Článek
A víte alespoň něco málo o Německo-polském paktu o neútočení (Deutsch-Polnischer Nichtangriffspakt), známém též jako Pakt Piłsudski-Hitler? Pokud ne, rád vás poučím: Smlouva o neútočení s Německem byla uzavřena 26.1.1934 v Berlíně. Jménem Německa smlouvu podepsal ministr zahraničních věcí Konstantin von Neurath a za Polsko velvyslanec Józef Lipski. Smlouva byla uzavřena na 10 let a jejím základem byla deklarace Hitlera-Lipského z 15.11.1933, předpokládající odmítnutí síly v polsko-německých vztazích. Podepsání paktu o neútočení mezi Polskem a Německem bylo velice nelibě přijato zejména v SSSR, Francii, Velké Británi a u jejich blízkých spojenců (tedy i v Československu). Francie považovala samostatnou snahu Polska o zajištění své bezpečnosti jako oslabování její pozice. Faktem je, že rozbití Československa bylo zřejmě iniciováno nejen sudetskými Němci, kteří se nikdy nesmířili s jeho existencí, ale také výše uvedeným německo – polským spojenectvím. Pravdou je, že během mnichovské krize Polsko zneužilo oslabené pozice Československa k pokusu o anexi Těšínska, na něž si už dlouho činilo nárok. Když tedy neustále omíláme pakt Molotov – Ribbentrop jako důkaz sovětské věrolomnosti a jeho ochoty ke spolupráci s nacistickým Německem, měli bychom také stejně často připomínat pakt Pilsudski – Hitler, protože (jak konstatují historici) tato proněmecká politika Polska tak nepřátelského vůči Československu napomohla zničení Československa, rozbití Malé dohody a oslabení pozice Francie ve střední Evropě a přiblížila svět válce. A to mnohem více než pakt Molotov – Ribbentrop. Je paradoxem dějin, že tragický osud Československa, na kterém polský ministr zahraničí Józef Beck tak usilovně pracoval, se zanedlouho stal osudem Polska. Pokud kromě Německa a Itálie některý stát ,,napomohl" rozpoutání války, pak spíše než Sovětský svaz to bylo právě Polsko tím, jak výše uvedeno, svou politikou de facto rozložilo středoevropskou obranu a tak sejmulo z Hitlera obavu, že by mohl narazit už při anexi Porúří , likvidace Československa a anšlusu Rakouska.
Už před lety bylo odhaleno po léta skrývané tajemství, že američtí podnikatelé a bankéři téměř s nadšením spolupracovali s německými nacisty při rozvoji zbrojního průmyslu a že například Henri Ford za zásluhy o bojeschopnost Wehrmachtu obdržel vysoké německé vyznamenání a byl zván osobním přítelem Adolfa Hitlera. Mluvíte-li o Sovětském svazu, měl byste také pro srovnání pohovořit o našich dnešních spojencích, kteří mají tolik másla na hlavě, že mít ho k dispozici Babišovy pekárny a cukrárny, budeme mít mastné huby po celý rok.
Podivný, z pohledu Evropanů nepochopitelný vztah mezi Američany a německými nacisty pokračoval i po skončení války. Jakkoli to bude vyznívat absurdně, Spojené státy, které obětovaly statisíce svých mužů a žen v boji proti hitlerovskému Německu, se po druhé světové válce staly poklidným útočištěm nacistických prominentů. Dokonce využívaly i jejich služeb. Šokující zjištění je uvedeno v šesti set stránkové zprávě amerického ministerstva spravedlnosti, ze které cituje deník New York Times. Amerika se hrdě označovala za bezpečné útočiště pro pronásledované. Přitom ale byla zároveň i úkrytem pro pronásledovatele. A jak na Rádiu Česko uvedl investigativní novinář Stanislav Motl, který se nacistickou tematikou zabývá, není to žádná nová informace. Mezi zasvěcenými lidmi se o tom podle něj vědělo i v Evropě. Ze zprávy vyplývá, že Amerika poskytovala azyl těm kolaborantům Hitlerova režimu, jejichž znalosti či schopnosti mohla využít. Šlo zejména o vědce či lidi z tajných služeb. Mezi dvacítkou Hitlerových spolupracovníků, kteří našli úkryt v USA, byl třeba vědec Arthur Rudolph, který se za války podílel na vyzbrojování hitlerovského Německa, nebo špión Otto von Bolschwing.
