Článek
Omlouvám se všem, kteří by čirou náhodou narazili na tento text, za úlek, který jim tím způsobím. Není mým úmyslem kohokoli vyděsit. Primárně totiž není určen pro FB, kde, jak víme, čtenáři se vyskytují stejně vzácně jako pandy v Brdech nebo inteligentní a čestní politici v ODS. Já FB využívám toliko jako skladiště pro své texty, protože pro počítačově negramotného uživatele jde o celkem praktický způsob, jak je vyhledat, jestliže je potřebuji. Tentokrát jsem měl za vhodné zastat se ministra Macinky, na kterém jistý pan Ziegler ve svém komentáři nenechal nitku suchou a dokonce o něm hned v titulku napsal, že (cituji) ,,Macinka není ministr, to je těžká katastrofa“. Aniž bych byl voličem Motoristů, myslím, že Macinka si tak příkré hodnocení, resp. odsouzení nezasluhuje, už proto, že ve srovnání se svým předchůdcem ve funkci se jeví jako osobnost, kterou v zahraničí vnímají a reflektují.
***
Hodnocení ministra Macinky závisí na úhlu pohledu. Úhel pohledu odpovídá pozici pozorovatele. Stojí-li pozorovatel na pozicích opozice, pak samozřejmě pohlíží na kohokoli z kabinetu premiéra Babiše dosti zkreslenou až zakalenou optikou, protože zrak má zastřen slzami, které všichni stoupenci bývalé vlády, postrádající sportovního ducha, smysl pro fair play a politickou kulturu, zdrceni vskutku zdrcující volební porážkou dodnes prolévají. K tomu nutno připočítat ,,minusové body“, které si Macinka vysloužil za to, že nepodlehl glorifikaci osoby prezidenta Pavla částí společnosti a politického spektra a jenž se vyprofiloval jako skutečný opoziční lídr; Macinka se dokázal postavit jeho libovůli, podněcované týmem poradců poskládaném z intrikánů Koláře, Žantovského, Pehe a Antoše. Nejsem voličem Motoristů ani nekritickým fanouškem ministra Macinky, ale v jeho kontroverzích vůči hlavě státu spatřuji naplnění smyslu lidového pořekadla ,,jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Přílišný respekt, metamorfovaný až v devótnost, k funkci (jakéhokoliv) prezidenta je v parlamentní demokracii nejen zbytečný, ale i škodlivý, neboť prezidenty, ze samé podstaty přirozeně velmi ambiciózní, ješitné, sebestředné a mocichtivé osobnosti (takovými byli všichni dosavadní prezidenti, Václava Havla nevyjímaje) vede k přesvědčení, že nikoli vláda, nikoli parlament, nýbrž právě oni mají být hlavními figurami na politické šachovnici – a pak je obtížné udržet je v mezích, vytýčených Ústavou. Prezident Pavel ve všech pádech skloňuje Ústavu a neustále se stylizuje do role jejího ochránce, ve skutečnosti však jeho pojetí prezidentské funkce koliduje s tím, co Ústava ve vztahu k funkci prezidenta v systému parlamentní demokracie deklaruje. Ale to by bylo téma pro obsáhlejší polemiku, vraťme se zpět k Macinkovi, kterého Ziegler prostě nemá rád, protože je součástí politické síly, která odstavila od moci jeho favority a poslala je zaslouženě do opozice. Proto autor jako celá zahořklá opozice, která opouštěla Strakovku s renomé nejhorší vlády v novodobé české historii vedené nejméně populárním premiérem, v níž dělal zahraniční politiku prakticky neviditelný ministr, přeběhlík a sympatizant Antify, nesvede být objektivní. Bez ohledu na fakt, že už po několika měsících je ministr Macinka v zahraničí oceňován mnohem kladněji než jeho předchůdce Lipavský, jehož ,,zahraniční politika“ byla převážně a to adoračně orientována na Kyjev, zčásti na Tchaj-wan, za celé čtyři roky. Takže to, co autor pokládá za katastrofu, jiní hodnotí jako pozitivum. Macinkovy výroky o bavorském ,,hejtmanovi“ nejsou za čarou jen proto, že se nezamlouvají český přátelům Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Vyjádřil jimi svůj názor, na který má nezadatelné právo.
