Málem skončil za mřížemi. Zpověď pedofila Matouše

Na Matouše jsem narazil v jedné z facebookových diskusí. Zcela otevřeně psal o tom, že je pedofil, což některé diskutující viditelně šokovalo.

I přes to, že se jedná o téma, které je citlivé a může někoho urazit či pobouřit, snaží se být věcný, předkládat fakta provázaná s vlastní zkušeností a ignorovat všudypřítomné urážky, které k němu v online prostoru často směřují.

Požádal jsem Matouše (32) o rozhovor a on souhlasil.

Na svém profilu píšeš, že jsi pedofil. Většina lidí s tímto zaměřením se za svou orientaci stydí, či mají strach, aby to nezjistilo okolí. Tebe to očividně netíží. Proč?

Tíží mě to pořád, pokaždé, když se s tím někomu přiznám tak mám pocit, jako bych měl hrudník ve svěráku a bojím se, jak to vezme. Když by to vzal špatně, tak jsou pro mě ty následky často až dost nepříjemné. Zažil jsem výpovědi ze zaměstnání i z nájmu, nadávky a také pár napadení.

Dokonce si v mém minulém zaměstnání dal kolega tu práci, že obešel čtvrť, kde jsem bydlel, a varoval přede mnou ve všech podnicích, kam jsem chodil… Takže pokaždé mám reálně existenční strach, když o tom mluvím. Zároveň si ale vzpomenu na to, jak jsem se cítil já sám, když jsem se s tím v sobě pral a nejhorší na tom byl ten pocit osamění a že ti nikdo nerozumí.

Mně osobně v tom pomohly stránky spolku ČEPEK (Česká pedofilní komunita), kde jsou jednak informace, ale i fórum, kde člověk anonymně může mluvit s lidmi, co jsou na tom stejně. Osobně se tím netajím právě proto, když by někdo další potřeboval radu a nebo se o někoho opřít a moct si za tím představit konkrétního člověka a příběh. Což se děje a mám z toho radost.

Druhým přínosem tohoto vystoupení z komfortní zóny je to, že i lidé kolem mne zjistí, že pedofil automaticky není žádné monstrum a má možnost si vyvrátit určitá dogmata. Koneckonců LGBT komunita nezískala pochopení tím, že by se skrývala pod kámen, ale tím, že byli vidět.

Odpůrci LGBT a příznivci konspiračních teorií často hovoří o tom, že dalším krokem bude legitimizace pedofilie, jako něčeho, co je normální. Otázka legitimity asi není na místě, protože statistiky jasně ukazují, že pachatelé sexuálního násilí na dětech jsou lidé se sexuální preferencí na dospělé osoby.

Co si myslíš o argumentech těchto osob?

To je pravda, podle odborníků až 90 % zneužití provedou osoby sexuálně normální, pro které je dítě jen zástupným objektem k uspokojení. Navíc, když si k tomu připočteme fakt, že 60 % zneužití proběhne v okruhu rodiny, tak víc než pedofilů by se rodiče měli bát příbuzných.

Odpůrci LGBT rádi používají termín Overtonovo, i když celkem pochybuji, že znají význam. Obecně si myslím, že tyto postoje pramení hlavně z absence pokory a nízkého vzdělání. Tím ovšem nemyslím vzdělání akademické, ale obecně nějaký rozhled a celoživotní touze se dozvědět něco nového.

Pak by zjistili, že se bojí zbytečně, ale na rozdíl od tebe se neptají, ale raději ustrnou, kde jsou a odsoudí. K tomu patří i ta osobní pokora, chybí jim sebereflexe k tomu, aby si přiznali, že nemusí mít pravdu. Jejich negativní postoj jde tak daleko, že hledají sebemenší záminku, jak odmítnout jakýkoliv fakt, sebevíce je absurdní. Například, poukáže-li se na studie a odborníky tak se v jejich očích jedná hned o vědce podplacené nějakou nadnárodní lobby. Je to hloupé takhle kolem sebe jen kopat.“

Jak jsi vyrůstal a kdy nastal ten moment, kdy sis uvědomil, že tě přitahují děti?

