Článek
Já o žádných nevím, i to, co se může v okamžicích duševní indispozice někomu jevit jako prezidentův triumf nad premiérem, je ve skutečnosti tím, čím bývala pro krále Pyrrha jeho vítězství – totiž vrávoráním na pokraji definitivní porážky. Vždyť Babišovi se během půl roku ve funkci staronového předsedy vlády podařilo konsolidovat koaliční partu, upevnit své postavení, posílit dominantní roli hnutí ANO na politické scéně, získat si další sympatizanty a voliče, naklonit si na svou stranu významné politology a novináře, kteří ho začínají hodnotit mnohem příznivěji než dříve a jeho vládě přiznávají kladné body, což ještě nedávno zdálo být nemyslitelné, zároveň připouštějí, že v řadě témat má pravdu. A dalšímu úspěchu mu dopomohl sám prezident kompetenční žalobou; Ústavní soud sice neústavním rozhodnutím vyhověl jeho neústavnímu návrhu na vydání nepřípustného předběžného opatření, ale následkem své neuváženosti se stal cílem ostrých kritik ze strany nezávislých právníků (včetně ústavních) a politologů, kteří neskousli, že Ústavní soud v podstatě soukromoprávní věc řešil jako otázku veřejnoprávní, čímž se sám dostal do kolize se zákonem. Jak vyplývá i z disentního stanoviska ústavních soudců Jana Wintra a Dity Řepkové, Ústavní soud neměl právo konkrétně v tomto řízení vydávat předběžné opatření, což je názor, který potvrzují rovněž jiné právní autority, například experti na ústavní právo Gerloch a Kudrna. Ústavní soud se dopustil ústavněprávního excesu, protože zákon o Ústavním soudu neumožňuje v tomto druhu řízení vydávat předběžné opatření. To je primární chyba, která, žel, má ústavní rozměr. A zdůvodnit předběžné opatření tím, že prezidenti na summity dříve jezdili a že tudíž Petr Pavel tam může jezdit také, není žádná ústavní argumentace. Tzv. zvyklosti totiž žádné právo nezakládají, jde toliko o jakousi nenárokovou tradici či politický folklór, který může, ale nemusí být akceptován, jestliže okolnosti vyžadují jiné řešení. Pokud autor zmiňuje ohavnou vlastnost známou jako narcismus, pak by ji měl především hledat a najít u prezidenta Pavla, který je tak narcistický, že ho lze bez nadsázky přirovnat k císařům Caligulovi a Nerovi, nebo k italskému ducemu Mussolinimu. Stejně tak autor velmi, ale velmi přehání, když u Babiše diagnostikuje frustraci, údajně způsobenou prezidentem. Autor u Babiše dokonce shledává vztek. Jenže ve skutečnosti Babiš zachovává celkem klid, emoce jím necloumají, zásluhou rostoucích preferencí a upadající podpoře veřejnosti opozici se cítí být silný v kramflecích. To spíš autor reaguje přehnaně na jakýkoli náznak animozity vůči prezidentovi, protože jedním ze symptomů psychické dysbalance fanoušků Petra Pavla je zvýšená citlivost na jakoukoli kritiku jeho osoby. Doporučil bych jim pro obnovení psychické rovnováhy alespoň tabulku hořké čokolády denně, vlašské ořechy, panáka slivovice a tablety B komplexu chroustat jako cukrátka od svítání do soumraku.
Autor perlí, protože se evidentně ztrácí v realitě: ,,K tomu stoupala v první části léta i kritičnost a útočnost premiéra vůči liberálně demokratickým médiím. Hlavně na tiskových konferencích vlády a v jeho propagandě na sociálních sítích.“ Vážně? Kdo sleduje jak tiskovky vlády, tak individuální vystoupení premiéra, bude vědět, že Babišova kritika sdělovacích prostředků je vždy 1) věcná, 2) klidná, nezřídka provázená úsměvem, a 3) pravdivá. Premiér se důsledně vyhýbá spekulacím, nevymýšlí si, dotýká se konkrétních případů, kdy média, resp. přímo jmenovaní novináři, neuváděli pravdu, dezinterpretovali události, šířili dezinformace.
A že, jak autor tvrdí, Babiš své současné vládnutí pojal celkově jako extrémně antifialovské a že jeho hlavním cílem se zdá být rozbít, zrušit nebo nějak změnit prakticky vše, co udělala minulá vláda? Předně nebylo vládnutí Fialovy koalice extrémně antibabišovské? A není 90% aktivity pofialovské opozice dál vynakládáno na pokračování veskrze nenávistného a povýtce demagogického programu ,,Antibabiš“? A není odedávna známo, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, aneb na hrubý pytel hrubá záplata?
Polemizovat s dalšími propagandistickými tezemi autora nemá smysl. Jak se říká, bída z lidí vlky činí, do lesů je žene hlad. V tomto případě argumentační bída a za hlad si můžeme dosadit zoufalství opozice, která den za dnem ztrácí půdu pod nohama a stejně jako se tonoucí chytá stébla, tak se její lídři, marketéři a zbývající voličský elektorát chytají prezidenta Pavla, do něhož vkládají všechnu naději, že je nenechá utonout. Co dodat? Snad jen to, že
*
Bláboly veřejný prostor zahlcují už příliš,
pravda, moudrost a úcta k ostatním mizí,
zásadou je nepřiznat omyl když se zmýlíš
chválit se když země padá pod tíhou krizí.
*
V parlamentní demokracii prezident je chyba,
předražená nadbytečná instituce bez účelu!
Narcis okouzlen sám sebou v zrcadle se líbá;
máme trubce a chtěli jsme medonosnou včelu.