,,Srovnávat české kraje se německými spolkovými zeměmi je výrazem hlouposti a totální nevědomosti. Bavorsko je rozlohou téměř velké jako Česká republika a počtem obyvatel, kterých je víc než 13 milionů, jej předčí,“ horlí Ziegler. No, zřejmě nepochopil co chápe většina, totiž že Macinka nekomentovat geografické parametry spolkové země, ani její ekonomickou výkonnost a četnost populace, nýbrž funkční postavení bavorského premiéra v politickém a správním systému Německa, jež celkem správně porovnal s postavením hejtmanů českých a moravských krajů. A prezidentovi nevytýkal jeho setkání s ,,bavorským hejtmanem“ z jiného důvodu než proto, že Södera, patrona a donátora Sudetoněmeckého landsmanšaftu, přijal v ožehavé situaci, kdy se v Brně konal sraz landsmanšaftu, s nímž podstatná část veřejnosti, vláda a Poslanecká sněmovna nesouhlasili. A že prezident toto kontroverzní gesto, jímž opět (pokolikáté již!) záměrně přispěl k dalšímu rozdělování společnosti a zároveň znovu vládě mydlil schody, učinil pouze a jedině proto, aby se vládě pomstil za to, že s ním nepočítá v delegaci, která se zúčastní summitu v Ankaře. Tak ješitný, malicherný, mstivý a arogantní snad nebyl ani malý Velký Napoleon Bonaparte.
Pokud jde o Vilíka Bucherta, nemyslím si, že by jeho komentáře měly větší relevanci než výklady Bendy juniora nebo proslulého tlučhuby Jendy Jakoba, protože jsou skrz naskrz prosáklé ideologickým viděním světa a dění, postrádají nadhled a odstup, jaké by mít každý politik, politolog a komentátor, ba i příspěvkář smolící své úvahy pro Médium, pokud chce vidět a hodnotit nezkresleně realitu. My přece víme dávno, že Vilda je sympatizantem Sudetendeutsche Landsmannschaft Bundesverbandu a ostatních ,,krajanských sdružení“ Vertriebenenverbandu a Witilibandu, a proto on něj neočekáváme objektivitu, ba ani něco tak samozřejmého, jako poctivé přiznání, že ví, kdo tyto spolky zakládal, dlouho vedl a na koho a na co Berndt Posselt navazuje, přestože navenek předstírá, že landsmanšaft není zatížen minulostí a že dnes je stejným občanským sdružením jako například Svaz bavorských včelařů nebo český Klub za starou Prahu. A proto si plete hrušky s jablky, například německý národ se členskou základnou landsmanšaftu, což ho přivádí k naprosto chybnému závěru, že dokud nedojde k usmíření českého národa s landsmanšaftem, naše vzájemné vztahy zůstanou trvale konfrontační, jako kdyby nic nevěděl o společné deklaraci vlád Česka a Německa, jíž už před dvěma desítkami let konsensuálně vyřešili vše, čeho se dnes znovu kontraproduktivně domáhají Berndt Posselt, jeho brněnští fandové a unisono naprosto zpitomělá česká opozice. Na závěr si připomeňme skutečný důvod, pro který bezmála 70% Čechů, Moravanů a Slezanů Sudetoněmecký landsmanšaft odmítá: ne, není to odpor k Němcům jako takovým, s nimiž máme naopak ty nejlepší vztahy za posledních tisíc let. Příčinou je skutečnost, že landsmanšaft je tím čím je od počátku a co se nezměnilo jen tím, že stárnoucí tlouštík Berndt ztrácí typicky árijské grády, jaké míval zamlada a začíná mluvit více diplomaticky, protože – jak víme – když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.