„Vyrůstal jsem na malé vesnici v běžné rodině. Díky tomu a skutečnosti, že jsme doma moc jako rodina nefungovali, tak jsem hodně času trávil v turistickém oddíle a pak v klubu vojenské historie. Poznávání mé vlastní preference bylo trochu oklikou. Již od nějakého dvanáctého roku jsem věděl, že se mi líbí kluci a tak jsem se identifikoval jako gay.

Koneckonců kluci, kteří se mi v pubertě líbili, byli zhruba mého věku. Že je něco jinak, jsem si uvědomil až později, kdy už jsem stárnul, ale ta horní hranice preferovaného věku se neposouvala. Bylo mi tehdy asi 23 let, když jsem si to naplno přiznal.

Co tě na dětech přitahuje?

Na chlapcích mě přitahuje jejich úsměv, vlasy a jak je běžné u lidí s většinovou preferencí, tak mě zaujme i zadek nebo bříško. Přirovnal bych to k porcelánu po babičce: vždy čisté, nádherné z každého úhlu, a tak křehké, až se tají dech a máš strach se jen dotknout. Pokud jde o to nitro tak tam mě přitahuje jejich otevřená mysl. Vše okolo je zajímá, pro vše se nadchnou a honí se za poznáním.

Také jsou upřímní a když mi třeba na nějakém výletě řekne syn mé kamarádky, že nechce jít s mamkou, ale že přespí u mě, tak já sice vím, že je to hloupost, ale on to v tu chvíli myslí upřímně a bez přetvářky. To je strašně hezké a dospělí už v sobě tuhle ukvapenost a otevřenost nemají.

Sexuální preference. Dá se podle tebe nějak ovlivnit?

Nemyslím si, že by preference byla nějak ovlivnitelná. Alespoň ne v té podobě, že bych vstal a řekl si: Tak a teď se mi budou líbit děti.

Když bych si mohl preferencí vybrat tak bych preferoval být prostě gay, protože v tuhle chvíli musím počítat s tím, že většinu života strávím sám a bez rodiny, což by si dobrovolně nevybral nejspíš nikdo.

Měl jsi nějakou intimní zkušenost s dítětem?

Měl jsem intimní zkušenost s dítětem, ale to jsem sám nebyl dospělý, myslím že to bylo tak v šesté třídě ZŠ. Šlo o klasické hraní si na doktory, které časem vyšumělo do ztracena.

Vyhledáváš aktivně dětskou společnost v reálném světě nebo online?

V online světě určitě ne, to by mi jen zbytečně připomínalo, kolik mám let. Zdá se mi nemožné držet tempo s dnešními dětmi, abych si s nimi měl co říct. Jiné už to je naživo, kdy jsem dělal na letních táborech kuchaře. To nevyžadovalo ani tolik přímé interakce, ale i přesto jsem si užíval to prostředí a dětský smích všude kolem.

Horší už bylo uhlídat je v kuchyni, když přišly pomáhat, což obvykle začalo tím, že se navzájem posypávaly moukou a většinou to končilo házením příborů po sobě. V osobním životě se vídám s dětmi přátel při různých společných výletech nebo návštěvách.

Často se mi stane, že jsem z toho spíš nervózní. Ne proto, že bych měl v hlavě nějaké lechtivé myšlenky, jak by někoho mohlo napadnout, ale snažím se vyvarovat, abych se nevěnoval jen dětem, ale i jejich rodičům. Nechat se pronásledovat desetiletým klučinou, co vás tluče pórkem a nadává mi, že jsem Putin je zábava na dlouhé hodiny.

Pak se ještě během roku podílím na organizaci sportovních a kulturních akcí pro mládež. To je trochu jiné, protože na chodu těch akcí se mládež i aktivně podílí, takže tam spolu jednáme spíše v určité kolegiální roli. Zároveň je to dost jiné v tom, že některé z kluků jsem na těch akcích potkal, když jim bylo 13 a teď jsou to mladí muži, co studují vysokou. Tlučou se pak ve mně dva protichůdné pocity, kdy je mi líto, že vyrostli, to by se mělo zakázat, ale zase rád vidím, že jsou úspěšní a v mnohém mě hravě překonají.

