně předstíral v záměrně vágních, neurčitých a bezzubých frázích. V případě bodu třetího jste dělal pravý opak, tedy dával jste najevo, že Česká republika žádnou formu sankcí vůči Izraeli nepodpoří a ani je nebude zvažovat.
Na závěr mi nezbývá než uvést, že jsem z postoje české vlády zklamaný, stydím se za něj a velmi negativně ovlivnil mou důvěru v koalici SPOLU a její proklamace.
S pozdravem
Miroslav Libicher
P.S: Po napsání velké části tohoto textu (ale ještě před jeho odesláním) jste se veřejně vymezil proti výrokům, které pronesl extremistický ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir v rámci své provokativní „návštěvy“ na Chrámové hoře. Tento postoj samozřejmě vítám a doufám, že nezůstane ojedinělou výjimkou. Zároveň nerozumím tomu, proč jste ho nemohl projevit dříve. První návrhy na odsun Arabů z Gazy začal izraelský establishment zvažovat již v říjnu 2023 a od února 2025, kdy přišel Donald Trump se svým plánem na „riviéru“, se jedná o řešení opakovaně a otevřeně prosazované různými členy izraelské vlády.