Pro srovnání si připomeňme mladou komunistku Kateřinu Konečnou: zatímco naši demokraté (?) Kateřinou Konečnou opovrhují za její politické přesvědčení, k němuž se přiznává, ačkoli k tomu je po listopadu 89´ zapotřebí značné odvahy a psychické odolnosti, a odsuzují ji za to, že svou stranu v názvu nezbavila slova ,,komunistická“, což interpretují jako neomluvitelné lpění na historii a odkazu předlistopadové KSČ, stejné ,,demokraté“ ve vztahu k landsmanšaftu projevují neskonalou velkorysost a touhu po odpuštění (přičemž odpouštět by prý měli potomci odsunutých Němců zlotřilým Čechům!). Jakmile si připomeneme, kdo stál v základech družení, pochopíme, proč je většina české společnosti nemůže akceptovat: Sudetoněmecký landsmanšaft je organizací, kterou založili nacisté a němečtí šovinisté. V roce 1949 byl vyhlášen jeden ze základních a dodnes platných dokumentů SdL, tzv. Eichstättská adventní deklarace, kde se mj. objevují tyto požadavky: ,,Naším nezadatelným požadavkem je návrat vlasti v jazykových hranicích z roku 1937. Jde o nastolení udržitelného poměru mezi Německem a jeho západoslovanskými sousedy. Předpokladem pro to by také byla připravenost Čechů a Poláků vrátit vyhnaným Němcům jejich vlast. Všechny tyto úkoly mohou být řešeny pouze v rámci federalistického uspořádání Evropy.“
Tuto deklaraci podepsali: W. Becher (někdejší přívrženec Kameradschaftsbundu, člen NSDAP), Walter Brand (člen henleinovského hnutí), F. Brehm (SS-Sturmbannführer, Sturmbannführer, nositel zlatého stranického odznaku NSDAP), W. (SS-Hauptsturmführer, (SS Hauptsturmführer, funkcionář NSDAP), H. Hönig (člen NSDAP, nacistický novinář), H. Götz (bývalý spolupracovník nacistické tajné služby, člen NSDAP), E. Lemberg (nacista a v r. 1938 člen Sudetoněmeckého freikorpsu), W. Turnwald (člen NSDAP, spolupracovník SD), E. Franzel (původně soc. demokrat, za okupace policejní důstojník jednotky podílející se na popravách českých vlastenců v Kobylisích), W. Zawadil (vysoký funkcionář NSDAP a spolupracovník nacistické tajné služby), R. Schreiber (bývalý nacista), G. Preissler (bývalý nacista), H. Schütz (člen SdP), W. Jaksch (sociální demokrat), R. Reitzner (sociální demokrat), P. Sladek (duchovní).
Zakladatelem a prvním mluvčím byl německý nacionalistický politik Rudolf Lodgman von Auen. Ačkoliv nebyl členem NSDAP, byl pevným zastáncem principu Heim ins Reich (Návrat do říše) a podporoval politiku Sudetoněmecké strany (SdP) Konrada Henleina, která byla nacistická. Dalším významným funkcionářem SL byl výše zmíněný Walter Becher, někdejší člen NSDAP a pracovník nacistické tiskové agentury v Praze. Později se stal mluvčím SL a dlouholetým poslancem Bundestagu za CSU. Významné posty v SL zastával také Siegfried Zoglmann, který byl v nacistické éře vysokým funkcionářem Hitlerjugend a podílel se na správě Protektorátu Čechy a Morava. Atd. Podle historických studií byla přítomnost bývalých nacistů v SL v 50. a 60. letech běžným jevem, což tehdejší organizace ospravedlňovala potřebou „integrovat“ všechny odsunuté bez ohledu na jejich politickou minulost; skutečnost, že se jednalo také o zločineckou minulost v landsmanšaftu nevadila. V současné době je pro veřejnost nejviditelnější postavou Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt. Dlouholetý mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení až do let 2015/2016 hájil formální požadavky na právo na návrat a restituci majetku (odškodnění) sudetoněmecké menšiny. Intenzivně zejména v 90. letech 20. století a na počátku 21. století. Zásadní obrat v oficiální rétorice a stanovách sdružení pod jeho vedením nastal kolem let 2015-2016, kdy usoudil, že bude vhodnější „metoda cukru“, a ze stanov, nikoli ze zakládacích listin SL, nechal vypustit požadavek na vrácení majetku a zaměřil se na kulturní a politickou spolupráci, nikoliv na majetkové restituce. Posselt v té době uvedl, že vracení majetku není možné a je třeba hledat moderní, evropské formulace. Dodal tak, že se osobně majetkových nároků vzdal již dříve (kolem roku 2000) a zaměřuje se na smíření a dialog. Kritici však stále upozorňují na to, že otázku Benešových dekretů otevírá pod různými záminkami. Před naším vstupem do EU Bernd Posselt jako europoslanec vyhrožoval tím, že pokud Česká republika nezruší Benešovy dekrety a neodškodní „trpící“ sudetské nacistické henleinovce, bude blokovat vstup ČR do EU.
