Článek
Pro osoby s podobnými sny lze mít velmi snadno empatické pochopení, nicméně to nic nemění na jejich naivitě. Cizinec bez pracovních víz a dokonalé znalosti japonštiny před sebou takovou kariérní perspektivu nikdy mít nebude. Cesta k profesi pornoherce je nakonec dosti trnitá i pro Japonce, kteří jsou schopní vyhovět jejím estetickým i výkonnostním nárokům.
Ohrožený druh v letech
Jeden z faktorů, který pravděpodobně fanoušky japonské pornografie vede k myšlence, že by nemuseli zůstat jen pasivními diváky, jsou často zaznívající stížnosti o kritickém nedostatku mužských pornoherců v zemi. Uvádí se, že těch aktivních je v současnosti asi 70. Přičemž těch, kteří se objevují ve většině snímků od velkých a prestižních studií, je hrubým odhadem spíš tak 20. Ve srovnání s ženami, které se počítají na tisíce, patří skutečně k ohroženým druhům.
(Ovšem pozor - počet pornohereček v přepočtu na obyvatele je v Japonsku stále několikrát nižší než v Česku a Maďarsku, tedy dvou mocných pilířích evropské pornografie.)
Mezi nejvýznamnějšími japonskými pornoherci jsou výrazně zastoupeni zejména čtyřicátníci a padesátníci, což je dané jednoduše jejich dlouholetým působením v dané branži. Někteří z nich natáčeli filmy pro dospělé ještě před tím, než vznikla dnešní přední produkční studia jako je Moodyz nebo S1. Vyšší průměrný věk mužských herců nicméně vyhovuje estetickým potřebám samotných snímků, v nichž se to hemží chlípnými šéfy, sexuálně nevybouřenými odžisany (muži středního věku a strýcovského vzhledu) a mafiány znásilňujícími nebohé policejní vyšetřovatelky.
V Japonsku samozřejmě působí i mladí pornoherci. Výmluvné ovšem je, že ti, kteří se nejvíce blíží východoasijským, metrosexuálním ideálům mužské krásy, se objevují takřka výhradně v produkci určené ženským divačkám (například ve filmech od studia Silk Labo). Pokud se mihnou v mainstreamu, tak zpravidla v roli pasivních paroháčů.
Loajalita znamená vše
Mužští pornoherci nesou na bedrech (či jiných částech těla) větší zodpovědnost než jejich ženské kolegyně, neboť právě ty během natáčení do určité míry vedou - tak trochu jako když muž vede dámu při tanci. Z etických důvodů jsou to také výhradně oni, kdo se smí hereček dotýkat při intimních úkonech jako je aplikace lubrikantu či široce používaného falešného spermatu. Proto je od nich vyžadována naprostá disciplinovanost a spolehlivost. Údajně vůbec nepřipadá v úvahu, aby si mužský herec dovolil nějak zaimprovizovat nebo nedejbože neposlechnout pokyn režiséra.
Dosud tedy bývalo běžnou praxí, že se muž k pozici herce, jehož partnerkami jsou slavné pornohvězdy, musel poctivě propracovat odspoda a prokázat svou spolehlivost a loajalitu. Typický japonský pornoherec tak začínal jako aktér, jehož role se označuje pseudoanglicismem juice man – je to víceméně komparzista, jehož úkolem je ve scénách skupinového sexu stát v zadním plánu záběru, zálibně sledovat ústřední dění a masturbovat. Když se takový juice man osvědčil, po nějakém čase mohl natáčet třeba orální sex s méně známou herečkou. A tímto způsobem se v pomyslném hierarchickém žebříčku posouval stále výše.
Neviditelní muži
Nicméně práce japonského pornoherce je zároveň poněkud nevděčná. Oproti západním kolegům má tu výhodu, že díky pixelizaci jde leccos zakrýt či obejít jednoduchým trikem, takže nemusí podávat až tak mimořádné fyzické výkony. Na druhou stranu se musí opravdu hodně snažit, aby se i on mohl stát hvězdou. Japonská erotická produkce se totiž mnohem intenzivněji než ta euroamerická snaží zavděčit preferencím a fantaziím mužského heterosexuálního diváka, u nějž se předpokládá, že nechce být rušen pohledem na mužská těla.
Zejména ve filmech bez příběhu není výjimkou, že se mužovo tělo z převážné části nachází mimo rám záběru, nebo je skryté za tělem ženy. Nezřídka mužům není vidět do obličeje. Díky tomu se má divák s mužským aktérem co nejvíce ztotožnit a vyhnout se pocitu, že zkrátka jen šmíruje někoho cizího.
Mužští herci nejsou také nikdy uváděni v závěrečných titulcích ani v distribučních katalozích (tam najdeme zpravidla jen jméno herečky a režiséra a název produkční společnosti). Nejsou vyobrazování ani na přebalech či plakátech ke konkrétním snímkům. Výjimkou jsou jen případy, kdy je přítomnost muže součástí vizuálních konvencí určité série nebo (sub)žánru. I tehdy ovšem mužům nebývá pořádně vidět do obličeje.
Rozdíly mezi finančními odměnami pro muže a ženy jsou pravděpodobně propastné – má se za to, že špičkoví pornoherci inkasují peníze srovnatelné s víceméně neznámými a nepříliš výdělečnými herečkami.
Mužští herci v některých případech mají definovaný fikční osobnostní typ, který ztvárňují v množství dějově či jinak nesouvisejících filmů. Obvykle bývá odvozený z jejich vzhledu, takže třeba chlapecky vyhlížející Yuki Yudzuru hraje sexuálně nezkušené, plaché mladíky, zatímco oplácaný a nepříliš pohledný Taku Yoshimura zase zvrhlé sexuální predátory. Na rozdíl od ženských kolegyň ovšem hercům není důmyslně budovaná určitá image i pomocí mainstreamových médií a nikdo je cíleně nepropaguje. Pokud vůbec vstoupí v širší známost, tak jedině díky vlastní aktivitě jako je třeba působení na sociálních sítích.
Proti předpokladu japonských producentů, že muži jejich publikum vlastně nezajímají, však jdou některé fanouškovské iniciativy. Vznikají třeba neoficiální databáze mapující filmografie konkrétních herců (některým bylo nutné vymyslet přezdívky, protože pod žádnými oficiálně nevystupují) a na tematických fórech o nich fanoušci živě diskutují.
Tolik tedy k profesionálům. K japonské pornografii však, alespoň do minulého roku, patřila i přítomnost amatérů (případně „amatérů“). O těch bude řeč někdy příště.
