Hlavní obsah
Láska, sex a vztahy

Cenzura v japonské pornografii - otázky a odpovědi

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Yuipyon, Wikipedia, Creative Commons

Populární japonská pornoherečka Yua Mikami na snímku z roku 2017

6. 1. 16:22

Od pornografie obvykle očekáváme, že nenechá před divákovým zrakem skrytá žádná zákoutí lidského těla. Pro tu japonskou to nicméně neplatí. Poněkud kontraintuitivně odpírá pohled na samotné pohlavní orgány, místo nichž ukazuje jen změť pixelů.

Článek

Moderní euroamerická pornografie si zakládá na inscenování, při kterém je sexuální penetrace vždy a za všech okolností jasně viditelná. Pohled na ni má být sám o sobě zdrojem vzrušení a především má dokazovat, že sledovaný akt je reálný a nikoli pouze předstíraný. Skutečnost, že veškerá japonská audiovizuální pornografie (v Japonsku se jí říká anglickou zkratkou AV – Adult Video) genitálie důsledně skrývá za digitální mozaiku, je pro mnoho západních diváků zarážející a nepochopitelná, o čemž svědčí mnohé příspěvky na internetových fórech. Pojďme si tedy fungování japonské cenzury trochu přiblížit formou odpovědí na nejčastěji pokládané otázky.

Odkud se cenzura pornografie v Japonsku vlastně vzala?

Na počátku všeho stojí zákon z počátku 20. století, který zakazuje šíření či veřejnou prezentaci obscénních materiálů. Byl zaveden v rámci modernizace japonského práva dle tehdejších západních vzorů a bez významných principiálních změn se udržel do současnosti. Ani americká okupační správa po 2. světové válce na něm neměla zájem nic měnit, jelikož americká ústava také obscénnosti nezahrnuje pod projevy chráněné svobodou slova.

Japonské zákony obscénní materiály nijak nedefinují. Dosud uznávaná nepřípustnost zobrazovat lidské pohlavní orgány tak vychází částečně z konkrétních soudních rozhodnutí a částečně z ustanovené praxe. Prostě se ukázalo, že erotické a pornografické materiály při určitém stupni cenzury úřady tolerují.

Už více než dekádu před tím, než se na počátku 80. let objevily první rané pornografické filmy pro kina i videodistribuci, se pravidla přípustného audiovizuálního zobrazení sexu formovala díky softovým erotickým filmům, které se během 70. let těšily masivní popularitě.

Od těchto dob zároveň podobu japonské cenzury udává propracovaný samoregulační systém, jehož smyslem je uklidňovat úřady i veřejné vášně a dávat jasně najevo, že tvůrci erotických snímků dbají na zákony i dobré mravy. Studia produkující pornografické materiály tedy založila etické organizace, které dbají na dodržování vlastních kodexů a každý jednotlivý film před zveřejněním schvalují.

Při povrchním pohledu může snadno vzniknout dojem, že explicitní zobrazení genitálií je v japonském prostředí jediným skutečným tabu a v jiných ohledech mají pornorežiséři nebývale volné ruce. Není to ale takto jednoduché. Japonské AV je sice oproti euroamerické pornografii uvolněnější v zobrazování různých fetišů a více či méně bizarních fantazií, nicméně zároveň podstatně krotší, jde-li o provádění samotných sexuálních praktik. Některé z těch, které v západních pornofilmech najdeme zcela běžně, jsou v Japonsku považovány za obzvláště hardcore a objevují se spíše zřídka – jedná se například o anální sex, vícenásobnou penetraci, ale také sex lesbický či obyčejnou ejakulaci do vagíny (v angličtině označovanou jako creampie, v japonštině nakadaši).

Mění se nějak podoba cenzury v čase?

Imperativ zakrývat lidské genitálie zůstává neměnný, ale mění se konkrétní technika, jak je toho dosahováno. U videopornografie v 90. letech bylo například běžné rozmazání značné části obrazu (tedy nikoli pouze klínů, ale i jejich širokého okolí). V pornografické manze (tedy v komiksech) můžeme zase vidět třeba cenzuru realizovanou skrze černé proužky. U hrstky snímků s korejskými aktérkami se můžeme setkat dokonce s fyzickým přelepením ženských genitálií páskou – na důkaz, že zobrazená soulož je pouze simulovaná (Jižní Korea jako jedna z mála vyspělých zemí pornografii stále zakazuje a je ochotná trestat i osoby, které ji natáčí v zahraničí).

