Článek
Je to prosté. U mnoha lidí s jídlem roste chuť a kdo má dost, chce víc a kdo má víc, chce ještě víc. Ale stačí být spokojený s tím, co mám a v tom se zajet, být spokojený a nenavyšovat svoje potřeby.
Zatímco naše domácnost o dvou lidech hospodaří s na Prahu podprůměrným příjmem do 60 tisíc, i tak si žijeme subjektivně nad poměry. A to bydlíme v Praze a platíme hypotéku. Často jíme v restauracích, denně obědváme v práci a nenosíme si kastrolky, jezdíme sem tam taxíkem, chodíme do divadel a na koncerty každý měsíc minimálně jednou, jezdíme několikrát ročně na den nebo víkend do ciziny a létáme ob rok k moři. Kouříme, chodíme na pivko. A ještě měsíčně minimálně pět tisíc uspoříme. Ale taky máme dny, kdy neutratíme ani korunu a ne, nesedíme doma na zadku. Jen umíme žít bez utrácení a věnujeme se bezplatným aktivitám.
Takže tomu, že nějaká domácnost nevyžije s 80 tisíci se jen pobaveně podivujeme. Evidentně špatné hospodaření. Nebo se Antea opět vyžívá v pobuřování, aby se korunky sypaly…
Ono stačí nemrhat. Za značkové zbytečnosti, za neustále nové modely mobilních telefonů, za předražené snobské požitky, za stále nové hadříky apod. V obchodním centru nás uvidíte tak dvakrát do roka.
Nežijte po ,,leošomarešovsku“. Nepotřebujete létat soukromým tryskáčem do pětihvězdy na Maledivy, abyste byli šťastní. Nepotřebujete se něčeho nabažit a jít o level výš. Potřebujete balanc s tím, co máte.
