Indičtí a izraelští politici se rozhořčují nad kritickými slovy o brakovém filmu

Jak je možné, aby kritika - objektivně nepříliš zdařilého - filmu vyvolala v demokratickém státě takové pobouření? A proč jiný demokratický stát cítí potřebu se poníženě omlouvat za to, že předseda festivalové poroty jen dělal svou práci, a tedy hodnotil filmy?

Důkladná odpověď si žádá mnoho pečlivého vysvětlování kontextu. Tento článek si neklade ambice, aby objasnil vše. Témata jako jsou diplomatické vztahy Izraele a Indie, spory kolem kašmírského povstání, vnitřní politické třenice v obou dotčených zemích, nebo vztahy mezi indickými politiky a filmovým průmyslem případně rozeberu v jiných textech (a nebo jejich zpracování raději přenechám povolanějším).

Základní obrysy současných sporů se ovšem nastínit pokusím.

Filmem, kolem kterého se celá aféra točí, je thriller The Kashmir Files. V situaci, kdy indická kina po covidových uzávěrách stále zejí prázdnotou a většina očekávaných blockbusterů se setkává s politicky motivovaným voláním po jejich bojkotu, se tento nikterak prestižní snímek s nízkým rozpočtem (odhady hovoří maximálně o cca 72 milionech korun, proti rozpočtům bollywoodských blockbusterů jde o velmi malou částku) stal překvapivým diváckým hitem s tržbami, které se přiblížily i mezinárodně opěvovanému velkofilmu RRR.

The Kashmir Files jsou dílem brakového filmaře Viveka Agnihotriho, jehož specialitou byly dříve hlavně soft erotické filmy, dokud se před několika lety nepřeorientoval na politickou propagandu (a když mluvím o brakovém filmaři, narážím na brak jako na estetickou kategorii; nemá jít o osobní urážku ani hodnocení kvality). Historie jeho Twitteru ostatně zaznamenává i pozoruhodně prudký obrat v celkových politických názorech - z někdejšího volnomyšlenkářského, sekulárního liberála se stal vášnivý obránce národa a hinduistického náboženství.

Klíčem k nebývalému komerčnímu úspěchu jeho posledního filmu bylo hlavně téma a pak také nes(t)oudný marketing.

The Kashmir Files se věnuje exodu tzv. Kašmírských Panditů, což je komunita bráhmanů z Kašmírského údolí, která odtud byla na počátku 90. let vyhnána, respektive utekla před násilím, jež stálo životy desítky z nich. Původci tohoto násilí byli samozřejmě muslimští militanti podílející se na kašmírském povstání.

Na toto téma už v minulosti vzniklo několik filmů, ale ty se o samotné násilí proti Panditům spíš jen otřely. The Kashmir Files jsou naopak – v duchu Agnihotriho předchozí tvorby - pojaty velmi exploatačně a zavalují diváka explicitními scénami krutostí a digitálními gore efekty.

Krom toho obecenstvu podsouvají, že ke zvěrstvům vůči Panditům došlo vlastně za tichého přihlížení levicově-sekulárního Indického národního kongresu (který podle filmu chrání minority, ale nesnáší Indii a hinduistickou kulturu), že to byla genocida na úrovni Holokaustu a že byla před veřejností utajena. Naštěstí je tu hodná vláda pana paremiéra Modiho, která všechny křivdy napraví. Bojem proti teroristům a ochranou lidských práv ostatně opentlila například protiústavní anexi (resp. zrušení autonomního statutu) svazového státu Džammú a Kašmír, k níž došlo v létě 2019.

Kašmírští Pandité v diskurzu hinduistických nacionalistů dlouhodobě zaujímají roli takových „dětí na Donbase“. Jejich tragický osud slouží jako doklad toho, že v Indii ve skutečnosti nejvíce trpí majoritní hinduisté a ještě jejich utrpení vlastně nikoho nezajímá. Žádná diskuze o násilí vůči minoritám se bez příspěvku „a co Kašmírští Pandité?“ neobejde.

Příznačné je, že vládní Indická lidová strana (Bharatiya Janata Party; BJP) film snaživě podporovala slovy i činy - zejména daňovými úlevami. Pod jejími fanfárami do kinosálů proudili nacionalističtí aktivisté, kteří tam sborově vykřikovali nenávistná protimuslimská hesla. Většina diváků (ani těch spokojených) ovšem zřejmě jejich sentiment úplně nesdílela. Z mnoha lidových reakcí a komentářů je zřejmé, že značná část publika film vnímala prostě jako ztvárnění tragické historické události a jeho propagandistický rozměr si neuvědomovala nebo nepřipouštěla. Je nutné připomenout, že mediánový věk indické populace je 28 let, takže dobrá polovina dnešních Indů během násilností vůči Kašmírským panditům ještě ani nebyla na světě a skutečně o nich nemusí mnoho vědět.

Režisérovi Agnihotrimu se každopádně povedlo uspět s absurdně nabubřelou propagací, kdy film vydával za jakýsi zásadní počin na poli boje za lidská práva, troufale jej přirovnával k oscarovému Schindlerovou seznamu (což se uchytilo, aktuální indické diskuze Schindlerem šermují velmi čile) a  na sociálních sítích vedl pábitelské řeči o spolupráci s různými lidskoprávními a židovskými organizacemi, které však jeho slova vždy popřely.

