Článek
A tak se nám to stále vrací jako bumerang, který odhodíme, protože je na prd (v industriální společnosti totiž lov postrádá smysl), ale vždycky odletí jen na chvíli a jen se otočíme zády ke směru jeho letu, obloukem se vrátí a praští nás do makovice. Na mysli mám spolek ,,Milion chvilek“ v čele Mikulášem Minářem. Profese: aktivista (to znamená, že ke své obživě využívá prostředky z veřejných sbírek, od dárců a politických stran); nadto nelze opominout, že je nábožensky založený (evangelík), tudíž lze konfrontovat jeho veřejné aktivity a způsob vystupování s učením Ježíše Krista, a tu shledáváme, že Mikuláš mnohdy činí pravý opak toho co od svých následovníků Kristus očekává, takže o opravdovosti jeho víry lze mít důvodné pochybnosti. Jako ateista mám při všem respektu ke křesťanství, jež konec konců stojí v základech evropské civilizace a jemuž vděčíme za to, že po třináct století bylo štítem a mečem bránícími Evropu před expandujícími muslimy z jihu, před Vikingy ze severu, před Čingischánovými Mongoly z východu a pak před Osmany, kteří došli až k hradbám Vídně, osobní důvod příliš nedůvěřovat v rozum věřících, přestože i mezi nimi byli a jsou excelentní myslitelé, například vědci, například astrofyzik Jiří Grygar, biolog Orka Vácha či kvantový fyzik a biolog Tomáš Mančal. Což nemíním nijak rozvíjet, neboť vysvětlení příčin by vyžadovalo samostatnou studii, která by kromě mne nikoho nezajímala.
Mikuláš Minář, profesionalizovaný aktivista, už léta letoucí leze na tribuny a pronáší vzletné fráze v domnění, že jimi dokáže obrátit tok pomyslné řeky nazpět k pramenu, jímž samozřejmě má být Sametová revoluce a její brzy potracený plod – Občanské fórum. Jenže jsme o pětatřicet let dál, sametové ideje zůstaly jen idejemi, slibované vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí se nekoná, naopak definitivně zvítězily lež a nenávist (ostatně sama existence Milionu chvilek, spolku prosáklého skrz naskrz zlobou a demagogií, je toho důkazem). Níže si objasníme, jak se to Minářem a s jeho spolkem má doopravdy, abych poněkud utlumil plameny nadšení pana Pokorného.
A jakkoli údaj o počtu účastníků manifestace na obranu prezidenta, který objektivně obranu nepotřebuje, protože už z titulu své funkce je chráněn víc než dost, může působit impozantně, ve skutečnosti spolkem tvrzených sto tisíc lidí tvoří z celkového počtu občanů s volebním právem něco málo přes 1%; a když budeme velkorysí, připočítáme k tomu pár tisíc manifestujících v některých městech a s mírným přeháněním přiznáme účast cca 2% z dospělé populace, což zase takový buchar na Macinku a spol. není. Zvlášť když uvážíme, centrem manifestace se stala Praha s jedním a čtvrt milionem obyvatel, kteří nadto tradičně volí proti Babišovi – a přesto jim prezident nestál za to, aby ho přijeli metrem nebo tramvají podpořit. Sto tisíc účastníků na Staromáku a na Václaváku je zhruba jednou třináctinou z celkového počtu všech Pražanů, možná jednou desetinou ze všech dospělých. Proč nedorazili ostatní Pražáci, žijící na dohled od Hradu? Zřejmě ani většina Pražáků nepokládá prezidenta Pavla za kdovíjaké terno pro republiku a svůj kritický postoj k jeho osobě dali najevo nohama – tím, že nepřišli tam, kde by měli být, když národ svolává spolek Milion chvilek (pro diktaturu ulice). Také bych nepřišel, i kdybych s meritem protestů souhlasil.
Manifestace nebyla ničím víc než hromadnou akcí voličů současné opozice. Prezidentova osoba se stala toliko pláštíkem pro zakrytí toho oč Minářovi a spol. jde především – o podporu partají bývalé vládní koalice, které prohrály volby a jež objektivně po celou dobu jejich existence nepřesvědčily o schopnosti dělat pro stát a národ prospěšnou politiku, být příkladem demokratického ducha a nepodléhat nejrůznějším pokušením, zejména korupci a klientelismu. Musím souhlasit s výrokem ministryně Schillerové, která pravila, že nemá nic proti tomu, aby voliči současné opozice jakkoli vyjadřovali veřejně své názory, ale vadí ji, že se nechávají organizovat (a manipulovat!) spolkem, který v uplynulých čtyřech letech ani jednou neprojevil zájem o onu ,,vyšší politickou kulturu“ a všechny lumpárny, spáchané vládní koalici a jejími chapadly na úrovni krajů, měst a obcí, řada z nich byla kriminální povahy, ponechával bez reakce. To znamená, že spolek Milion chvilek je zcela orientován na hnutí ANO a Babiše, občas do svých dehonestačních kampaní zahrne také Okamuru a SPD, ale pokud jde o ODS, TOP 09, Lidovce, Piráty a Starosty, proti nim navzdory četným skandálům a excesům nevystoupil ani jednou. Což nás vede k podezření, že spolek ,,Milion chvilek“ byl vytvořen a je podporován (zřejmě i finančně) občanskými demokraty a jejich pobratimy z ostatních tzv. demokratických stran, stejně jako například Forum 24, které předstírá, že je nezávislým glosátorem dění u nás a ve světě, ale ve skutečnosti, financováno ODS, je tím, čím bývalo Rudé právo pro KSČ.