Myslíš, že by rodiče souhlasili s tím, že se o jejich ratolest stará pedofil?

Myslím si, že většina má pořád na pedofily značně negativní až hysterický pohled. Může za to především narativ šířený médii, kdy se vždy v titulcích novin píše o tom, že nějaký pedofil zneužil dítě, ale často ty články vznikají v době předtím, než byl pachatel vůbec vyšetřen sexuologem a většinou se zjistí, že to pedofil ani není, ale člověk, co využil šance.

Pak samozřejmě máme i zábavní průmysl, kdy jsme většinou vykreslováni jako osoby z okraje společnosti. Výsledek, co to má na veřejné mínění, jsem si v minulosti sám zažil.

Co se stalo?

Věnoval jsem se dobrovolničení v jednom spolku, se kterým jsme chystali jídlo pro lidi na ulici, a tam jsem se jedné kamarádce svěřil. Výsledek byl ten, že o mém setrvání musela rozhodovat valná hromada, a dokonce se to konzultovali s vedením v Německu. Přišlo mi to strašně absurdní, protože mě řešili jako potencionální problém, aniž bych něco udělal. Nakonec vše proběhlo ke vzájemné spokojenosti, ale zamrzelo to. Člověk se pak cítí jako by měl prašivinu.

Myslím si, že matky dětí z tábora by je houfně braly pryč a po cestě se nezapomněly stavit na policii. Každopádně vedoucí to o mně vždy věděli a jejich důvěru jsem měl a toho jsem si vážil.

Co děláš pro to, abys neselhal? Chodíš na nějakou terapii?

U mě samo o sobě funguje to, že ve svém okolí mám devět lidí, kteří zneužití sami zažili, když byli dětmi. Jedním z nich je můj bývalý partner, se kterým jsem byl u soudu, když musel svědčit a ten pocit vzteku a bezmoci bohatě stačí na to, abych takové nápady neměl.

Z vlastního popudu jsem terapii nikdy nevyhledal, protože jsem si vždy byl a stále jsem jistý, že se dítěte nijak nevhodně nedotknu. Každopádně ale k sexuoložce docházím v rámci ambulantní ochranné léčby, kterou mi uložil soud, spolu s dvouletou podmínkou za držení dětské pornografie. Vzhledem k tomu, že mi paní doktorka nepředepsala žádnou medikaci tak nejspíše nejsem hodnocený jako nějak nebezpečný jedinec.

Je těžké dětskou pornografii najít?

Vůbec ne. Člověk na ni narazí na běžných sociálních sítích nebo sdílených úložištích. V dnešní době je jí hlavně ohromné množství a už dávno jsou pryč časy, kdy takové materiály vznikaly někde ve sklepeních na matraci pohozené na zemi a šířily se na VHS.

V dnešní době má mobil s foťákem nebo PC každé dítě a ty často, i vlivem dnešní sexualizované doby při svých prvních experimentech a láskách sami vytvářejí materiály, které si posílají. Sám jsem to také dělal. Bohužel už jim nedochází, že co se jednou dostane do online světa si tam pak po mnoho let může veselé žít svým vlastním životem.

Pak tu máme dětskou pornografii animovanou, která se k nám dostane ze zahraničních zemí, kde je legální a nebo se jedná o lechtivé Anime filmy, kdy jeho závadnost lidem často ani nedojde.

Jak probíhá takové vyšetřování a soud? Jsi spokojen s rozsudkem?

Samozřejmě ti nejdříve policie zabaví nosiče, na kterých máš dané materiály, a pak jsi poslán k soudnímu znalci, který vytvoří tvůj sexuologický posudek. V rámci vyšetření nejspíše podstoupíš PPG vyšetření, kde se ti na přirození umístí senzory a následně se ti pouštějí různé erotické podněty a snímají se reakce na ně.

