Článek
Nejsem voličem hnutí ANO, ani koaličních partnerů jeho vlády, přesto mám za vhodné namítnout: Tomu autor říká kvalitní text? Té splácanině subjektivních názorů, nepodložených tvrzení (viz ,,víme, že spolupráci s StB podepsal, jinak by nemohl dělat svoji profesi zahrnující i cestování do zahraničí“ – navrhuji, abys v zájmu své ohrožené kredibility publikum informoval o tom, která soudní instance po provedeném dokazování deklarovala, že Babiš byl agentem nebo spolupracovníkem StB; prosím spisovou značku rozsudku, datum vydání, nabytí právní moci a zda byl napaden opravným prostředkem) servírované v typické opoziční omáčce?
Osobně se jím cítím být dotčen, neboť autor evidentně předpokládá, že jsme všichni idioty, kteří nejsou schopni myslet, neznají fakty a souvislosti, nejsou schopni dovozovat správné, zejména pravdivé závěry. Inu, typický mystifikátor a manipulátor, jakými opozice oplývá v míře již ohrožující demokracii. Tvrzení, že ,,zákon by umožnil prostřednictvím veřejné moci pronásledovat prakticky jakoukoliv organizaci, která by Babišovi ležela v žaludku…“ (autor má na mysli neziskovky, které předstírá hájit, protože doufá, tak jako celá opozice, ve voličské hlasy z jejich strany) je tak absurdní, že poté, kdy ses odvážil vypustit je do veřejného prostoru, měl by ses vzdát politických ambicí a pokud máš nějakou veřejnou funkci, vyklidit i kancelář. Protože demagogové jsou to poslední, co tahle společnost, emocionálně extrémně a zřejmě již nevyléčitelně zjitřená od toho dne, kdy se na politické scéně zjevil Petr Fiala, profesor politologie, který absolutně nerozumí praktické politice a proto veškerou svou politickou kariéru založil na vytváření obrazu nepřítele, proti němuž je nutno bojovat, jinak demokracie nepřežije a republika skončí jako další z autonomních oblastí Ruské federace.
,,Ne, Babiš opravdu nemusí být ruským agentem, aby nám přinášel ruské zákony. Nejprostším a tím i nejpravděpodobnějším motivem je jeho obyčejný osobní prospěch. Jedná ve svém zájmu tak, jak to činil vždy. Nějakými hodnotami se opravdu nezatěžuje.“ Vážně? Opravdu si myslíš, že ,,osobním zájmem“ jakéhokoli člověka (nejen Babiše) je být po celé roky bezpočtem milovníků politického a ekonomického striptýzu z politické sféry, sdělovacích prostředků, justice a nepočítaně aktivistů svlékán veřejně do naha, vláčen uličkami hanby, pranýřován, pomlouván, aby si na stará kolena ke svým desítkám miliardám přivydělal dalších pár miliard? Pokud vím, Babiš kromě ohromující charity, jíž se věnuje bez toho, aby ji zdůrazňoval a využíval ke své adoraci, do politiky mnohem více investuje než aby z ní získával osobní prospěch. Právě v materiální rovině Babiš dokazuje, že v politice mu jde o politiku, nikoli o hmotný zisk, což nelze s jistotou tvrdit o žádném jiném politikovi nejen v Česku, ale ani ve světě. Z mého úhlu pohledu Babiš se projevuje spíše jako altruista nadaný sociálním cítěním než jako predátor, pro něhož je politika jen návnadou na neopatrnou kořist.
Při hodnocení morálky politiků, jejich partají a vlád, nelze ignorovat fakt, že zatímco s osobou Andreje Babiše není po celou dobu jeho politického angažmá spojena ani jedna korupční aféra, jeho konkurenti – včetně profesora Fialy – byli a jsou zapleteni do tolika podezřelých aktivit, nezřídka kriminální povahy, že lze mít už za nestoudnost jejich autostylizace do role představitelů vyšší politické kultury, bojovníků proti zneužívání funkcí a obránců právního státu. Zejména reprezentanti opozici šli do politiky, aby si vydělali, nikoli aby sloužili republice a národu. Důkazů k tomuto tvrzení je bezpočet, mimo jiné výroční zprávy BIS, ve kterých tajná služba varuje, že veřejná správa, justice, podnikatelský sektor, zdravotnictví, ale také politická sféra jsou prorostlé korupcí, klientelismem, nepotismem, ale – což je nejhorší – organizovaným zločinem, a to již od dob, kdy Andrej Babiš nebyl v politice a hnutí ANO neexistovalo.