Překážkou k odpuštění je skutečnost, že nikdo z těch, kteří by chtěli odpouštět, není obětí těch, kterým by mohlo být odpuštěno. Všechny oběti jsou už po smrti, viníci také, takže chybí ti, kteří jako jediní by měli právo odpouštět a chybí i ti, jimž by teoreticky mohlo být odpuštěno. Potomci obětí, například holocaustu, vraždění v Lidicích a Ležákách, popravených za heydrichiády, nebo řádění ordnerů v pohraničí, už právo odpouštět nemají. Stejně tak nelze brát omluvy potomků pachatelů za zlé činy jejich předků jinak než jako bezobsažné gesto. Snad jediným možným způsobem, jak ,,Sudeťáci“ mohou projevit upřímnou kajícnost, je rozpustit Sudetoněmecký landsmanšaft a stát se normálním občany Německa a Rakouska bez snahy zasahovat do vnitřních poměrů v Česku a předkládat jakékoli nároky, založené na minulosti. Pokud jde o zapomenutí toho co bylo, co naše národy rozdělilo a změnilo v nepřátele, nebýt existence a aktivit landsmanšaftu, naprostá většina lidí u nás by už byla s historií vyrovnána a nijak by se k ní nevracela, leda při sledování filmových dokumentů o 2.světové válce a o tom, co jí předcházelo. Jenže Posselt a spol. se znovu a znovu připomínají, jak strašně se Němci ze Sudet proti Československu a jeho obyvatelstvu provinili, s jakými následky a proč nelze landsmanšaft a ostatní spolky Vertriebenenverbandu akceptovat jako partnery pro jakékoli jednání, natož je v Česku vítat.
Neustálé omílání floskulí o potřebě dialogu, smíření a odpuštění mne vysloveně irituje – a spolu se mnou téměř 60% našich spoluobčanů. Nebýt toho, že mladým, kteří přišli na svět dlouho po revoluci, je všechno putna a pokud je něco opravdu nezajímá, tak ze všeho nejméně dějiny, odpůrců spolků Vertriebenenverbandu by bylo ještě mnohem více.
Česko-německý dialog probíhá kontinuálně už od počátku devadesátých let, Češi, Moravané a Slezané jsou s Němci usmířeni dvacet let a vzájemné vztahy dosáhly vůbec nejvyšší kvality za posledních tisíc let. Volání po dialogu a usmíření se členskou základnou Sudetoněmeckého landsmanšaftu, které zaznívá z obou stran recyklátorů temné minulosti, lze definovat jako nošení dříví do lesa. Postrádá totiž smysl, potomci odsunutých Němců jsou Němci tak jako ostatní Němci a vše, čeho bylo dosaženo v uplynulých letech úpravou vzájemných vztahů mezi politickými reprezentacemi a obyvatelstvem obou zemí (+Rakouska) se v plné míře vztahuje také na členy Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Ti netvoří samostatný národ, nejsou specifickým etnikem, jako například Baskové a Katalánci ve Španělsku, Rusíni na Ukrajině, Walesané ve Velké Británii, Navahové v USA či francouzsky hovořící Quebečané v Kanadě. Nejsou ani rodáky, tím méně ,,milými krajany“, jak přítomné členy SNL familiárně oslovil hejtman Grolich, protože se narodili až dlouho po odsunu v Německu či Rakousku a v žádném z českých a moravských krajů původ nemají. Grolich jen navázal na lidoveckou rétoriku, která tradičně překypuje projevy lásky k potomkům odsunutých Němců a nelásky k vlastnímu národu. Inu, Lidovci, dědici odkazu Agrární strany, nejhorších intrikánů v časech první republiky.
Pokud jde o tragickou roli, kterou v brněnském tyátru sehrál divadelník Milan Uhde, svého času moudrý a úctyhodný muž, bez jehož přičinění by ke srazu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v moravské metropoli nedošlo, stal se nám všem, kteří už nemládneme, varováním, že stáří kromě mnoha tělesných neduhů může některé z nás handicapovat i mentálně. Jeho vzpomínání na to, co prožila rodina v temných dobách nacistické okupace, je jistě jímavé, ale nijak jím neobjasnil důvod, pro který osobně pozval Berndta Posselta a jeho družiníky do Brna, aby si tam uspořádali tradiční sraz, protože, jak výše uvedeno, objektivně k usmiřování a odpouštění dojít nemohlo. Zatoužil snad legendární doyen české kultury v samotném finále svého života vystavět si pomník v podobě náhrobku, na který kolemjdoucí budou plivat?