Háček je v tom, že Macinka řekl něco jiného než nám pan Pokorný sugeruje. Macinka prohlásil, že bude ignorovat kancelář prezidenta republiky, tedy osoby, zaměstnávané v jeho kanceláři, což, jak možná i Pokorný připustí, jsou lidé zajištující prezidentovi servis, případně jím manipulující, ale funkci hlavy státu neplní. Tak jako tajemník obecního úřadu nemůže suplovat starostu nebo dělník u soustruhu šéfa fabriky. Ocenil bych u autora méně ideologické euforie a více věcného uvažování, aby osobnostech, které mu nekonvenují, dokonce ho iritují, nevkládal do úst slova, která neřekli, a jejich výroky neinterpretoval odlišně od toho, jak byly vysloveny a míněny.
Pokud jde o manifestaci Milionu chvilek pro totalitu, autorem uváděná čísla o míře lidové podpory panu prezidentovi nezpochybňuji, jen je uvádím v potřebném kontextu: oněch 100 tisíc účastníků manifestace a 650 tisíc petentů zcela jistě tvořili voliči současných opozičních partají. Zbývajících cca 2 milionů 600 tisíc lidí z autorem tvrzených 3 milionů čtyř set tisíc se do akce nezapojilo. Proč asi? Nelze vyloučit, že rovněž oni nevnímají prezidenta jako vysloveně kladnou figuru, která zasluhuje bezvýhradnou podporu. Mimochodem, porovnávání počtu hlasů, které Motoristé získali ve volbách, s počtem lidí, podporujících zítřejší akci, je zcela liché – stejně tak by autor mohl srovnávat hlasy TOP 09 a Lidovců, kteří by sami o sobě ani nepřekonali pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do Sněmovny, přesto jsou stále vidět a slyšet, protože se stali součástí Fialovy koalice. Motoristé jsou rovněž součástí vládní koalice a proto by bylo spravedlivé přiznávat jim váhu větší než se zdá podle počtu jejich voličů.
Nejsem fanouškem Petra Macinky, ani voličem Motoristů. Nicméně k pozvednutí hlasu mne nutí hysterie kolem jeho esemesek adresovaných prezidentově kontroverznímu poradci Kolářovi. A den za dnem zneužívaná pokrytecky moralizující opozicí, rozdmychávaná především sdělovacími prostředky navzdory její objektivní banálnosti, a okamžitě zneužitá jedním z nejhorších tuzemských nepřátel demokracie – spolkem Milion chvilek vedeným aktivistickým kašparem Minářem, nedostudovaným farářem, mentálně na hony vzdáleným křesťanské lásce k bližním a popírajícím Ježíšovo ponaučení, že není spravedlivé poukazovat na smítko v oku bratrově, když ve vlastním oku nevidíme kládu. Média chápu, byť neomlouvám, protože zoufale potřebují naplňovat vysílací čas svých redakcí zpravodajství a publicistiky, aby si udržely pozornost publika a zájem inzerentů o zadávání reklamy. Proto i naprosté prkotiny jsou schopny udržovat při životě a rozmazávat po celé dny a týdny, povolávat analytiky, komentátory, politology a konkurenční politiky, aby se znovu a znovu vyjadřovali k tomu, k čemu se už mnohokrát, až do omrzení, vyjádřili.
Předně namítám, že vedle licoměrné skandalizace ministra Macinky politiky, kteří sami mají na hlavách tolik másla, že by si jím všichni obyvatelé Jičína mohli mazat pečivo po celý rok, kritiku zasluhuje neustálé omílání výrazu ,,vydírání“. O žádné vydírání nejde. Právní terminologie je jasná, trestní zákoník přečin vydírání přesně definuje, judikatura obsah pojmu ,,vydírání“ závazně řeší - proto nechápu, jak si kdokoli může dovolit blábolit o vydírání bez obavy, že se tím blamuje. Pročetl jsem řadu komentářů na téma Macinkova SMS a prezidentův děs z vydírání, a jeden z nich mne obzvláště zaujal pro autorovu mimořádnou kreativitu, s jakou spřádal argumentační pavučinu, do níž má být Macinka lapen jako moucha. Samozřejmě, napsal naprosté nesmysly, nadto zlovolné, což mne přimělo k tomu, abych reagoval:
Panečku, autor konspiruje až mu z klávesnice práší! Z toho, co je skutkově a právně pouhou marginálií, a co by bylo možno odbýt mávnutím ruky, autor vykombinuje bezmála osudové drama, hrozící Česku armageddonem. Musí to být rozkoš stát na straně dobra a hodnotové politiky, protože z téhle vznešené pozice se tak krásně moralizuje na účet těch, kteří jako Jediové strojí úklady na ,,temné straně síly“. Právníci se vesměs shodují, že je politováníhodné, že eskalace vztahů mezi Hradem a ministry došla tak daleko, protože tahle válka mezi prezidentem, který se evidentně stal lídrem opozice a už rozjíždí svou předvolební kampaň, a vládou (byť Babiš stojí mimo tohle urputné klání) nemůže mít vítězů, ale pouze poražené. Jako by obě strany ztratily rozum. Ale pokud jde o obvinění z vydírání, pan prezident mezi svými poradci zřejmě postrádá dobrého právníka, aby mu před tak ukvapeným projevem ublíženosti prozradil, že ať už si o Macinkovi myslí cokoli, jeho SMS svým obsahem nenaplňují skutkovou a právní podstatu trestného činu vydírání podle ust. § 175 odst.1 tr.zákoníku. Podle mých znalostí a zkušeností policie prezidentovo oznámení odloží s tím, že skutek se nestal.
Podobně hovořil i šéf Unie obhájců ČR JUDr. Tomáš Sokol. „Z jednání pana ministra, ať už může být hodnoceno jako neuctivé nebo jakkoliv jinak nevhodné, nelze dovozovat, že se domáhal něčeho násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy. Násilí můžeme vyloučit rovnou, ale nedokážu dovodit ani hrozbu těžkou újmou,“ sdělil ČTK.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1382/2013, uvedl, že zákonným znakem přečinu vydírání podle § 175 odst.1 tr.zákoníku je vedle znaku násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy také nucení jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Protože jde o odlišný znak, musí být naplněn také nějakou odlišnou skutkovou okolností, která vyjadřuje to, k čemu byl poškozený jednáním pachatele nucen. Oba zmíněné odlišné znaky nemohou být naplněny toutéž skutkovou okolností. Jde tu o vztah cíle a prostředku k jeho dosažení. Cíl je skutkově vyjádřen konkrétním zjištěním, k čemu pachatel nutil poškozeného. Prostředek k dosažení cíle je vyjádřen konkrétním zjištěním, jakým jednáním naplňujícím znaky násilí, pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy pachatel působil na vůli poškozeného. Vztah cíle a prostředku nelze zredukovat na to, že pachatel poškozeného donutil k tomu, aby strpěl jeho násilí, pohrůžku násilí nebo pohrůžku jiné těžké újmy, protože tím by byly cíl a prostředek v podstatě ztotožněny.
Renomovaní novináři, politologové a komentátoři, např. Balšínek, Kulidakis, Schmarz, Korecký, Stoniš, Valeš, atd. se shodují – a to s pobavenými úsměvy – že prezident se dnes dopustil úletu, protože objektivně se ze strany ministra Macinky o žádné vydírání nejednalo. Opačného názoru je snad jen Lukáš Jelínek, který kdysi býval skvělým politologem a komentátorem, ale v posledních cca dvou letech, jak ho tak sleduji, se dal plně do služeb Fialově partě, současné opozici, a podle toho vypadají jeho analýzy, které působí spíše jako agitky ve prospěch opozice a na úkor vládní koalice.
Vzhledem k tomu, že jakkoli se prezident může cítit být ve svém majestátu dotčen Macinkovou prostořekostí, k níž nepochybně ještě přidali prezidentovi poradci Kolář a Pehe, ve skutečnosti nelze jeho SMS kvalifikovat jako vydírání podle trestního zákoníku, ale ani jako delikt podle přestupkového zákona, takže prezidentovo dramatické vystoupení před novináři byl výstřel do prázdna, neboť nemá sebemenší šanci na kriminalizaci ministra Macinky pro podezření z vydírání. Svým trapným extempore však nahrál opozici, který se hned chopila šance k další dehonestaci nejen Macinky, ale celé vlády a především premiéra, a tak celý den naši skvěle placení zákonodárci za naše peníze všechen čas a energii s vydatnou pomocí médií, zejména veřejnoprávních, investovali do rozmazávání psího hovínka na plochu celé republiky a na celý národ. Myslím, že prezident bude zakrátko litovat, že se nechal hradním intrikánem Kolářem vmanipulovat do zbytečného konfliktu s Macinkou, přestože jeho výhružnou, leč nikoli vyděračskou SMS mohl vyřídit mezi čtyřma očima, případně za asistence premiéra. Prezident z prkotiny udělal gigantickou aféru údajně ohrožující samotné demokratické základy republiky, opozici tím poskytl munici k palbě na Babišovu vládu, ale ve výsledku mu spíše uškodí než pomůže ke znovuzvolení prezidentem. Jak dnes postřehl jeden z komentujících politologů, vzhledem k tomu, že Macinka svou SMS odeslal Petru Kolářovi, který je soukromou osobou bez oficiální funkce, nikoli prezidentovi, tak se objektivně nemohl dopustit prezidentova vydírání; záleželo jen na Kolářovi, zda prezidentovi předmětnou SMS předá nebo nikoli – a pokud mu ji předal, pak se stal spoluviníkem Macinkova jím samotným zprostředkovaného nátlaku na hlavu státu. Podotýkám, že nátlak a manipulace jsou běžnou, přestože nikoli chvályhodnou součástí politického boje, rozšířenou prakticky po celém světě, a to i v tradičních parlamentních demokraciích. Například ve Velké Británii či ve Francii jsou přestřelky mezi politiky i v nejvyšších funkcích mnohem brutálnější než v líbezné české kotlině.
Bylo mně až trapně při sledování těch pěti kašparů z opozice, kteří před kamerami předváděli své morální kredity a náležitě pateticky, plamennými slovy vyjadřovali rozhořčení nad Macinkovou klukovinou. Za daleko horší průšvih lze pokládat například prezidentův slib, který učinil v Kyjevě, o dodávce čtyř vojenských letadel ukrajinskému letectvu, aniž by tuhle záležitost napřed projednal s vládou. Mimochodem, i kdybychom obsah Macinkovy zprávy interpretovali jako pohrůžku, z pohledu logika a zákona ne každá výhrůžka naplňuje skutkovou a právní podstatu trestného činu vydírání. Ano, může být jistou formou psychického nátlaku, ale pokud není spojena s hrozbami fyzického násilí či materiální, například majetkové újmy, pak nejde o nic horšího než o onen mírně akcentovaný nátlak. Nebo snad Macinka prostřednictvím slepičí prdelky Koláře prezidentovi vyhrožoval zbitím, usmrcením, únosem manželky, vydrancováním bankovních účtů, podpálením chalupy? Nevím o tom. Ani nikdo jiný. Takže radím chladné hlavy, nohy v teple, nedělat z komára velblouda, protože objektivně jde o takovou marginálii, že kdyby prezident nebyl taková plačka a právě nezahajoval další předvolební kampaň, mohl to odbýt mávnutím ruky nebo o vyřízení ministrova nezdvořáctví požádat premiéra.
Pokud jde o spolek Milion chvilek pro demokracii, který manifestaci na ochranu ublíženého prezidenta organizuje, řekněme si co je, proč je a kdo a z jakých důvodů za to může: Milion chvilek (údajně pro demokracii) je česká nezisková organizace, jejímž účelem je ,,podpora a kultivace demokratické kultury, občanské angažovanosti a veřejné diskuze v České republice." To jako fakt? Není to pouze levná proklamace, kterou však ani samotní ,,chvilkaři" v čele s Minářem neberou vážně? Ano, jsou to jen slova poskládaná do líbivých vět. Nic víc.
Minář v rozhovorech o sobě mluví jako o zahradníkovi, který si vzal za úkol kultivovat demokratickou zahradu v České republice. Podle Mikuláše Mináře to však není možné provádět zadarmo, a tak si jako předseda a zakladatel spolku Milion chvilek určil mzdu, stejně jako dalším zaměstnancům. Problém ovšem nastává, když se novináři zeptají na částku, kterou si Minář vyplácí z neveřejného účtu. Minář byl nepříjemně překvapen, že poté, co oznámil, že ho nyní živí peníze, které spolek vybere od svých dárců, pokládají si lidé otázku, jakou částku si za organizování demonstrací vyplácí. „Mzdy ani pracovní smlouvy jednotlivých osob však nezveřejňujeme kvůli ochraně těchto lidí a kvůli možné manipulaci s takovými informacemi,“ stojí přímo na stránkách Milionu chvilek. Pokud byl ovšem požádán o informace týkající se pouze předsedy, který sám sebe označuje za veřejnou osobu a který je zároveň tím, kdo přijímá zaměstnance a rozhoduje o jejich mzdách, dočkali jsme se pouze strohého odkazu na oficiální stránky. Následně se Jan Piňos, jenž za spolek komunikuje s médii, odmlčel. Zároveň komunikaci ukončil Robin Suchánek, který do té doby s novináři čile jednal, když se řešily například přesuny demonstrací v prosinci loňského roku. Zákaz rozebírání mzdy, kterou si sám předseda určil, zřejmě panoval také v České televizi, když se moderátorka Zuzana Tvarůžková zeptala, zda Mikuláš Minář bere od spolku běžnou odměnu. Není nám vůbec jasné, co měla na mysli onou „běžnou odměnou“ a co si pod tím může člověk u aktivistického hnutí vůbec představovat. Nebylo by přitom vůbec těžké respektovat přání chvilkařů, pokud by ovšem jejich mzdy byly hrazeny běžnou formou, a to z transparentního účtu, na který lidé z celé České republiky poslali už miliony korun. Spolek však má ještě druhý, neveřejný účet, což vyvolává řadu otázek.
„Musím přiznat, že mne nenapadlo, že by platy nebyly hrazeny z tohoto transparentního účtu. Se zjištěním, že transparentní účet žádné takové výdaje nemá evidovány, je spojená jedna dobrá a jedna špatná zpráva,“ napsala advokátka Jana Hamplová na serveru Aktuálně. „Ta dobrá je, že lidé, kteří na tento účet přispívají, opravdu těm osmi ty mzdy neplatí. Z transparentního účtu jsou hrazeny jen náklady, žádné mzdy. Špatná zpráva je, že dnes nevíme, kdo tedy těch osm lidí vlastně platí, tedy kdo je jejich zaměstnavatel, kterému skládají účty a vykazují práci.“
Dvojí metr: Mikuláš Minář byl v sobotu 6. ledna roku 2018 na ustavující schůzi spolku zvolen jeho předsedou. Z pěti zúčastněných osob nebyl nikdo proti. Zároveň to byl rovněž Minář, kdo sepsal stanovy, které všichni jednomyslně přijali a určil platy. V pořadu Interview ČT24, který Česká televize odvysílala v úterý, na to Mikuláš Minář zřejmě zapomněl a kritizoval Andreje Babiše za to, že je to on, kdo tvořil stanovy svého politického hnutí. Nezdravou provázanost mezi hnutím ANO 2011 a jeho předsedou dokládal dnes zřejmě nejznámější český aktivista tím, že Andrej Babiš dokonce vlastní ochrannou známku celého svého hnutí. „ANO není demokratická strana, protože funguje jako firma. Vždyť premiér Babiš vlastní ochranné známky hnutí,“ vysvětloval Minář moderátorce Zuzaně Tvarůžkové. Divákům už ovšem neprozradil, že rovněž on je vlastníkem ochranné známky svého spolku Milion chvilek, což dokazuje výpis z rejstříku na Úřadě průmyslového vlastnictví. Jenže narozdíl od Babiše, který vede přesné, v každé účetní operaci přezkoumatelné účetnictví, Minář s účetnictvím spolku nakládá jako žáček páté třídy se žákovskou knížkou, z níž vytrhává stránky se špatnými známkami a poznámkami, falšuje podpisy rodičů a doma se rodičům vymlouvá, že ji zapomněl u kamaráda, takže synkův prospěch a chování nemohou zkontrolovat.
Předseda Minář rovněž v rozhovorech uvádí , že v médiích a na demonstracích nevystupuje jako soukromá osoba, ale chápe zodpovědnost, kterou nyní má, a vnímá sám sebe jako člověka ve veřejné funkci. Neměl by tedy být překvapen, že poté, co oznámil, že ho nyní živí peníze, které spolek vybere od svých dárců, pokládají si lidé otázku, jakou částku si za organizování demonstrací vyplácí. Že se jedná o jednu z nejčastějších otázek, koneckonců potvrzuje také spolek samotný přímo na svých stránkách. „Mzdy ani pracovní smlouvy jednotlivých osob však nezveřejňujeme kvůli ochraně těchto lidí a kvůli možné manipulaci s takovými informacemi,“ trvá Minář odhalit tajemství finančních toků a přerozdělování v útrobách spolku. Zákaz rozebírání mzdy, kterou si sám předseda určil, zřejmě panoval také v České televizi, když se moderátorka Zuzana Tvarůžková zeptala, zda Mikuláš Minář bere od spolku běžnou odměnu. Není vůbec jasné, co měla na mysli onou „běžnou odměnou“ a co si pod tím může člověk u aktivistického hnutí vůbec představovat. Nebylo by přitom vůbec těžké respektovat přání chvilkařů, pokud by ovšem jejich mzdy byly hrazeny běžnou formou, a to z transparentního účtu, na který lidé z celé České republiky poslali už miliony korun. Spolek však má ještě druhý, neveřejný účet, což vyvolává řadu otázek. Minář má za to, že stačí, aby on věděl kdo spolek financuje a kdo platí jeho funkcionáře. Pokud jde o výdaje, z transparentního účtu dává spolek peníze na demonstrace a jednorázové akce. Dlouhodobou činnost a platy už ovšem financuje z druhého účtu , poněkud skrytého účtu. „Běžný účet potřebujeme mimo jiné i kvůli ochraně našich smluvních partnerů. Řada dodavatelů nám poskytuje výrazné slevy a nepřeje si zveřejňovat smluvní podmínky kvůli svým obchodním partnerům a zákazníkům,“ stojí ve vyjádření Milionu chvilek.
