Článek
Mnoho dětí se musí, zejména v dnešní době, vyrovnávat se ztrátou mateřské rodiny. Do rodiny vstupují noví otcové nebo maminky, případně dítěti zůstává rodič pouze jeden. Mnohdy se to nevyvede, dítě tak vyrůstá v nevhodném prostředí a je formováno náhradním rodičem, se kterým si nemusí více či méně sednout a nese si pak do dospělosti více či méně závažná traumata.
Můj kamarád má traumata rovnou dvě, od otce i od otčíma. Naštěstí už je to řádku let, spoustu věcí má zpracováno, vyřešeno a zahozeno, ale určité následky si prostě ponese až do smrti. Povídali jsme si do hloubky a rád jsem mu terapeuticky pomohl o všem promluvit a hodit myšlenky „na papír“.
Kapitola 1 - otec
Kamarád, říkejme mu třeba Petr, se narodil před 50 lety v jednom jihomoravském městě. Jeho maminka měla tenkrát před třicítkou pocit, že jí ujíždí vlak ohledně potomka a tak šáhla ne zrovna po vhodném genetickém materiálu. Kamarádův otec byl totiž nevzdělaný alkoholik, sám nepocházel z dobré rodiny a mindráky řešil chlastem. Maminka byla rázná generálka a myslela si, že manžela ona a rodinný život změní. Inu, nezměnil. A čím více otec pil a matka mu zakazovala chodit do hospody, tím to bylo horší. Už od prvních měsíců tak kamarádův mozek nasával traumata z hádek, fyzického násilí, přespávání po sousedkách a ve sklepě. Otec mu v opilosti pravidelně močil na postýlku a měl agresivní nálady. Ráno si zpravidla nic nepamatoval a později dokonce Petrovi tvrdil, že si maminka vše vymyslela. Bohužel nikoliv. Nejranější vzpomínku má Petr takovou, že stojí mezi hádajícími se rodiči a brečí, když opilý otec maminku mlátil. Naštěstí se Petrova maminka brzy vzpamatovala a když mu byly čtyři roky, rodiče se rozvedli. Petr zůstal s maminkou a vídal otce jednou za tři týdny jeden víkendový den. Když byl ještě v předškolním věku, otec jezdíval k nim a bral Petra na výlety do přírody nebo do cukrárny. To byly jediné celkem fajn časy, kdy se otec dokázal uhlídat a nepil a Petr je rád, že ho zejména otec přivedl k celoživotní lásce k přírodě. Otec často brával s sebou četné partnerky, z čehož maminka radost neměla, takže měl malý Petr každou chvíli jinou tetu. Žádná s otcem pochopitelně dlouho nevydržela. Až později narazil na ochotnou samaritánku, která mu pití a agresivitu tiše trpěla a k té měl Petr hezký vztah.
V době dospívání už Petr jezdíval sám za otcem, většinou byl u něj doma nebo jeli na výlet a občas se bohužel stávalo, že byl otec opilý nebo se opil během návštěvy. Petrovi to nebylo samozřejmě příjemné. Vše vyvrcholilo jednou návštěvou, kde byl otec tak nametený a lítostivý, že vzal nůž a chtěl zabít sebe nebo Petra. Petr zareagoval duchapřítomně a vyběhl z bytu se slovy, že zvoní pošťačka. Utekl domů a s otcem se nějaký čas neviděl. Když to s ním později řešil, otec si opět nic nepamatoval a obviňoval syna ze lží a že je naočkován matkou. Petr v té době naštěstí dovršil dospělosti a nemusel se s otcem už stýkat. Navíc odjel do Brna studovat vysokou školu a s otcem se začali vídat už jen sporadicky. Otci to vadilo, začaly opilecké telefonáty a nenávistné sms zprávy a vše vyvrcholilo po letech smskou, že Petr není jeho syn a matka si to tajemství vzala do hrobu (maminka Petra předčasně zemřela, když mu bylo 29 let). Petrovi došla trpělivost a po mnoha šancích, kdy bral otce na milost, s ním přerušil veškerý kontakt. Věděl jistě, že otec je skutečně jeho biologickým otcem a tenhle jeho alkoholický výplod již nepřenesl přes srdce. Do dnešních dní uplynulo mnoho let. Párkrár do roka se Petrovi na telefonu objeví zmeškaný hovor a následná sms, většinou přání k Vánocům nebo narozeninám, opileckých sms naštěstí ubylo na minimum. Petr má štěstí, že otec neví, kde bydlí a podařilo se mu otci nakukat, že se odstěhoval kamsi na Slovensko, aby jej náhodou nehledal tam, kde bydlí. Mnohokrát v minulosti řešil, jestli se otci neozvat a nesejít se s ním a zkusit vztahy napravit. Nakonec to i po poradách s nejbližšími a psychoterapeuty zavrhl. Udělal tlustou čáru, otci odpustil, ale úplně ho ze svého života vyloučil. A já se mu ani trochu nedivím. Proč by měl Petr? Otec ani jednou neměl snahu se omluvit, přiznat vinu a stále žije v nastavení chudáčka, kterému všichni ublížili a že má špatného syna, který ho opustil. A to nejde prostě řešit jinak než totálním odstřihnutím. Petr se s tím vyrovnal téměř zcela, ale šrámy na duši bude mít už navždy a zatím zvládá žít relativně v pohodě, za pomoci přírodních antidepresiv. A to se musel ještě vypořádat s otčímem.