V souvislosti s oblíbeným tématem ,,Babiš ohrožuje bezpečnost republiky“ lze zmínit šifrovaný telefon ministra vnitra Rakušana; kdo jiný než osoba spojená s podsvětím může mít šifrovaný telefon? A kdo jiný než blázen, který cele propadl vizi válečné porážky Ruska a proto urputně odmítá představu, natož možnost, že by válka na Ukrajině skončila jinak než rozdrcením Ruska, ačkoli vše nasvědčuje tomu, že poražena bude Ukrajina a spolu s ní celá Evropská unie, která na její vítězství vsadila prakticky vše, především Evropu a její národy, je hrozbou pro bezpečnost Česka? Jsou to opoziční partaje, nikoli konsensuální a neideologický Babiš, kdo dělá politiku kontraproduktivní, destruktivní a vysoce nebezpečnou. Babiš je možná chladný pragmatik s kalkulačkou místo mozku, ale zaplaťpánbůh za takové politiky, které naše turbulentní doba potřebuje víc než zapálené ideology a pokrytecké moralisty, kteří by raději obětovali svět než aby udělali cokoli pro jeho záchranu, pokud by se kvůli tomu měli vzdát svých vykalkulovaných a neživotaschopných zásad.
Autor ve svatém rozhořčení hrozí: ,, Už jen můžeme čekat, kdy Babiš v reakci na vysoké ceny pohonných hmot začne mluvit o dodávkách ruské ropy a plynu…“, protože mu patrně uniklo, že o obnovení dodávek ropy a plynu se mezi našimi spojenci uvažuje už docela běžně a veřejně, souhlasí s nimi prezident Trump, a někteří západní politici postupně zprovozňují zaplevelenou a zrezivělou trať na lince Západ – Východ s cílovou stanicí Moskva. Proč? Protože vědí, že bez Moskvy na tom Evropu dříve či později bude tak tako pacient bez kyslíkové masky.
Autor hořekuje: ,, Zastavili jsme podporu Ukrajiny. Z úst vládních představitelů zní proruské narativy. Neplníme závazky vůči NATO. Nepodílíme se na půjčce EU Ukrajině. Děláme vlastně přesně to, co zde dělalo doposud Maďarsko a Slovensko.“ Může být jeho pláč upřímný? Pokud není hlupák, pak nikoli, protože realita jeho tvrzení vyvrací:
1. Podporu Ukrajině Babišův kabinet nezastavil. Z Prahy proudí do Kyjeva navzdory vší korupci a aroganci Volodymyra Zelenského dál masivní materiální pomoc a Ukrajině se od Česka dostává adekvátní politická podpora; kromě toho zajištění ochrany 600 tisícům ukrajinských uprchlíků i dezertérů je velmi významnou podporou válčící zemi.
2. Česká zbrojní iniciativa pokračuje, vládní představitelé ve svých vystoupeních na domácích i zahraničních fórech vyjadřují pročeské, nikoli proruské narativy.
3. Po třech měsících vlády kabinetu premiéra Babiše je příliš brzy na obvinění, že Česko neplní závazky vůči NATO. Předpoklad je, že už příštího roku tomu bude jinak. Kromě toho požadovaná procenta na zbrojení nedodržovala Fialova vláda, a to ani ve finále svého tristního výkonu vládní moci. Podle posledního, jak víme falšovaného Stanjurova rozpočtu by Fialova vláda roku 2026 nesplnila ona mýtická 2% z HDP investovat do resortu obrany, přestože dnes, kdy je v opozici a má nulovou zodpovědnost za hospodaření státu, patří kritika rozpočtu Aleny Schillerové k její oblíbené houfnici, z níž na vládu pálí hlava nehlava. Většinou nehlava.
4. Nepodílíme se na půjčce Ukrajině? Předně Ukrajina už od Evropy získala tolik ,,půjček“, že i kdyby se stala prosperující ekonomikou, což je objektivně nemožné, a to nejen kvůli následkům války, že to jediné, co můžeme z její i naší strany reálně očekávat, je odpuštění všech pohledávek, protože jak se říká, kde nic není, ani čert nebere. Slovo ,,půjčka“ kladu úmyslně do uvozovek, protože všichni víme, že v průběhu své třicetileté historie Ukrajina nikdy žádnou ,,půjčku“ nebo dluh nezaplatila, dokonce dodnes ignoruje rozhodnutí Mezinárodního měnového fondu z ještě mírových časů, aby Rusku splatila miliardovou pohledávku; jinými slovy, to, co v Bruselu eufemisticky označují za půjčky, jsou ve skutečnosti dary, ze kterých evropští daňoví poplatníci neuvidí vrátit ani euro. Ale zásadní námitkou je, že není dána žádná morální ani zákonná povinnost Ukrajině půjčovat nebo darovat finanční prostředky, anebo ručit za půjčky, které Kyjev může získat. Vše se odehrává na bázi dobrovolnosti, vždy s přihlédnutím k ekonomickým možnostem toho či onoho státu, s ohledem na práva a zájmy vlastních občanů a také, jak je tomu u věřitelů standardem, s uvážením možných rizik, ze kterých na prvním místě stojí dlužníkova insolvence, jeho špatná platební morálka a pravděpodobnost, že pohledávka nebude dlužníkem nikdy zaplacena.