Dost mne překvapilo hlavně jednání policistů, které bylo naprosto profesionální a bez předsudků, dokonce bych řekl, že člověk odcházel z výslechu s pocitem, že to byl fajn pokec. Rozhodnutí soudu už mě potěšilo méně: dvouletá podmínka a po její dobu zákaz práce s dětmi. Radost z toho nemám, hlavně ze zákazu ne, ale řekl bych, že vlastně mohu být rád.

Myslíš, že je míra pomoci pro lidi jako ty v Česku dostatečná?

Moc jsem ji dosud nevyužil, a tak mohu hodnotit jen hodně málo. Se svojí lékařkou nemám důvod být nespokojen a pak už jsem byl v rámci výzkumu v kontaktu s lidmi z projektu Parafilik, který spadá pod Národní ústav duševního zdraví. Tam šlo vždy o strašně milé lidi, kteří mají velmi citlivý přístup. Kdybych je vyhledal jako pacient tak bych zklamaný určitě nebyl.

Je to ale asi jediný projekt, který má malý mediální obraz a člověk hledající pomoc bude spíš tápat. Myslím si, že veřejnoprávní média by se této problematice mohla věnovat více, než jednou za rok, jestli ne méně.

Člověk, který se hledá a nenaučí se zvládat sebe samotného, tak aby byl spokojený, pak jednou může spíše selhat.

Měl jsi někdy vztah s dospělým mužem?

Tady bych asi nemohl použít výraz muž, protože moji partneři byli obvykle kluci od 15 let. Můj nejstarší přítel měl 22 let. Čím jsou kluci starší tak pro mne ztrácejí tu krásu a tu jiskru, kterou máme, když jsme mladí. Představa, že bych randil se svými vrstevníky mne nijak neláká. Nejde jen o stáří fyzické, ale i to duševní.

Zmínil jsi, že tvému nejstaršímu příteli bylo 22 let. Je časté, že lidi jako ty udržují dospělé vztahy? Může vám to vůbec stačit?

Tak v mém případě šlo vždy o kluky, kteří byli mladí jak duševně, tak tělesně, takže jsem nějak výrazně nepociťoval jejich skutečný věk a měl jsem je rád, pořád mám, ale časem by to nezvratně vedlo k tomu, že bychom vedle sebe žili, jako dobří přátelé.

Neumím si představit, že bych udržoval nějaký intimní vztah s mužem jako jsem třeba já: veliký s plnovousem a chlupatý. To už je pak situace, kdy by mi bylo vyloženě protivné i líbání. Řekl bych, že podobné to mají i jiní, seznámili se a jsou spolu dál kvůli rodině a transformovalo se to do přátelství a vzájemné úcty. I když k ideálu to má hodně daleko, asi jako když máš chuť na guláš, ale dostaneš chléb s vysočinou.

Jak se s pocitem nenaplnění vyrovnáváš ty?

V minulosti jsem určitý smutek v sobě zapíjel. I když jsem třeba s někým randil, tak pořád někde v hlavě vrtal červík s většinou otázkou, jak dlouho to ještě vydrží. Pak se k tomu přidaly ještě úzkosti, když se mi v noci zdály všemožné milostné sny a po probuzení nastal naráz do zdi reality, když si člověk uvědomí, že to je sen, co se nikdy nesplní.

Po nějaké době jsem to začal zapíjet, byl jsem popudlivý, a nakonec jsem prošel dvěma protialkoholními léčbami. I to byl určitý boj, který mi bral vítr z plachet, protože mít v léčebně pedofila je problém, jelikož tam mohou být jedinci, kteří v alkoholu utápí nějaké trauma z dětství.

Takže jednou mě z počátku odmítli přijmout, a ve druhém případě mi bylo řečeno, ať si to nechám pro sebe, což je ironické, když právě to má vliv na mé pití. V současnosti se s tím vyrovnávání díky antidepresivům a cigaretám, což sice není žádná výhra, ale lepší jak alkohol.

*Matouš souhlasil se zveřejněním svého skutečného jména a podoby.