Článek
Přesně tak vypadá rádoby hlubomyslný referát sesmolený typickým antibabišovcem: špetka filosofujícího mudrování, špetka tendenční politologie a pořádná porce dezinterpretované reality. Hanba tobě, Kačabo! Já nejsem voličem hnutí ANO a nemíním dělat Babišovi advokáta, ale když už autor nastolil téma pravdy a lásky kontra lež a nenávist, pak nezbývá než jeho topornou snahu dehonestovat současného premiéra konfrontovat s pravdou: v současné době na české politické scéně nemáme zdrženlivějšího, rozvážnějšího, více konsensuálního a racionálnějšího politika než jakým je Andrej Babiš. Porovnáme-li Babiše s opozičními lídry, s nimi sympatizujícími novináři (kterých je v pražských redakcích drtivá převaha) nebo s aktivisty, například z Milionu chvilek pro potlačení demokracie, jako bychom porovnávali athénského stoika s hysterickými štěknami z pavlače žižkovského činžáku. Babiš, ač je sám každodenně konfrontován s nenávistí, pomluvami, lhaním, nezřídka tak vulgárními, až se zdráháme uvěřit, že takovou sprostotu vypouštějí ze svých úst ti, kteří se stylizují do role demokratů a dědiců odkazu Václava Havla, zkrátka difamován tak jako žádná jiná osobnost v posledních pětatřiceti letech, zachovává obdivuhodný klid a ani nejsprostšími útoky na svou osobu se nenechává strhnout k tomu, aby na hrubé pytle přišíval hrubé záplaty.
Nemusíme Babišovi fandit, nemusí být voliči hnutí ANO, můžeme mít lecjaké výhrady k jeho vládě, ale nikdy, slyšíš, Čabane, nikdy bychom neměli své antipatie (vůči komukoli) projevovat dehonestací, ba co hůře, okázale manifestovanou nenávistí. Pokud se Babiš někdy veřejně vyjadřuje směrem k současné opozici a jejím fanouškům, ale také k panu prezidentovi, ačkoli Petr Pavel jeho vládě mydlí schody s úsilím ukrajinské uklízečky, zachovává obdivuhodné dekorum a jeho kritika je vždy věcná, bez emocí, zjevně vedená snahou vyhmátnou meritum problému. Babiš narozdíl od jeho protivníků nikdy není osobní, nesnaží se urazit a ponížit, ale přesvědčit. A toho že se mu to daří, je drtivé vítězství již ve druhých parlamentních volbách a dominance hnutí ANO prakticky ve všech krajích republiky, pochopitelně s výjimkou Prahy, která vždy volí jinak než svět za katastrálním územím hlavního města, kde bodří lidé ještě vědí o čem je život a co je zapotřebí k tomu, aby byl nejen k přežití, ale k žití. Praha je neurotická, hysterická, extravagantní a permanentně nalitá, zkrátka cosi jako herečka Vilma Cibulková rozlitá na plochu 500 km2.
Co si autor od své agitky vlastně sliboval? Samozřejmě kromě toho, že alespoň trochu odfoukne páru z přetlakovaného papiňáku antibabišovských emocí a tak si na chvíli uleví, protože být voličem padlé Fialovy koalice, zahnané do opozice, a přitom sledovat jak se Babišova vláda celkem rychle etabluje jak doma, tak v zahraničí, musí být pro každého antibabišovce deprimující. Pokud autor ve zpravodajství vidí, že Babiš je zahraničními státníky přijímán o dost vřeleji než dříve Fiala a že s nimi komunikuje jako rovný s rovnými, což se oukropečkovi Fialovi, který i při společném fotografování vždy stál v zadní řadě, téměř neviditelný, nikdy nepodařilo, musí psychicky trpět. A pak sednout ke klávesnici, aby sesmolil esej o estébákovi, proruském dezolátovi, dotačním podvodníku, Slovákovi který se úskočně infiltroval do české politiky, atd. No, myslím, že ať by autor o Babišovi napsal cokoli, i kdyby překypoval fantazií a kreativitou barona Prášila, nijak mu tím neuškodí. Už není nic co by lidé o Babišovi nevěděli, vždyť není dne, aby o něm všechna média nereferovala, převážně negativně, není dne, aby mu reprezentanti opozice nenasazovali oslí uši, případně ďábelské rohy – a přesto ho lidé stále volí, drží si stabilní preference a už přes deset let je nejpopulárnějším politikem v zemi (prezident se nepočítá, protože jednak je ve funkci pouhé dva roky, kromě toho narozdíl od premiéra není namočen v praktické politice, takže se jen tak snadno neušpiní a navíc rolí českého prezidenta je trůnit na Hradě, činit vznešená gesta a pronášet působivé fráze, což mu zaručuje, že mnohými bude stále ctěn, i kdyby úctu nezasluhoval. Holt, prezident je prezident, vždyť i Gustáv Husák a Ludvík Svoboda byli pro nemalou část národa ikonami, ačkoli se stali symboly socialistického režimu. Co dodat? Snad jen to, že:
*
Kážou o morálce, sami demoralizovaní,
bijí se za demokracii, ale rádi by totalitu,
pravdu a lásku před lží a nenávistí brání,
ale jejich pravda a láska jsou bez soucitu.
*
Nenávidí tak jako Hitler nenáviděl Židy,
pravda je jim pravdou jen když jim slouží,
řeční o blahobytu, ale Babiš řeší tíhu bídy,
oni milují lidi, Babiš vidí že lidé se souží.
*
Kéž by antibabišovci antibabišovat přestali,
čím víc ho haní tím více jak bambus roste!
Těžké je smířit se s tím že s Fialou prohráli,
ale lež se nestane pravdou ani omílána po sté.
PS: PS: Pokud by autor poctivě a důsledně objektivně, bez postranních úmyslů, hledal na české politické scéně subjekty nejvíce oplývající lháři, podvodníky, pokrytci a nezdvořáky, pak by měl zalovit v řadách současné opozice. To co Fialova koalice prováděla v době, kdy měla klíče od Strakovky, co předváděla během volební kampaně a co provádí poté, kdy musela klíče od sídla vlády předat Babišovi je nekonečnou přehlídkou toho nejhoršího, čeho se politici mohou dopustit – tolik korupčních a jiných skandálů, nezřídka kriminální povahy, tolik špatných rozhodnutí, taková neschopnost zvládat krize, tak prudký růst chudoby, úpadek střední vrstvy, tolik pokrytectví a licoměrnosti, tak zoufalá bytová politika, tak extrémní pokles porodnosti až pod úroveň roku 1775, takové rozdělení národa na navzájem se nesnášející až nenávidějící se politické tábory, atd. až do nástupu Fialovy vlády nemělo obdoby od velké hospodářské krize ve třicátých letech minulého století. Nevím, zda autor pokládá za úctyhodný úspěch Fialovy vlády dramatický pokles důvěry veřejnosti v demokracii, ve stát a v jeho instituce, a zda oceňuje, že přes 70% občanů hodnotí polistopadový vývoj jako cestu špatným směrem. Zkrátka, Fialově manšaftu se podařilo to žádné jiné vládní garnituře před ní: připravit lidi o důvěru a vzít jim naděje. Jak uboze vyznávají oslavné tirády o tom, že HDP v posledních měsících poskočilo něco málo přes 2%! Stát možná maličko zbohatne, ale zbohatnou také lidé? Většina kromě spekulantů, bank a zbrojařského magnáta Strnada jistě ne – a i kdyby si místo dvou rohlíků mohli dopřát tři a k tomu plátek gothaje, opět vzkříšená inflace jim zase i to málo sebere.