Jedno je jisté: Češi a Česko Sudetoněmecký ladsmanšaft k ničemu, ale naprosto k ničemu nepotřebují. Není důvod k usmiřování nad rámec usmíření, jehož už bylo dosaženo deklarací z roku 1997. Nelze odpouštět, neboť právo odpouštět náleží výhradně obětem, které však dnes již nežijí. A nelze se ani omlouvat, neboť na potomcích viníků, kteří rovněž už nežijí, nespočívá vina; potomci nemohou za konkrétní činy předků. Omluvit by se měli leda za to, že se k nim dodnes hlásí a že udržují při životě organizace, které svými kořeny tkví v temné minulosti.
Navzdory spíše ideologickým než faktickým tvrzením českých fanoušků Landsmanšaftu ničemu kromě své členské základny, bohatě dotované bavorskou vládou, neprospíval a neprospívá. A nejméně ze všeho česko - německým vztahům. Pokud by jak landsmanšft, tak ostatní spolky Vetrienenbandu a Witilibandu přestaly už dnes existovat, nic by to neznamenalo. Naproti tomu Sudetoněmecký landsmanšaft Česko a Čechy potřebuje, bez nic by jeho existence ztratila smysl. Co dodat? Snad jen to, že
*
Stále dokola dialog, usmíření, odpuštění!
Vzletné fráze které však smysl postrádají!
Vždyť mezi Čechy a Němci sporů už není,
jen bloudi žádají co Němci dávno už mají.
*
Jistě, drzý Macinka opozici se nezamlouvá,
ale ani Lipavský nestal se miláčkem národa,
kamarádit s Posseltem není Macinkova touha
a souznění s prezidentem byla by jen náhoda.
*
Holt, Macinka neskáče jak opozice píská,
na příkazy generála z Hradu vůbec neslyší,
jako rekrut byl by sice šarže hodně nízká,
jako ministr je však persona téměř nejvyšší.
*
Objektivně není prokletím ani požehnáním,
až čas ukáže čím je a zda republice prospěje,
předčasným hodnocením vždy se bráním,
vždyť i v biblickém Šavlovi zrodila se naděje.
*
Doporučení na závěr: Všem, kteří stejně jako autor tak horoucně orodují za potomky odsunutých Němců (podotýkám, že princip kolektivní viny NEBYL paušálně uplatněn, protože přes 300 tisíc Němců smělo v Československu zůstat, neboť v rámci individuálního šetření každého případu nebylo prokázáno, že by se vůči republice a českému národu provinili), doporučuji obsáhlou publikaci ,,Od Palackého k Benešovi“ od historičky Evy Hahnové (vyd. Akademie věd v nakl. Academia r. 2015) s podtitulem ,,Německé texty o Češích, Němcích a českých zemích“. Eva Hahnová vědecké obci a čtenářům v antologii předložila výběr sto šedesáti publicistických statí, politických projevů, odborných prací, programů a prohlášení z období od revolučního roku 1848 až do naší současnosti. Dosud jsme byli zvyklí nahlížet na historický vývoj Čech, Moravy a Slezska českými očima, proto je důležité, abychom se seznámili jak naše dějiny a vzájemné vztahy vnímali němečtí politici, historikové, publicisté a literáti, potažmo německá veřejnost, a to i s vědomím, že mnohé jejich názory a tvrzení v nás budou vyvolávat nesouhlas, dokonce i rozhořčení. To je cena za odhalení pravdy. Ale jen nepatrná cena za to, že současným příznivcům Sudetoněmeckého landsmanšaftu a ostatních ,,krajanských“ organizací spadnou klapky z očí a přestanou blábolit tak jako Václav Havel, Petr Pithart, páter Halík a další kašírovaně ušlechtilí odpouštěči a usmiřovači o vesměs harmonické koexistenci obou národů ve společném geografickém a geopolitickém prostoru, jen občas narušované českými šovinisty.