Jenže v sekci Podpořte nás už se píše něco jiného. Pravidelný měsíční příspěvek má sloužit k tomu, aby mohli aktivisté dopředu plánovat své aktivity. Aktivitami spolku se rozumí demonstrace či veřejná vystoupení. Někteří by se tedy pak mohli divit, proč jejich peníze není možné dohledat. Pokud tedy chvilkaři chtějí, mohou něco nazvat „akcí“ a své náklady zveřejnit, případně mluvit o „aktivitě“ a peníze vzít z neveřejného účtu. Za rok vyplatí Milion chvilek svým zaměstnancům mzdy v řádech milionů korun (jenom na odvodech při osmi úvazcích s průměrnou mzdou odevzdali přes dva miliony) a je zcela legitimní, že se novináři a mnozí občané dotazují, kdo tyto peníze aktivistům poslal a proč je tak důležité, aby je spolek tak úzkostlivě tajil. Žel, od těchto bojovníků za morálku, slušnost a pravdu se dosud nikdo odpovědi nedočkal.
Již roku 2020 se Expres tématem ,,Milion chvilek“ zabýval nikoli z pohledu nadšených fanoušků, ale naopak poměrně kriticky: Sečteno a podtrženo, spolek argumentuje tím, že veřejné akce hradí z transparentního účtu, kdežto běžný chod spolku je hrazen z peněz neznámých dárců. Jenže v sekci Podpořte nás už se píše něco jiného. Pravidelný měsíční příspěvek má sloužit k tomu, aby mohli aktivisté dopředu plánovat své aktivity. Aktivitami spolku se rozumí demonstrace či veřejná vystoupení. Někteří by se tedy pak mohli divit, proč jejich peníze není možné dohledat. Pokud tedy chvilkaři chtějí, mohou něco nazvat „akcí“ a své náklady zveřejnit, případně mluvit o „aktivitě“ a peníze vzít z neveřejného účtu. Roku 2021 bývalí kolegové Mikuláše Mináře vyzvali k tomu, aby zveřejnil vyúčtování končícího projektu Lidé PRO. Minář mimo jiné přiznal, že část peněz, které spolek utratil, šla mimo transparentní účet. Bývalý ředitel Transparency International a jedna z tváří končícího hnutí Lidé PRO David Ondračka vyzval zakladatele hnutí Mikuláše Mináře, aby v maximálním rozsahu zveřejnil vyúčtování neúspěšného projektu, který aktivista Minář ukončil 24. března.
Minářovo hnutí za půl roku utratilo podle transparentního účtu spolku PRO ČR necelých 6 milionů korun. Ondračka Mináře vyzval ke zveřejnění vyúčtování proto, aby výdaje byly jasné a nebudily pochybnosti a spekulace. Když se novináři začali o hospodaření spolku zajímat, reagoval Minář pouze vyjádřením lítosti nad tím, že je podezírán z toho, že se na projektu napakoval. Nicméně po Ondračkově výzvě přislíbil, že hospodaření hnutí ,,Lidé PRO“ zveřejní. Minář byl jako předseda spolku PRO ČR jedinou osobou, která mohla s prostředky hnutí nekontrolovaně nakládat, což samo o sobě budilo podezření, že na něm vydělává. Spolek PRO ČR podle transparentního účtu utratil 5,8 milionu korun. Nicméně ne všechny peníze, které spolek získal, přes transparentní účet šly. Neobjevil se na něm třeba dar ve výši 1,2 milionu korun od brněnského podnikatele Václava Muchny. Kromě Ondračky, který Mináře vyzval ke zveřejnění hospodaření, se na jeho adresu ozvala i další tvář hnutí – podnikatel Martin Hausenblas, který byl jedním z hlavních sponzorů a jenž na účet hnutí poslal statisíce korun. Na svém Twitteru později uvedl, že spolupráce s Mikulášem Minářem pro něj byla zklamáním: „Nenaplnil svůj slib práce na sto procent do konce března na sebrání 100 tisíc podpisů. Také mě zklamal tím, že celý projekt zničil. Jeho osobní nechuť pokračovat převážila nad chutí ostatních pokračovat,“ uvedl Hausenblas.