Co je tedy podstatou aféry zmíněné na začátku článku? V uplynulých dnech se v indické Goe konal vládními institucemi organizovaný Mezinárodní filmový festival v Indii (International Film Festival of India, IFFI), jeden z nejvýznamnějších festivalů v celé Asii. Jako předseda poroty byl pozván oceňovaný izraelský filmař Nadav Lapid. A při své závěrečné řeči o The Kashmir Files prohlásil následující:

„Všichni [v porotě] jsme byli znepokojeni a šokováni snímkem The Kashmir Files. Připadal nám jako propagandistický, vulgární film. Nevhodný pro uměleckou soutěžní sekci tak prestižního filmového festivalu. Nemám žádný problém s vámi tyto pocity zde na pódiu otevřeně sdílet. Duch festivalu je takový, že jistě dokáže akceptovat kritickou diskuzi, která je nezbytná v umění i v životě.“

Festival a jeho duch to možná dokázali, ale ne tak již mnozí politici a jejich zapálení příznivci.

Hinduističtí nacionalisté se začali rozhořčeně houfovat na sociálních sítích a indická média se předháněla, kdo navrší víc pobouřených reakcí od místních celebrit (samozřejmě těch, které brnkají na nacionalistické struny a vlísávají se vládě). To se dalo očekávat. Indie je přeci jen stále svobodná a zároveň neobyčejně rozrůzněná, a tedy i hádavá země.

Méně očekávaná však byla aktivita izraelského velvyslanece Naora Gilona, který na Twitteru publikoval úslužně pokorný „otevřený dopis“. V něm říká, že by se režisér Lapid měl stydět, protože:

Tak, popisnou část textu máme za sebou a můžu článek uzavřít krátkým komentářem. Je to pro mě smutná věc, protože indickou kinematografii - bez nadsázky jednu z nejvýznamnějších a nejpozoruhodnějších populárních kinematografií světa - se snažím zarputile propagovat už asi 15 let.

Jedním ze zajímavých rysů indického populárního filmu byla dlouhodobě jeho odolnost vůči extremistickým výstřelkům v domácí politice a důraz kladený na demokratické, humanistické a sekulární hodnoty. Zatímco v sousedním Pákistánu se herci a filmaři historicky nezdráhali těžit z rozdmýchávání nacionalistických či náboženských vášní a předsudků, bollywoodské celebrity uzavíraly nábožensky smíšené sňatky, hrály bez stížnosti postavy jiných vyznání a ve filmech i veřejných prohlášeních obhajovaly komunální harmonii.

Je ironické, že čím více se indický establishment proti Pákistánu vymezuje jako vůči svému domnělému zlému bratříčkovi, který má být ve všech ohledech protikladem indických ušlechtilých hodnot, tím více se mu ve skutečnosti přibližuje. To přibližování je ale oboustranné. Zatímco v Pákistánu se už asi 10 let situace (alespoň) kolem filmového průmyslu výrazně zlepšuje a mladí filmaři s úspěchem tepají i do citlivých společenských problémů, v Indii se naopak zvyšuje aktivita a sebevědomí tvůrců, pro něž je film především nástrojem velkohubé provládní agitace.

Indičtí politici mají rádi slogan, podle kterého je Indie „největší demokracií na světě“ (myslí samozřejmě rozlohou, nikoli bytelností demokratických institucí). Jak je tedy proboha možné, že podobné vášně v ní vyvolá kritika obyčejného brakového filmu? A proč jiná demokratická země, v jejíž vnitřní veřejné debatě - bez jakékoli ironie - panuje velká názorová pluralita a svoboda, cítí potřebu dělat v takové situaci okázalá gesta skrze své diplomatické reprezentanty? Na podobnou úroveň poklonkování, okázalého omlouvání se a našlapování po špičkách kolem všeho, co je prohlášeno za posvátné, jsme dosud byli zvyklí spíš ve vztahu k mocným a geopoliticky důležitým diktaturám jako jsou Saúdská Arábie nebo Čína.

Stejně tak těžko akceptuji, jak si velvyslanec Gilon nejspíš představuje, že by indické filmové festivaly měly fungovat zhruba jako Karlovy Varech za komunistů (odkud žádná „spřátelená socialistická země“ nemohla odejít bez ceny) nebo jako v severokorejském Pchjongjangu (kde zahraniční hosté čtou vyjádření připravená Korejci a vlastní názory raději neprezentují). I v takové Káhiře před řadou let přežili bez dlouhodobých následků, když tam Jeremy Irons bez servítků mluvil o tristní úrovni tehdejších arabských filmů.

A připomeňme si, že snímek The Kashmir Files doopravdy není ničím, co by bylo byť vzdáleně srovnatelné se Schindlerovým seznamem. Není dokonce ani jako Underground (1995) od Kusturici či Hezké vesnice hezky hoří (1996) od jeho krajana Srdjan Dragojeviče, což jsou politicky a morálně sporná, avšak esteticky zajímavá a podnětná díla. Je to prostě jen exploatační brak.

Celá situace je tedy podobně dadaistická, jako kdyby teď americký velvyslanec v ČR plísnil Stevena Spielberga, že urazil českou kulturu kritikou filmu Babovřesky.