V prvních letech 21. století, tedy v tobě, kdy se moderní japonský průmysl stabilizoval do podoby, která s dílčími změnami přetrvává dodnes, se dominantním způsobem cenzury v AV tvorbě stala právě ona slavná pixelizace, nazývaná jednoduše mozaika (japonsky mozaiku). Její schopnost chránit diváckou mravnost je odvislá především od míry její hrubosti. Je-li hrubost vysoká, namísto genitálií publikum vidí jen shluk kostiček tělové barvy. Pokud je ovšem mozaika dostatečně jemná, základní tvary jsou pod ní stále velmi jasně rozlišitelné a postižený úsek obrazu pouze vypadá jako zobrazený v obzvláště nízkém rozlišení, na jaké jsme zvyklí třeba ze starých videoher.

Tento jemný druh mozaiky, který nenechával mnoho prostoru pro představivost, se objevoval především v předchozí dekádě, dokud jeho troufalou expanzi roku 2017 neutnula vlna skandálů. Případy dívek, které byly do natáčení explicitních sexuálních scén vmanipulovány, policejní zátahy proti ilegální necenzurované pornografii a pobouření nad produkcemi natáčejícími ve veřejných, byť liduprázdných, prostorech probudily pohoršený sentiment, na nějž chtěli producenti AV zareagovat jasnou demonstrací své oddanosti zákonům i morálním zásadám. Mozaika tedy opět výrazně zhrubla.

Na adekvátnost použité cenzurní pixelizace ostatně také dohlíží etické komise. I starší videa, která dnes vycházejí znovu například v rámci kompilací, jsou tak nově opatřena hrubší mozaikou.

Určitě ale existují nějaké necenzurované verze pro zahraniční distribuci, ne?

Neexistují. Těch důvodů je celá řada. Tím nejprozaičtějším je skutečnost, že pokud nějaké video vzniká v Japonsku a je distribuované japonskou společností, zákonné cenzurní požadavky se na něj stále vztahují. Situace by se jistě dala řešit různými právními kličkami, ale pro ty chybí dostatek vůle.

Proč? Jednak je zjevné, že japonští producenti momentálně nemají o platící diváky ze zahraničí velký zájem. A tento stav ještě více utužuje politika západních platebních společností jako je MasterCard nebo Visa, jejichž vnitřní etické kodexy, sestavované nezřídka pod nátlakem amerických křesťanských organizací, se s běžnými náměty v japonské pornografii příliš nesnášejí.

Dalším důvodem je samozřejmě skutečnost, že proud dat z internetu příliš nerespektuje státní hranice. Jakákoli videa prodávaná v zahraničí by se přes pirátské kanály okamžitě a snadno dostala i k japonským fanouškům a ohrožovala by tak prodeje oficiálních kopií, stále vybavených cenzurou.

Ty největší hvězdy AV (tedy AV idoly, japonsky AV aidoru) navíc pravděpodobně vůbec nechtějí, aby jejich necenzurované záběry byly kdekoli dostupné. Může nám to připadat zvláštní, ale Japonci jsou na pixelizaci genitálií natolik navyklí, že ji mnohé pornoherečky mohou vnímat jako takovou poslední bariéru vlastní intimity. Ve smlouvách s produkčními společnostmi se nakonec často explicitně uvádí, že natočené materiály budou veřejnosti poskytnuty pouze cenzurované.

Pak je také třeba říct, že cenzura tvůrcům pornografie v mnohém pomáhá. Díky ní nemusí mít mužští herci neustále úplnou erekci a snadněji se skryjí drobné podvody na diváka jako je falešná ejakulace, užití umělých penisů či předstírání soulože. Tyto berličky jsou v zásadě nutné, protože japonských pornoherců je málo a jejich pracovní vytížení v některých případech přesahuje možnosti lidského těla. Mnoho fanoušků by zároveň poznamenalo, že zapovězenost explicitního zobrazení penetrace je motorem kreativity a expresivnosti, jíž japonská pornografií vyniká nad svou euroamerickou konkurencí.