Kapitola 2 - otčím
Tady se pokusím být stručnější. Otčím Petra již nežije, zemřel pár let po jeho matce, sám a opuštěný v domově důchodcu kdesi v moravských horách, kam ho Petr s nevlastním bratrem umístili po smrti maminky. Ani jeden z nich totiž neměli zájem, aby jim zůstal v životě. Petrův otčím nebyl alkoholik. Byl to opět nevzdělaný člověk, který se o své potomky, jak vlastního syna, tak nevlastního Petra, příliš nezajímal. Vzal si prostě Petrovu maminku a čtyřleté dítě ho moc nezajímalo. Petrovi se prakticky nevěnoval a když ano, tak Petr cítil hraný zájem a skutečný nezájem. Vlastní syn vyrůstal přes půl republiky daleko s babičkou a díky její psychické manipulaci do Petrovy rodiny ani nechtěl. Ne že by se otčím nějak extra snažil, vše iniciovala Petrova maminka. Ale to jen na okraj. Otčím Petrovi nic nepředal, prakticky žili jen vedle sebe, bez otčímova zájmu nebo otcovské lásky. Ještě jsem nezmínil, že s maminkou měl Petr naopak velmi hezký vztah, ačkoliv si v pozdějším věku uvědomil, že maminka, aby měla klid, lavírovala mezi otčímem a synem, urovnávala a zahlazovala nerovnosti a za synem plně nestála. Ale kdo je dokonalý. Petr na maminku vzpomíná s láskou každý den a stále mu chybí i po tolika letech. I toto trauma z předčasného odchodu matky má v sobě, slábnoucí, ale nemizející.
Ale zpátky k otčímovi. Když byl Petr na vysoké škole, měl otčím pracovní úraz, který zázrakem přežil s mentálními následky a musel zůstat doma jako psychický invalida. Petrova maminka nechala zaměstnání a o otčíma se starala. To ji také přiblížilo dle Petrova názoru k předčasné smrti.
Otčímova neláska a nezájem k Petrovi se po úrazu ještě více prohloubily. Pro Petra to bylo o to těžší, že viděl, že na ostatní lidi i vlastního syna dokázal být milý, jen na Petra ne. Petr byl malé dítě, nikdy mu nic neudělal a musel vedle otce snášet ještě chování otčíma. Otčím mu často po nocích nadával do parchantů a zmetků, když ho maminka poslala malého Petra zkontrolovat, zda spí. Petr pak v pozdějším věku o těch nadávkách mamince říkal, ta mu ale nevěřila a tak to časem Petr přestal řešit. Po popsaném úrazu a zhoršujících se vztazích, kdy už na něj otčím i řval, co jim leze do lednice, že tam není nic jeho, Petr sjednal rodinnou sešlost u psychoterapeuta, kde byl otčím bez obalu na Petra hnusný po všech směrech a korunoval vše tím, že si v minulosti prostě vzal ženskou, která o něj měla zájem, aby se o něj starala a nějaký dítě ho nezajímalo. Petr se svojí dobráckou povahou, kdy se do tohoto momentu opět snažil získat si otčímovu přízeň, otočil a již se o otčíma nezajímal. I terapeut mu řekl, že tohle nemusí snášet. Měl už naštěstí svůj život, jednou dvakrát za měsíc jezdil navštívit maminku a o otčíma se přestal zajímat.
Po maminčině smrti byla pro Petra představa, že mu nenáviděný otčím skončí na krku a že si ho Petr bude muset vzít do svého života a starat se o něj, tak nesnesitelná, že místo truchlení nad ztrátou maminky, vyvinul s nevlastním bratrem obrovskou aktivitu sehnat co nejdříve zařízení, kam otčíma umístit. To se jim podařilo naštěstí za neuvěřitelných 14 dní. Příbuzní maminky Petrovi nijak nepomáhali a ještě mu spílali, že takto otčíma odhodí. Na pohřbu se zmohli tak akorát na šuškandu, jestli budou taky dědit. Petrovi z nich bylo zle a bylo mu srdečně jedno, co si tihle lidi myslí. Rodina maminky za moc nestála, to je zase jiná historie, a po její smrti neměl Petr už nikdy potřebu vidět je ani otčíma.
Možná vás napadlo, jestli není Petr taky alkoholik. Není. Alkohol konzumuje, někdy to přežene - genetickou výbavu na to bohužel má - ale snaží se to na nic nesvádět a čím je starší, tím pije méně. A prakticky nikdy není agresivní, když je opilý, spíš je naopak veselý a zábavný společník. Alkohol ho prostě dokáže uvolnit a zapomene tak na všechny své boly.
Petr mne požádal, abych v závěru poděkoval jedné osobě. Tou je jeho přítelkyně, se kterou má již skoro 20 let harmonický vztah. Ta mu nejvíce pomohla vyrovnat se se vším, co jste si mohli přečíst, bez ní by to Petr vůbec nedal a denně je neskonale vděčný osudu, že za to všechno, co si musel vytrpět, mu nadělil právě ji.
Požádal mne také, abych na tomto místě sdělil všem, zejména dětem, která zažívají podobná zvěrstva od svých nejbližších, aby vždy mysleli na to, že dítě nikdy nemůže za své rodiče a vždy je v těchto případech na vině rodič. Petr se sám natrápil svojí domnělou vinou za otce, otčíma i maminku dost a rád by, aby jiní tolik trápení a sebeobviňování prožít nemuseli.
Anketa
A jak to máte vy s rodinnými pouty? Máte podobný osud a chcete se svěřit? Podělte se o svoji starost do diskuse.
S ohledem na Petra prosím, abyste případně neznevažovali, nezlehčovali ani jinak negativně nekomentovali jeho úděl. Děkuji.