Článek
Spory o palestinské vlajky vyvěšené na několika (nejen) uměleckých vysokých školách studentskými aktivisty v předvečer výročí brutálního masakru, kterého se v Izraeli dopustili členové hnutí Hamás s přispěním civilistů, jež uposlechli jeho výzvy, nekončí. Celebrity se rozhořčují, morální majáky blikají, petice a otevřené dopisy se podepisují a analogie s nacismem či normalizací se vrší stejně jako obvinění z antisemitismu a sympatií s teroristy.
Nemám nic společného s uměním a studentské iniciativy, které celý ten kolotoč spustily, neznám. Jako vysokoškolský pedagog, jenže věří, že studentům stále ještě rozumí, a jenž poměrně často přemýšlí nad tím, zda a jak se na univerzitní půdě stavět k aktuálním společensko-politickým kontroverzím a citlivým otázkám, ale téma nechci ignorovat.
Jako nudný centrista budu na následujících řádcích kritizovat jak studenty (myslím samozřejmě ty, co se do akce s palestinskými vlajkami zapojili), tak osobnosti podepsané pod otevřeným dopisem, který se nad jejich akcí rozhořčuje. Autory a signatáře dopisu ovšem víc. Kdo chce, může za tím klidně vidět nějakou moji domnělou ideologickou podjatost. Není zjevně v mých silách to komukoli vymluvit. Mohu ale upřímně říct, že v tomto případě vycházím z toho, kdo je ve svých veřejných projevech racionálnější, věcnější a více otevřený diskusi. A to jsou jednoznačně studenti.
Studentská provokace, nebo nedomyšlenost?
Když už jsem se studentů trochu zastal, mohu je v zájmu vyváženosti rovnou zkritizovat. Myslím, že jejich odpůrci mají pravdu, když říkají, že vyvěšení vlajek právě v předvečer výročí říjnového masakru je necitlivé (budu teď interpretačně velkorysý k otevřenému dopisu, který se explicitně ohrazuje jen proti vyvěšování přímo na 7. října). A z hlediska veřejné prezentace je také minimálně zásadně nedomyšlené. Studenti totiž přesvědčivě nezdůvodnili, proč se jejich akce konala právě 6. října. Mluví sice o symbolice začátku akademického roku, ale zimní semestr na dotčených školách odstartoval v jiný den (např. na AMU 1. října) a dalo se od začátku předvídat, že zvolené načasování bude budit pobouřené reakce a může se někoho upřímně dotknout.
Buď nad tím studenti dostatečně neuvažovali, nebo s prvkem provokace záměrně pracovali. Možná je samozřejmě i kombinace obojího. Každý, kdo se chce vyjadřovat k citlivým tématům, by se měl ujistit, že jeho sdělení bude jasné, srozumitelné a nebude umožňovat negativní výklad. Dokonce ani výklad zlomyslně překrucující. V případě aktuálního konfliktu v Gaze se tato část komunikace nepovedla hned několika aktivistickým iniciativám a tato se mezi ně zařadila.
Ve vyjádření, které studenti zveřejnili (viz odkaz výše), ovšem nejde najít žádnou podpůrnou evidenci pro tvrzení, že jejich protest měl antisemitskou povahu, že sympatizují s Hamásem nebo dokonce souhlasí s vražděním ze 7. října. Což je právě to, z čeho je obviňuje otevřený dopis známých osobností.
Spor o symboly
Protestní výzva umělců by byla zcela legitimní, pokud by se ohrazovala proti necitlivému načasování akce a žádala po příslušných školách, aby zajistily nediskriminující a respektující prostředí. Místo toho je však její text formulován jako hanopis postavený na emocionálních apelech, nesedících analogiích a falešných dilematech.
Jádrem dopisu je tvrzení, že palestinská vlajka je již symbolem Hamásu a nikoli symbolem palestinského národa. Tento troufalý předpoklad, opřený pouze o názor nespecifikovaného autora textu, je podpořený přirovnáním palestinské vlajky k vlajce ruské (vyvýšené na výročí ruské invaze na Ukrajinu), sovětské (vyvěšené na výročí sovětské okupace Československa) či dokonce k hákovým křížům, jimiž by byly na výročí křišťálové noci pomalovány židovské náhrobky.
Čtenáři snad sami chápou, že pomalování náhrobku není srovnatelný akt s vyvěšením vlajky, ale ani zbytek těchto přirovnání nesedí. Pravotočivý hákový kříž postavený na hrotu jednoho ze svých ramen (a tedy na první pohled jednoznačně odlišitelný od hinduistické svastiky) je symbolem jen a pouze nacistického Německa, které bylo organizátorem a pachatelem Holokaustu. Sovětská i ruská vlajka patří státům, jejichž oficiální armády na příkaz politického establishmentu přímo napadly Československo a Ukrajinu (mimo jiné). Palestinská vlajka je ale opravdu vlajkou celého národa, jenž nemá jednotnou politickou reprezentaci a jako celek se na masakru 7. října nepodílel.
Kdo má právo určovat význam vlajek?
Jistě je pravda, že i teroristé z Hamásu – vedle své vlastní standarty – palestinskou vlajku používají. A stejně tak ji používají různé druhy dalších extremistů. To samé ovšem platí i pro vlajky jiných států – včetně té české, jíž v ulicích nezřídka mávají neonacisté a jiní stoupenci krajní pravice. Izraelskou vlajkou se ohání osadničtí radikálové, kteří na veřejnosti skandují otevřeně rasistické a nenávistné popěvky, blokují či rovnou napadají kamiony s humanitární pomocí a momentálně útočí na Araby sbírající na vlastních pozemcích olivy. Přesto sám dopis umělců případné vyvěšení izraelské vlajky nepovažuje za přihlášení se k protiarabskému nábožensko-nacionalistickému extremismu, ale naopak za gesto solidarity a piety. Kde berou signatáři dopisu autoritu rozhodovat, co která národní vlajka symbolizuje? Ta palestinská je, stejně jako mnoho jiných vlajek, prostě používána v mnoha různých kontextech a podle toho i nabývá různých významů.
Manipulativním vrcholem textu je pak jeho poslední odstavec, který školy staví před binární rozhodnutí. Buď palestinské vlajky (jejichž přítomnost je prý „propagací teroristické organizace Hamásu“ a dělá ze škol „hlásné trouby antisemitské propagandy“) ze svých prostor odstraní, anebo v očích signatářů dávají najevo, že akceptují projevy antisemitismu a souhlasí s masakrem 7. října. Tato falešná opozice nepřipouštějící žádný nuancovaný či kompromisní postoj (například netoleranci libovolného projevu antisemitismu za současného umožnění dále palestinské vlajky vyvěšovat) dělá z názorového střetu o kontroverzním a komplexním tématu boj jasného dobra potírajícího jasné zlo.
Zákopová válka místo diskuze
Zde narážíme na jádro toho, proč zrovna izraelsko-arabský konflikt už desítky let budí takové vášně a dělí lidi na dva nesmiřitelné tábory. Politické konflikty jsou v zásadě řešitelné, neboť připouští vyjednávání, hledání společného zájmu a kompromis. Jakmile se však promění v mytologii střetu dobra a zla, civilizace a barbarství, osvícenské racionality a tmářského fanatismu či věčných utlačovaných s věčnými utlačovateli, prostor pro kompromisní řešení se vytrácí. V takovém konfliktu může spravedlivě zvítězit jen ta jedna „správná“ strana.
V ideálním světě by morálka měla fungovat jako externí soubor kritérií, podle nichž jsou konzistentně poměřovány jednotlivé činy všech, kdo se konfliktu účastní. Reálně to v případě třenic mezi Židy a Araby obvykle vypadá tak, že si lidé vybírají stranu, která je podle nich více v právu a touto optikou pak posuzují vše, co se děje. Od 7. října 2023 vidíme, že propalestinský i proizraelský tábor je plný lidí ochotných z morálních zásad selektivně ustupovat až kamsi do nekonečna, pokud jim to pomůže uchovat si svou představu o tom, kdo je hodný a kdo zlý. Výsledkem není pouze omlouvání brutality a nespravedlnosti, nýbrž také zpochybňování utrpení „těch druhých“ v obavách, že soucit by mohl ublížit „správné věci“. Zmíněnému klamu bohužel nepodléhají jen anonymní křiklouni v internetových diskuzích, ale také velká část intelektuálů a příslušníků elit.
Pokud se z konfliktu dělá zákopová válka dobra se zlem, neumožňuje to ani žádnou debatu a porozumění druhé straně. Jakmile kdokoli vyběhne ze zákopů „nepřítele“, je po něm třeba ihned mrštit pomyslný granát. Umělci zděšení palestinskými vlajkami jsou přesvědčeni, že pravda, rozum a morálka jsou jasně na jejich straně a studenti dovolující si otevřeně sympatizovat s Araby musí být buď zlí, nebo alespoň neinformovaní, zmanipulovaní, podléhající propagandě a emocím. Na propalestinské straně ovšem také najdeme mnoho takových, jejichž pohled je principiálně identický, jen zrcadlově obrácený. Oni jsou ti, kdo je citlivější k nespravedlnosti, kdo více rozumí modernímu světu a kdo není ve vleku starých stereotypů.
V takovém prostředí už nejde o hledání pravdy, ale jen o potvrzování a vyzdvihování vlastní morální převahy za současného vytěsňování a skandalizování názorů protistrany. Snaha porozumět těm druhým pak již není ctností, ale slabostí, ne-li rovnou hříchem.