Jedna z nejznámějších postav programu Operation Paperclip, který spočíval v náboru vědců z nacistického Německa, je Wehrner von Braun. Byl konstruktérem raket V-2, které ničily, mrzačily a zabíjely lidi v britských městech. Ale zároveň se stal konstruktérem, který po válce jako prominentní host americké vlády dostal Američany na Měsíc. Ve dvacítce nejznámějších nacistů, o kterých zpráva píše, byl i Josef Mengele, který v Osvětimi prováděl nelidské experimenty na vězních. I o jeho přítomnosti na americké půdě podle Motla Washington věděl. New York Times soudí, že nejožehavějším odhalením se stala ochrana a využívání nacistů americkými tajnými službami. Například CIA angažovala ,,bývalé“ nacisty a jako špiony je vysílala do Evropy, mezi nimi i von Braunschweiga. Podle Motla šlo o běžný jev a týkalo se to také některých lidí z bývalého Československa. „Například bývalého zástupce velitele protipartizánské jednotky, která působila ve slovenských horách pod hlavičkou Abwehr. Ladislav Nižňanský, který byl u nás v 60. letech odsouzen k trestu smrti, byl využíván k prověřování uprchlíků v táborech a také monitoroval činnost takzvaných lovců nacistů,“ uvedl Stanislav Motl.
Pod titulem ,,Hitlerovi američtí obchodní přátelé“ roku 2003 uvedla bavorská televize dokumentární pořad o spolupráci koncernů z USA s nacisty. Když se už v letech 1937-38 naplno rozjížděla nacistická válečná mašinérie, dostali přední američtí manažeři Velkokříž německého řádu orlice, nejvyšší vyznamenání vyhrazené pro cizince - mezi nimi i Henry Ford nebo manažer koncernu General Motors James Mooney Reportér listu The New York Times, který Hitlera v roce 1922 v Mnichově navštívil, napsal, že měl na zdi velký portrét Henryho Forda. Německé dceřiné společnosti amerických koncernů - Opel, Ford nebo Dehomag - se ochotně zapojovaly do Hitlerových příprav na válku. Bez nákladních aut a pásových vozidel, která vyráběly Opel a Ford, by německá armáda prakticky nebyla schopna obsadit například Rakousko, Československo nebo Polsko a pak rychle rozdrtit Francii v bleskové válce.
Ale to by nebyl autor skrývající se pod pseudonymem Suscitotor, aby za výlučného spojence hitlerovského Německa a za spoluviníka války neoznačil Sovětský svaz. Autor prohlašuje, že (cituji) ,,druhou světovou válku nespustil Hitler sám. Stalin mu kryl záda, zásoboval ho a společně rozdělili Evropu. Historici dlouho opakovali, že druhou světovou válku začalo nacistické Německo útokem na Polsko 1. září 1939. Tento výklad ale záměrně vynechával druhou polovinu pravdy: že bez aktivní spolupráce Sovětského svazu by válka v této podobě vůbec nezačala. Hitler a Stalin ji rozpoutali společně…“ Mám za vhodné jeho výklad o druhé polovině (údajné) pravdy rozvinout o chybějící první polovinu pravdy: bez aktivní spolupráce Polska, Spojených států s nacistickým Německem a bez zrady, které vůči Československu dopustili jeho spojenci Velká Británie a Francie v Mnichově za asistence italského duceho Mussoliniho, 2. světová válka by skutečně nezačala a říšský kancléř Adolf Hitler by zakrátko skončil.