Ale vždyť já na internetu nějaké japonské porno viděl a cenzurované nebylo!

Pokud pomineme možnost záměny například s pololegální pornografií tchaj-wanskou nebo nelegální čínskou či korejskou, tak šlo pravděpodobně o tvorbu některého ze studií, které se na necenzurované filmy specializují. K těm nejznámější patří třeba Caribbeancom či Heyzo. Tato studia formálně sídlí v USA a k japonským zákazníkům se jejich produkce dostává skrze digitální prodeje na internetu. Je nicméně třeba poznamenat, že tato necenzurovaná videa pracují s hodně odlišnou estetikou než japonský pornografický mainstream. Jsou znatelně hůře zafinancovaná, což se projevuje na jejich slabších produkčních hodnotách a nevalné filmařské úrovni. Objevují se v nich také podstatně méně atraktivní ženy, neboť populární pornoherečky takové filmy točit nechtějí. Těch několik málo, co se k tomu uvolilo, tak obvykle učinilo až na samém konci kariéry.

Necenzurovaná studia v posledních pěti letech čelila zostřenému zájmu policie (což si jejich představitelé vysvětlovali domnělou vládní snahu o pozitivní sebeprezentaci země na olympijských hrách v Tokiu, původně plánovaných na rok 2020). V důsledku toho už dlouho prakticky nenatáčí žádné nové materiály. V současné době tak necenzurovaná videa v rejstříku japonské pornografie představují nepříliš významnou poznámku pod čarou.

Občas mohou na internet uniknout i záběry, které ještě cenzurou neprošly. Mezi velkými mainstreamový studii se to stává hlavně společnosti Soft On Demand. Nicméně na takové úniky není zrovna lehké narazit náhodně. Stojí za nimi totiž osoby, které se na produkci AV videí přímo podílí. Jen díky své práci se mohou dostat k fotografiím, záběrům či celým hrubým sestřihům, na které ještě nebyla aplikována pixelizace. Japonský byznys do velké míry stojí na důvěře, přičemž u toho pornografického to platí obzvláště. Pokud tedy na někoho praskne, že vynáší materiály ven, má garantované, že v celé branži nadobro končí. Leakeři se proto snaží vyvažovat toto riziko tak, že uniklé necenzurované materiály prodávají za vysoké částky.

No a pak jsou tady ještě videa decenzurovaná, kterých je internet plný a která se snaží kliky uživatelů přitáhnout tak, že jsou prezentovaná právě jako necenzurované úniky. V jejich popiscích tak obvykle najdeme slova jako „uncensored leaked“.

Cože, decenzurovaná videa? Co si pod tím představit?

V decenzurovaných videích je pixelizace genitálií odstraněna, či spíš výrazně redukována, pomocí umělé inteligence. Nejčastějším a nejlépe dostupných nástrojem, který se za tímto účel využívá, je program JavPlayer opírající se o upscalovací model TecoGAN. Jednotlivci i celé kolektivy vyvíjí ještě sofistikovanější utility a dále trénují dostupné modely, aby byli ještě efektivnější.

V současnosti lze dosáhnout velmi dobrých výsledků s videy pocházejícími z období, kdy se používala jemná forma mozaiky (jde tedy o videa stará cca 5-7 let). U nich je možné původní obraz kvalitně rekonstruovat bez zásadních nesnází. S hrubými formami pixelizace užívanými v současnosti si zatím ani umělá inteligence neumí zcela poradit. Úplně nejlépe strojovému decenzurování odolávají nestabilní a blikající druhy mozaiky.

Jelikož i decenzurovaná videa se mnozí snaží zpeněžit, málokdo z těch, kteří je zpracovávají, je ochotný se s ostatními jen tak podělit o své technické know how. Pokud takové video najdete někde na internetu, můžete si navíc být jistí, že nebylo zveřejněno se souhlasem vlastníka autorských a distribučních práv.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz