Článek
Přestože si myslím, že Macinka to svou esemeskou do mobilu největší slepičí kloaky jménem Petr Kolář přepálil a sympatizantem Motoristů nejsem, svým včerejším projevem ve sněmovně u mne zabodoval, protože naprosto bez emocí, bez spekulací, klidnou dikcí, provedl psychologickou typologii osobnosti jménem Petr Pavel. A svou kritiku hlavy státu opřel o přesné citace z jeho vlastních vyjádření před listopadem 89, která mohou pohled veřejnosti na sošného moralistu a demokrata zaostřit, zpřesnit a odsunout z kategorie rytířů bez bázně a hany do společnosti lapků a iluzionistů.
Popravdě, já prezidentovi nezazlívám jeho minulost, přestože sám jsem byl na druhé straně barikády, ani bych se jí pětatřicet let po převratu nezabýval. Jestliže máme za chvályhodnou proměnu biblického Šavla na Pavla, proč se bránit uznat, že také v naší době se lidé mohou měnit a že čím bývali v mládí, nemusí být ve zralém věku, kdy už poučeni životem přehodnocují své představy, korigují názory, přijímají myšlenky, které by v mládí kategoricky odmítli. Tvrzení, že jednou komunista navždy komunista je tak hloupé a vzdálené pravdě, že ani nemá smysl se jím zabývat. Už proto, že v časovém odstupu a s možností porovnání toho jak bylo a jak je teď se odvažuji tvrdit, že nebývalo tak zle jak to dnes mladým sugerují novodobí politruci, ideologové a propagandisté, zkrátka konformisté a konjunkturalisté, kteří na změně režimu vydělali a proto mají přirozenou potřebu jej hájit, i kdyby národ měl zahynout. Zazlívám však celé opozici, že sama demoralizovaná, prolhaná, falešná a bez schopnosti dělat dobrou politiku, ať ve vládě nebo v opozici, namočená v bezpočtu korupčních a jiných skandálů, se až zalyká lacinými frázemi a káže o hodnotách, které sama postrádá, protože je poztrácela až krátce po Sametové revoluci a od té doby je nedokázala nalézt, přestože není dne, aby o nich nežvanila.
Poslanec Jan Bauer z ODS zkritizoval ve sněmovně úroveň politiky, která se podle něj v posledních letech dramaticky zhoršila. To ostatně bylo jedno z témat pro většinu opozičních poslanců, kteří samozřejmě pokleslou úroveň politické kultury unisono sváděli na hnutí ANO a jeho koaliční partnery. Chlapci a děvčata, náhle se svatozářemi nad hlavami, jaksi vytěsnili ze své paměti jak vulgárně se vyjadřovali (a nadále vyjadřují, viz aktuálně Miss ODS Eva Decroix a její spílání jak vládním stranám, tak jejich voličům) na adresu exprezidenta Zemana (jehož dokonce zaživa pohřbívali), jaké kýble špíny stále lijí na Andreje Babiše. Politická kultura v Česku je nekulturní už desítky let a znekulturnili ji mimo jiné i mnozí z těch, kteří si dnes stěžují na nízkou a stále se zhoršující kulturnost
Olinka Richterová s vášnivostí prozrazující jak snadno je vzrušivá a že má stále blízko k orgasmu, reprezentuje ve Sněmovně partu, která je rozhodně tou nejvulgárnější bandou na české politické scéně. A její sprostota je o to horší, že permanentně klamou veřejnost a dehonestují politiky od konkurence. Jestliže někdo kváká jako pornoherec nebo romský feťák z Chanova, ale přitom říká pravdu, je to omluvitelnější než když je při lhaní vulgární poslanec, senátor nebo člen vlády. Ostatně lze být mimořádně vulgárním hovadem, aniž by v řeči zaznělo jediné sprosté slovo – znalci jazyka takovému druhu vulgarity říkají ,,zvratky v glazé rukavičce“ a historicky ji mistrovsky zvládají především Britové a Francouzi; i proto v dobách tří mušketýrů se odehrálo tolik soubojů na život a na smrt, protože byla tuze snadné kohokoli urazit zdánlivě vzletnými slovy.
Šéfka poslanců Pirátů Olga Richterová i Jan Berki (STAN) se pozastavili nad Macinkovým (údajným) pokrytectvím a jeho názorovými veletoči. Berki připomněl, že prezident Pavel se na rozdíl Turka ke své minulosti dokázal postavit. Berki ovšem opomenul upřesnit jak se Petr Pavel ke své minulosti postavil. Tak, že se nechal zvolit prezidentem? Nebo tím že popírá fakty, které v Pavlově minulosti při zkoumání archivů odhalil a pak uveřejnil Petr Blažek, historik z Ústavu pro studium totalitních režimů?
A na závěr drobná, leč důležitá poznámka pro všechny, kteří obviňují ministra Macinku z toho, že tak hrozně vyvádí kvůli jedinému člověku, kvůli Filipu Turkovi. To je velké zjednodušení, protože v konfliktu mezi ministrem a prezidentem jde o mnohem více než jen o osobu odmítaného nominanta na ministerský post. Macinka skrze Turkovu kauzu nastoluje kruciální otázku, která se dotýká každého z nás: Česká republika je stále ještě parlamentní demokracií, nebo se už mění na stát s prezidentským systémem vlády? Tahle otázka je mimořádně důležitá a její správné zodpovězení ještě důležitější. Faktem totiž je, že prakticky všichni čtyři porevoluční prezidenti měli a Pavel stále má tendenci počínat si ve funkci hlavy státu jako monarchové, což zřejmě odkoukali od tatíčka Masaryka, který po rozpadu habsburské monarchie a zrodu republiku už od prvního dne plynule navázal na císaře Františka Josefa a až do samého konce si počínal jako monarcha, ačkoli slovo demokracie patřilo k jeho kultovním. Také Havlovi se náramně zalíbilo v roli panovníka a stejně jako jeho následovníci Klaus, Zeman a Pavel se vytrvale pokoušel pro sebe uzurpovat na úkor vlády více moci než mu přiznávala ústava. Všichni dosavadní prezidenti byli více aktivističtí než měli být, pokoušeli se na Hradě vytvářet mocenské centrum, jakousi paralelní vládu, a všichni čtyři se občas dostávali do kolizí s premiéry a ministry, jestliže se jejich představy rozcházely s politikou vlády; nebylo prezidenta, který by někdy neodmítl jmenovat ministrem kandidáta, navrženého premiérem. Všichni si občas kladli podmínky na splnění velmi obtížné, protože rozporné s prioritami a záměry vlády. Zkrátka všechny dosavadní vlády byly konfrontovány se snahou všech prezidentů ukousnout si z kompetencí premiérů kousek nebo kus pro sebe, protože ani jednomu z nich nechyběla ctižádost a touha stát se na politické scéně dominátory. Ale je to pochopitelná ambice – kdo to jednou dotáhl na prezidenta, nespokojí se s rolí pokladače věnců a udílením státních vyznamenání. Chce více moci, více vlivu – ale v parlamentní demokracii mu v tom překáží demokraticky zvolená vláda a parlament. Takže Macinkův konflikt s prezidentem má daleký přesah – Turek je sice v jeho středu, ale z hlediska demokracie není ani zdaleka tak důležitý jako výše uvedená otázka, zda Česká republika ještě je parlamentní demokracií nebo už státem s prezidentským režimem, jak je tomu například ve Francii, USA, na Ukrajině, v Kazachstánu nebo Pákistánu. Petr Pavel v rukách takových ,,demokratů“ jakými jsou jeho poradci Kolář, Žantovský a Pehe nabyl přesvědčení, že nejdůležitější figurou ve státě je prezident, jemuž mohou vláda a parlament nanejvýše sekundovat, zatímco Babiš a jeho ministři, především Macinka, jsou toho názoru, že v parlamentní demokracii hlavní roli musí hrát vláda kontrolovaná nikoli prezidentskou kanceláří, nýbrž parlamentem. Pravdu má samozřejmě vláda, ale prezidentovi se dostává takové podpory od všech antibabišovců, mezi něž patří také média, neziskovky, občanští aktivisté, část justice a Praha, že se nezdráhá vládě mydlit schody s jistotou, že se mu od jeho věrných vždy dostane potlesku.