Poznámka na závěr: Podle amerického historika Jamese Whitmana nacističtí právníci považovali Ameriku za inspirativního světového vůdce v oblasti rasové legislativy. Ve 30. letech minulého století představovaly americký Jih a nacistické Německo dva nejotevřeněji rasistické režimy na světě. Jejich elity i značná část občanů byli hrdí na to, jak dokázali připravit černochy, respektive Židy o jejich občanská práva. Přestože historici mají tendenci tuto podobnost bagatelizovat a přehlížet, Whitman pečlivou vědecko detektivní prací dokazuje, že nacisté znovu a znovu podrobně studovali způsob, jakým Spojené státy připravily Afroameričany o právo volit, jak znemožňovaly bílo-černé manželské svazky a jak úspěšně proměnily miliony lidí v občany druhé kategorie. Navíc podle historika Detlefa Junkera Hitler obdivoval americkou oddanost myšlence rasové čistoty a s úctou se skláněl před rozhodným anti-indiánským tažením, které „dokázalo střelbou snížit počet rudokožců z řadově milionů na pár set tisíc“. V obdivu k americké vynalézavosti na rasistickém poli Hitler rozhodně nebyl mimo. I když necháme stranou staletou instituci otroctví, zákon o občanství z roku 1790 stanovil jasně, že „Američanem se může stát každý cizinec, pokud jde o svobodného jedince bílé pleti“. V roce 1917 to pak rozvedl zákon o zapovězeném přístupu Asiatů, který zakazoval vstup do USA imigrantům z Asie, homosexuálům, anarchistům a „idiotům“. Velkým průkopníkem byly Spojené státy i v otázce zákazu smíšených manželství. Americká idea, že uzavřít rasově smíšený sňatek je zločin, měla podle Whitmana velký vliv na příslušné pasáže norimberských zákonů. Ve 30. letech mělo skoro 30 států americké Unie zákony zakazující černochům a Asijcům vstupovat do manželství s bílými. Norimberské zákony na tomto principu udělaly zločin ze sňatku mezi Židy a ne-Židy. Další kruciální inspirací byl pro nacisty způsob, jakým Amerika pojednala volební právo. Ve svém manifestu Mein Kampf načrtl Hitler koncepci tří kategorií lidí žijících v Německu: občané, obyvatelé a cizinci, přičemž občanská a politická práva měli mít jenom ti první a němečtí Židé měli být z této skupiny od počátku vyřazeni. Řada států USA toto rozdělení úspěšně praktikovala, když například na Jihu černošské obyvatelstvo nemohlo volit a bylo – jak dokládá Whitman - tamními elitami označováno za „cizí invazivní rasu“, kterou je třeba držet zkrátka, aby se nechopila moci. Nacistický právník Heinrich Krieger si v článku z roku 1934 obzvlášť pochvaloval, že v USA nejsou zbaveni volebního práva jen černoši a indiáni, ale i Číňané a Filipínci, které zákon označuje za obyvatele bez občanských práv. Nacisté si samozřejmě byli vědomi, že Amerika je založená na egalitářských liberálních principech. O to víc pro ně byla důkazem, že když dojde na „záležitosti rasy“, jde politická ideologie stranou a vlády se – slovy profesora práva Herberta Kiera - ujímá „primární síla nutnosti oddělit od sebe lidi na základě jejich rasového původu“. Jak napsal David Mikics v závěru své recenze, nacistické uznání pro americkou právní kulturu stojí za pozornost. „Americká úcta k obecnému právu tvořenému precedenty, obvykle vykládaná jako naše schopnost pragmatického a pružného přístupu k právnímu rozhodování, může také velmi snadno konzervovat většinové předsudky a měnit je ve slovo boží. Různé lidové nálady jako volání po tvrdém přístupu k pachatelům kriminality nebo k migrantům v sobě mohou nést semínka autoritářského fanatismu.“
Takže, Suscitatore alias perepele šupinkový, proč všechnu vinu házet výhradně na Sovětský svaz, když viníků je celá řada a mnozí se provinili ještě mnohem více než Stalin. Co dodat? Snad jen pohrozit ukazováčkem všem přepisovačům historie:
*
Chlapci a děvčata nepatlejte se v dějinách,
vy a historie nikdy si moc neporozumíte,
o soudnost vás připravuje panický strach,
že nezbyde než fantazírovat když prd víte.
*
O historii nemá vyprávět propagandista,
také politruk má si vybrat jinou disciplínu,
jejich neochota šířit pravdu je zcela jistá,
z viníků činí oběti, na oběti přenášejí vinu.
*
Ideologie je nejhorším našeptávačem lidí,
kdo naslouchá ideologii navždy je ztracen,
i když má pravdu před nosem on ji nevidí;
třeba ji nevidí protože za slepotu je placen.