Jako základní stavební kámen poctivých politiků Mikuláš Minář uvádí „transparentnost“. Po zveřejnění informace o tom, že jím vedený spolek v rozporu s pravidly řádně vedeného účetnictví utrácí miliony korun, se jeho klíčoví představitelé odmlčeli. Na žádost redakce serveru iROZHLAS.cz o rozhovor a vysvětlení Minář reagoval sdělením, že už má toho (?) dost. A tečka. Za co přesně spolek peníze utratil? To zatím bývalý předseda Milionu chvilek nezveřejnil. Z údajů na transparentním účtu, kam lidé posílali Minářovi peníze, se dá jen obecně vyčíst, že statisícové částky šly na mzdy, provoz a na vedení kampaně. Přitom o transparentnosti se píše i v programovém základu Minářova hnutí. Opakovaně a důrazně: „Politici musejí jít příkladem. Být vzorem profesionality, odbornosti, transparentnosti, naslouchání, moderní komunikace a digitalizace. Totéž potom mohou žádat od úředníků veřejné správy,“ stojí například v bodě s nazvaném ,,Profesionalita“. Přestože se na stránkách hnutí pyšní otevřenou diskusí o programu, o financování, atd. ve skutečnosti Minář mlčí jako ryba, jakmile dostane otázky týkající se finančních záležitostí hnutí, platů a odměn určených pro něj. Za rok vyplatí Milion chvilek svým zaměstnancům mzdy v řádech milionů korun (jenom na odvodech při osmi úvazcích s průměrnou mzdou by odevzdali přes dva miliony) a je zcela legitimní, že se novináři dotazují, kdo tyto peníze aktivistům poslal a proč je tak důležité, aby je spolek tak úzkostlivě tajil.
Nabídku ČRo k rozhovoru, kde by mohl věci vysvětlit, nepřijal. „Přemýšlel jsem nad tím a myslím, že nyní není ten čas. Reflexe vyžaduje odstup a já nyní potřebuji nějaký čas na sebrání, odpověděl klasicky soficky údajný filosof. Na doplňující dotaz, že po hnutí zůstává dost otázek a zda by je přece jen nechtěl vysvětlit, opět přišla zamítavá odpověď. A tak zatímco například Babiš, Schillerová, Okamura, Macinka a další Minářem nenávidění prominenti současné vládní koalice se neobávají předstupovat před veřejnost včetně novinářů, čelit jejich často agresivním otázkám a odpovídat na ně s otevřeností, jaké bývalá vláda nebyla schopna, Minář navzdory svým ohnivým proklamacím o povinnosti politiků být za všech okolností upřímní a pravdiví sám se zahalí do mlčení pokaždé, kdy by měl být upřímný a pravdivý. Jak se tomu říká, pane Pokorný? Aha, už si vzpomínám, přebohatá čeština nabízí řadu výrazů, vystihujících Minářovo specifické pojetí upřímnosti – licoměrnost, pokrytectví, faleš, kamufláž, dokonce i přísloví o zloději, který křičí ,,Chyťte zloděje!“
Připomeňme si krédo spolku Milion chvilek a zamysleme se nad otázkou, zda jsou skutečně tím čím na počátku být chtěli a zda se po letech neocitli někde docela jinde. Ve svých stanovách spolek na otázku ,,Co děláme?" odpovídá, že kontroluje politiky je hlídacím psem demokracie. Asi tak ochranářským jak vlk v ohradě s ovcemi.
Rok 2020 byl pro ,,chvilkaře“ zlomový, doposud do politického dění promlouvali nepřímo, pak už ústy svého předsedy prohlásili, že si za cíl dali politické vítězství demokratických stran. Už v prosinci však spolek ukázal, že to bude on, kdo bude rozhodovat o tom, kdo je demokratický a kdo není. A už rozhodl: cele se dal do služeb Pirátů, STAN, ODS, KDU-ČSL a TOP 09. Důkazem je jeho výzva ,,všem aktivním občanům“, aby podporovali a volili výše uvedené partaje. Čili otázka ,,cui bono?“ je zodpovězena – a proto není tajemstvím pro koho a na čí podnět spolek ,,Milion chvilek“ pořádá masové manifestace a demonstrace, a to především v centru Prahy, neboť Praha zůstává poslední baštou velkoměstských liberálů jurodivého věku, tradičně volících Piráty, STAN, ODS, KDU-ČSL a TOP 09. Milion chvilek tak může i nadále dělat PR podporu stranám, hnutím a lidem, které si zvolí. Není přitom náhoda, že aktivisté už zveřejňují také své konkrétní politické cíle, ale zároveň se odmítají stát politickým subjektem. Nemusejí tedy převzít zodpovědnost a pouze ji budou i nadále delegovat na někoho jiného. Zároveň se jako spolek nemusejí řídit zákonem o politických stranách, podle kterého mají strany a hnutí povinnost mít na transparentních účtech všechny své výdaje.
