Článek
Začnu tím, že jsem čerstvě překročil čtyřicítku, nekopu tedy „za svůj tým“. Už jako malému děcku mi byli bližší dospěláci než vrstevníci. Pokud měl někdo ze života načerpáno nejen věkem, ale i zkušenostmi a moudrostí, už jsem u něj seděl a hltal všechny informace. A dělám to dodnes.
V poslední době to dělám i pracovně v rámci mé profese podporující seniory v jedné organizaci. A rád bych tento článek, na rozdíl od většiny dehonestujících, věnoval pozitivnímu pohledu na stáří.
Obecně nesnáším škatulkování, generalizace a stereotypy. Každý jsme opravdu unikát - máme rozdílné dispozice genetické, dané výchovou, prostředím, lidmi okolo nás, vzděláním, zaměstnáním, koníčky, zdravotní či rodinnou situací a mnoha dalšími faktory. A také přístupem k životu a seberozvoji. To vše platí pro děti, mladistvé, lidi středního věku i pro seniory. Takže články typu senioři jsou takoví a makoví a jednejme s nimi se všemi takto a takto jsou totálně a zcela mimo mísu.
Základní míru respektu a úcty zasluhují všichni - už jen proto, že se dokázali prokousat a mnohdy probít životem, který nebývá růžovou zahradou, až do zdárného finiše. A mnohem větší úctu a respekt zasluhují ti, kteří na své cestě životem nezahořkli, nezlenivěli a nezhloupli. A takových lidí na sklonku života skutečně moudrých, pozitivních, aktivních fyzicky i psychicky, inspirativních, je mnoho. Já to vím. Vídám je denně, nejen v zaměstnání. Stačí se dívat pozorně kolem sebe a nejen do displejů vašich mobilních aparátů.
Nebudu zde rozebírat jednotlivé příklady našich báječných dam. Jenom jsem se zrovna dneska podivoval, jak je možné, že jdu ve svém věku v týdnu dva večery mimo domov na nějakou akci a v pátek jsem zpráskaný jak pes, stěží se usmívající, a naše klientka, říkejme jí třeba Helenka, jde dnes navečer na koncert, večer do divadla a včera měla během odpoledne a večera tři akce! A má to tak prakticky každý den! Ještě nám v organizaci přes den vypomáhá, takže částečně pracuje, kmitá sem a tam a je svěží, dobře naladěná a usměvavá, velmi milá a přející a má ráda mladé lidi a i když jim ne vždy rozumí, nezatracuje je. Helence je pěkně prosím 89 let! A neměla na růžích ustláno ani zlatou lžičku v kolébce! Přesto je jaká je. Protože chce. Protože neustrnula a nezabalila to. A já k ní chovám hluboký respekt a obdiv a jen doufám, že se k ní ke stáru aslepoň přiblížím!
A ne, není to jedna z mnoha, takových dam k nám chodí mnoho. Každá je jiná, jinak akční a jinak inspirativní a já od nich čerpám každý den a těším se z vize, že nemusí být ke stáru nijak zle. Může. Ale nemusí. A něco neovlivníme, ale mnoho máme ve svých rukách.
Takže se musím logicky zeptat a zkuste být maximálně empatičtí. Zaslouží si tyto dámy, aby je společnost odkopávala do propadliště? Aby se s nimi zacházelo jak s občany druhé kategorie? A nejde jen o seniory „na špici“. Jde o všechny. Mě to přijde krajně odporné co se poslední dobou vyrojilo za antiseniorské postoje. A myslím, že na začátek stačí, aby si zejména ti mladší z nás skutečně uvědomili ten holý fakt, pokud se vůbec životem se ctí prokousají a fakt to není easy chlapci a děvčátka, že je stáří dostihne taky, ani nemrknou. A nemyslete si, že budete stíhat čímdál rychlejší technologický vývoj tak jako to stíháte teď. A doufejte, že na tom nebudete hůř než dnešní senioři. A teď se sami sebe zeptejte - „to bych vážně chtěl/a, aby mě někdo bral tak, jak já dnes beru starý až budu starý/á já?.“
Buďme prosím ohleduplní všichni k sobě navzájem. Děkuju.