Autor tvrdí, že prezident není lídrem opozice, protože nechce vidět nebo přiznat, že ve skutečnosti jím je. A je jím natolik zjevně, že popírat to vyžaduje od popírače kuráž podstoupit riziko veřejného ztrapnění. Petr Pavel vděčí opozičním partajím za to, že se dostal na Hrad. Po celou dobu, kdy vykonává funkci prezidenta, jim vděčí za podporu, kterou mu bezvýhradně poskytují. A sám vším, co říká a činí, prospíval výhradně bývalé vládě a dnes opozici. Nikdy, ani v jediném případě, nestál na straně hnutí ANO, SPD, Motoristů a ostatních soupeřů jemu milých partají. A to ani tehdy, jestliže si jeho podporu opravdu zasloužily – a těch případů nebylo málo. Petr Pavel, ODS, TOP 09, Lidovci a Piráti jsou takříkajíc jedna duše, jedno tělo. Viditelně.
Autor s gustem užívá termínu ,,hodnotová politika“, kterou však spojuje výhradně s osobou Petra Pavla, opozičních partají a lidí, kteří v neděli manifestovali na jeho (jejich) podporu. Tím ale všechny ostatní občany odsouvá do role duševních a morálních mrzáků, kteří hodnotovou politiku nemají, protože žádné hodnoty nevyznávají. Prostě žijí bez hodnot. Morálně pod úrovní šimpanzů, protože i lidoopi ve svém chování projevují přítomnost hodnot, jež jsou korektivem umožňujícím, aby tlupa fungovala podle pravidel, které jejím členům umožňují spolu vycházet, aby se navzájem nepozabíjeli, dokázali se dělit o potravu, navzájem si poskytovali ochranu před predátory a jinými tlupami, zkrátka jež jim umožňují přežít nástrahy světa i vlastní nedostatky a chyby. My, kteří nejenže jsme nevolili občana Petra Pavla, ale nefandíme mu ani dnes, a také nejsme sympatizanty bývalé Fialovy koalice, podle autora postrádáme hodnoty, které vysoko nad nás nadřazují ty, které nevolíme, i ty, kteří je volí. Jenže chápání a výklad obsahu pojmu ,,hodnoty“ (na mysli nemám materiální hodnoty) je ryze individuální, tedy subjektivní, a své subjektivní priority nelze nadřazovat nad priority jiných – už proto, že i hodnoty bývají poplatné době a v průběhu času se mění nebo zcela pomíjejí. Prezident a jeho věrní převážně z emocionálních důvodů vyznávají hodnoty, které jejich kritici z racionálních důvodů nemohou sdílet – aniž by byli méně zodpovědnými občany či dokonce méně charakterními lidmi. Mimochodem, historie dávná a i nedávná nám předkládá bezpočet důkazů o tom, že bigotní lpění na hodnotách, které se v určité době jevily být jako jedině správné, se po času ukázalo být směrovkou do slepé uličky nebo dokonce na okraj propasti, neboť nevedly k předpokládanému výsledku, ale pouze k následkům. Což si současní ctitelé prezidenta Pavla a jeho opoziční suity zatím neuvědomují, protože sebe sama obluzují představou, že právě oni, pouze oni, uvažují a konají správně, zatímco ti ostatní, nic nechápající, jsou jen tupou svoločí, jak prezidentovy oponenty a voliče vládní koalice předevčírem ocejchovala Evinka Decroix, kdákající slípka z kukaně ODS. Co dodat? Snad jen to, že
*
Pavel má být lídrem politické civilizace?
Stal se vlajkonošem hodnotové politiky?
Konec vtipkování, mluvme bez legrace,
je to vážné, jde o osud národa a republiky.
*
Prezident není moudřejší než mnozí jiní,
jeho názory nemají universální platnost,
S pýchou génia oponenty z hlouposti viní,
přestože kritici rozumu mají víc než dost.
*
Ne, prezident politické kultuře neprospívá,
s Pavlem se z politiky hospodská rvačka stává!
Resumé: Ďábel andělským hlasem o víře zpívá,
aby přesvědčil že en víra v peklo je ta pravá.
