Článek
Nedávno jsem překročil čtyřicítku a nekopu tedy „za svůj tým“. Ve svém zaměstnání se však setkávám s mnoha seniory denně a pranic se mi nelíbí móda posledních týdnů srážet je po všech stránkách a jim se to nelíbí též.
Stereotypizace a škatulkování je doménou tohoto národa. Děti jsou banda uřvaných spratků, všechny mámy uplatňují bezohlednou liberální výchovu, adolescenti jsou nevychovaní závisláci na telefonech bez úcty ke starým a staří jsou neschopní, zdržují, jsou nerudní, nehýbou se, nemyslí jim to, obtěžují, okrádají státní kasu o důchod, neměli by volit, řídit a měli by jít celkově z cesty, zavřít se doma a nejlépe co nejdřív umřít.
Mě nad tímto zůstává vždy rozum stát. To jsou lidé tak hloupí nebo slepí, že nevidí, že každý jsme v každém věku individualita se specifickými vlastnostmi a projevy a jeden pytel na všechny nálepky prostě není? To si mladší generace plánují sami sebe brát tímto způsobem až zestárnou? To mají všichni v hlavách nějaký vzorec postoje, který nemění bez ohledu na to, co vidí kolem sebe? Denně vidím mnoho slušných dětí, uctivých mladistvých a hlavně, mnoho aktivních, pozitivních, moudrých a vitálních seniorů, na které se chci zaměřit. Absolutně tedy nechápu zaměření většiny úvah o seniorech a chci nabídnout svůj pohled na věc.
Celý život jsem se snažila být užitečná a platná. Pracovala jsem v pomáhajících profesích, ve volném čase jsem jako dobrovolnice docházela za dětmi na onkologii. Jsem v jádru hodná a myslím i dobrý člověk. Rozdávala jsem se a nechtěla nic zpět. Těšilo mě dělat něco pro druhé a cítila jsem tak, že má můj život smysl. Zestárla jsem a tělo mi vypovídá službu. S chodítkem jsem pomalá, neobratná, mám pocit, že překážím, zdržuji. Cítím na lidech nevraživost nebo rovnou slyším, jak mě pomlouvají a nadávají. Místo toho, aby mi někdo pomohl nebo se mnou s pochopením promluvil. Je mi z toho do pláče. Tohle si opravdu nezasluhuji.
S klienty našeho denního stacionáře jsem tedy uspořádal diskusní seminář na téma Jak vidí současná česká společnost seniory a co je na tom trápí a v čem je to nefér, smutné a bolavé. Sešlo se mi mnoho reakcí a podnětných pohledů na věc z pohledu našich dědečků a babiček. Konkrétní výstupy popíšu dále.
Klíčovou informací je nesoulad s věkem daným číslovkou a věkem, na který se sami senioři cítí. Všichni se shodli, že se cítí většinu času mladší nejméně o deset i více let. Čím byl a je daný člověk aktivnější, sportovně založenější, vzdělanější a přizpůsobivější ke změnám, tím je rozdíl zpravidla větší. Pro to mám plné pochopení. Také se většinu dní necítím na to, že mi je přes čtyřicet, ale mám v sobě nastavený pocit na mnohem mladší věk. I ostatní mi hádají mnohem méně. Takže stačí mít empatii a zamyslet se, jak se asi mnoho seniorů cítí, když je společnost staví do role občanů druhé kategorie a neschopných příživníků. Poté, co vystudujete, odvedete letitý pracovní výkon, mnohdy vysoké kariéry, vychováte děti, stále vedete aktivní život, vás společnost takto dehonestuje. Klienti mi popsali pocity jako křivda, hořkost, neférovost, nespravedlivost, ostuda. Jejich revírem skutečně mnohdy není jen populární řetězec potravin s levným zbožím, ale aktivní a plnohodnotný život!
Mnoho z nich mi samozřejmě potvrdilo, že už nejsou fyzicky tak zdatní, že začínají zapomínat, plést si termíny, nerozumí všem technickým udělátkům na úrovni nejmladších, že jim vše déle trvá. A jim samotným je to nepříjemné! Stydí se mnohdy vnitřně, nerozumí sami sobě, nechápou co se děje a špatně to snáší. Mají s tím sami v sobě trápení a skutečně není nutné si do nich ještě kopnout a srazit je zbytečně ke dnu naším celospolečenským viděním. Leckdo mladý nebo mladší, kdo se nyní vozí po „gerontech, spajderech, kroužkovacích letákových maniacích, prostě dědcích a babách“ nebude ve jejich věku ani zdaleka na takové úrovni a bude sám zažívat to co zasíval v mládí. To chcete vy všichni, co takto nahlížíte na stáří? Že ne? Tak proč to děláte ostatním?
Také si běžně uvědomují, že nejsou vždy usměvaví a příjemní na okolí. Ale mají vysvětlení, které se dá při troše snahy pochopit. Často je bolí tělo i duše. Dny, týdny, měsíce i celé roky. Zdravotní obtíže se kupí, bolí je leccos, často jim zemřel životní partner a přicházejí pravidelně o své přátele, kteří opustili svět dřív, mnohdy se rozhádají s rodinou ať už je to vina kohokoliv. Jsou mnohdy opuštění a k tomu všemu je ještě společnost tlačí na okraj zájmu. No a choďte si pak každý den celý den v příjemné usměvavé náladě!
Naučme se tedy vidět každého v tom správném světle, zahazujme předsudky a rychlé škatulkování a mějme více pochopení a ohleduplnosti k těm, kteří zvládli prožít celý mnohdy těžký život, zatížený třeba i válkou nebo érou socializmu a kteří si i přesto zachovávají plnohodnotné místo ve společnosti. Každý je jiný, v jiném stavu a je třeba jej řešit individuálně. Neopovažujme se tedy plošně sahat staré generaci na základní lidská práva. Protože tím ubližujeme mnoha lidem, kteří si to vůbec nezasluhují.