Něco o Minářovi, který, jak je zřejmé, se v životě neztratí: Po neúspěchu v politice se zakladatel spolku Milion chvilek dal na koučování. Sám o sobě na webu tvrdí, že má certifikovaný výcvik v individuálním koučování a výcvik v týmovém koučování a facilitaci. „Díky tomu mohu pracovat jak s jednotlivci, tak s celými týmy, boardy a organizacemi,“ chlubí se. Zároveň informuje o tom, že nabízí osobní i týmové koučování. „Máte téma či cíl, na kterém chcete společně pracovat? Napište mi. Na koučování se mi líbí, že má (narozdíl od terapie) jasně omezený počet setkání, během kterých se pracuje na jasně vymezeném cíli (či několika cílech),“ uvádí mimo jiné na stránkách. A cena? První sezení je podle Mináře zdarma. Cena za druhé je už vysoká. ,,Brzy Vám však bude jasné, že to za tu investici stálo,“ tvrdí Minář s tím, že koučování probíhá osobně v Praze. Na vyžádání lze i online a je o 25 procent levnější. Přesné částky ale na webu nejsou. Redakce iDnes.cz Mináře požádala o ceník jeho služeb, ale Minář nereagoval.
Epilog: Často slýcháme, že Macinka by se měl prezidentovi omluvit. Opozice dokonce neochotu se omluvit interpretuje jako důkaz Macinkovy bezcharakternosti. Nuže, řekněme si něco recipročně o tom, jak se omlouvá, resp. neomlouvá pan prezident: Historik a expert na studium Československa z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek se vymezil vůči prezidentu Petru Pavlovi, respektive vysvětlil, proč za ním v souvislosti s kauzou okolo ministra zahraničních věcí Petra Macinky (Motoristé sobě) nestojí. Na nedělní protest konaný Milionem chvilek pro demokracii podle svých slov nešel jednak kvůli přestřelení celé kauzy, ale také proto, že Pavel podle Blažka během prezidentské kampaně opakovaně lhal o svém členství v komunistické vojenské rozvědce a dosud se za to neomluvil.Druhý důvod souvisí s tím, že Blažek podle svých slov nemůže podporovat člověka, který během prezidentské kampaně „opakovaně lhal a doposud se za to neomluvil, ačkoliv z toho měl značný politický prospěch“. „Petr Pavel před necelými třemi lety tvrdil, že moje informace o jeho zaměstnání v komunistické vojenské rozvědce založená na archivním bádání není pravdivá. Opakovaně o mně prohlásil, že nejsem historik. Petr Pavel v den své inaugurace nakonec však zveřejnil na hradním webu svůj životopis, kde napsal, že byl od 23. 8. 1988, cituji, členem ZS GŠ. Pod touto zkratkou se skrývala komunistická vojenská rozvědka (Zpravodajská správa Generálniho štábu – pozn. red.). Na dotaz novinářů, zda se mi prezident omluví, Pražský hrad tehdy neodpověděl. Na omluvu čekám doposud,“ uvedl Blažek. „Domnívám se na rozdíl od některých spoluobčanů, že nyní v České republice neprobíhá puč a že vláda neuchvátila moc, i když se někteří její představitele chovají eufemisticky řečeno jako sloni v porcelánu. Jejich kroky je na místě kritizovat, stejně jako případně podobné u opozice. Domnívám se s lítostí, že vyhrocenost politiky a neochota k racionálním kompromisům vyhovuje bohužel oběma táborům a do budoucnosti to nevěstí nic dobrého,“ uvedl dále historik. „První je podle mého názoru přestřelenost celé kauzy (SMSek zaslaných Petrem Macinkou Petru Pavlovi ), zejména chybné zatahování Národní centrály proti organizovanému zločinu do politiky. Neurvalost, nadutost a neuctivost je podle mne špatný způsob politické komunikace, ale není rozhodně trestným činem. Pokud by byla, vracíme se před rok 1989,“ uvedl Blažek.
Co nejvíce vytýkám spolku Milion chvilek a speciálně Minářovi, je skutečnost, že se cele zaměřili na manipulaci s idejemi a na moralizování, ale kašlou na to jak se žije normálním lidem. Zda se jim vede dobře, zda před sebou vidí nějaké smysluplné perspektivy nebo alespoň naději na zlepšení v reálném čase, jsou-li na tom špatně, zda Minář prostě jen obratně zobchodovává staré vyčpělé havlovské teze, které už v době, kdy zaznívaly veřejným prostorem a plnily stránky jeho publikovaných prací, vesměs byly buď fantazírováním romantického vizionáře bez znalosti života mimo disidentsko-uměleckou bublinu, nebo rádoby filosofickým mudrováním bez přesahu do reálného života. A co dodat? Snad jen povzdech, že:
*
*
Tak se nám ta republika rychle rozpadá,
česká společnost připomíná plástev včelí,
buňky od sebe odděluje vražedná nálada,
proč jsme vlastně tu demokracii chtěli?
*
Rozhádanější národ dosud nikdy nebyl,
dříve se i komunisté a disidenti zdravili,
teď je pro souseda soused za plotem debil,
když je řeč o politice nejradši by se zabili.
*
Projeli volby? Skončili v opozici – to bolí!
Zklamání zmírnit může jen demonstrace,
a tak na náměstí lidé nohama znovu volí,
ale co bude příště? Osvědčená defenestrace?