5. Děláme přesně to, co zde dělalo doposud Maďarsko a Slovensko? A co ve vztahu k Ukrajině dělají Maďaři a Slováci špatně? Autor zřejmě není dobře informován, nebo nemá rád Fica s Orbánem, ale pravdou je, oba premiéři navzdory osobním, do značné míry oprávněným antipatiím vůči Volodymyru Zelenského, zajišťují Ukrajině velmi významnou pomoc, byť nyní už nikoli vojenskou: například Maďarsko dodává Ukrajině 55% elektrické energie! Do zhruba devítimilionového Maďarska už přišlo na půl milionu uprchlíků z Ukrajiny, o něž se Maďarsko stará jako kterýkoli jiný členský stát EU, přestože podle agentury Reuters v Maďarsku narůstá odpor vůči poskytování peněz z EU Ukrajině. Dříve takový přístup podporovalo 57 procent lidí a proti bylo 41 procent, kdežto loni bylo pro jen 36 procent dotázaných a proti se vyslovilo 63 procent respondentů. Data výzkumu Kielského institutu potvrzují, že vojenská podpora Ukrajiny se během posledních měsíců v rámci celého Západu značně snížila, zatímco výše té humanitární a finanční zůstává víceméně stejná. Do údajů se propisuje i postoj americké administrativy, jež v čele s Donaldem Trumpem pomoc Kyjevu razantně omezila. Opoziční europoslanec Farský, mimochodem jeden z nejděsivějších proválečných fanatiků a král demagogů, v televizní debatě také Maďarsko obvinil z toho, že Ukrajině nepomáhá, takže europoslankyni Kláře Dostálové nezbylo než mu vytknout pomyslnou, leč pro Farského jistě bolestivou ťafku, když mu připomenula, že Maďarsko navzdory vlastním hospodářským problémům Ukrajině po celou dobu války obětavě pomáhá: pravda, Budapešť v čele s premiérem Viktorem Orbánem odmítá Ukrajinu vojensky podporovat, nicméně země přijala statisíce uprchlíků, provozuje ukrajinské školy, stará se o tisíce zraněných vojáků, školí zdravotnický personál, na Ukrajině obnovuje školy a školky, atd. Je také, jak výše uvedeno, pro Ukrajinu největším dodavatelem elektrické energie. To je málo? Pro naši opozici a Volodymyra Zelenského jistě, ti nikdy nebudou míst dost, i kdyby se celé Maďarsko dalo do zastavárny, aby Kyjev získal rychlé a nevratné finance, které mu však beztak válku vyhrát nepomohou, jen prodlouží agonii Zelenského režimu a přispějí k zabití dalších tisíců lidí.
A Slovensko? Bratislava Kyjevu darovala pomoc za asi 670 milionů eur (16,2 miliardy korun) v celkem třinácti balíčcích. Další, čtrnáctý, skládá se hlavně ze zařízení na odminování, což je nesmírně důležité pro zajištění normálního života po skončení války. Víme, jak katastrofální jsou z hlediska bezpečnosti podmínky v Laosu, kde ještě desítky let po americké ,,mírové misi“ zůstávají po celé zemi skryty miliony nášlapných min a nevybuchlé munice včetně leteckých pum, které si každoročně vyžádají stovky obětí mezi vesničany pracujícími na polích nebo v lesích, dětmi, hrajícími si na dvoře za domem, nemluvě o bezpočtu domácích a divoce žijících zvířat, včetně vzácných slonů a šelem, které zahynou po šlápnutí na nevybuchlou munici. Cituji (CNN): ,,Laos se do dějin zapsal smutným prvenstvím, stal se totiž tou vůbec nejvíce bombardovanou zemí na planetě. Výbušniny během více než padesáti let od doby, co je sem shodili Američané, zabily desetitisíce civilistů a ještě dnes pro tuto zemi představují vážný problém.“ Mezi lety 1964 a 1973 shodily Spojené státy na Laos více než dva miliony tun výbušnin. Během devíti roků padala na území Laosu průměrně jedna americká bomba každých osm minut, bombardování si vyžádalo asi 200 tisíc obětí, tedy zhruba 10 procent tehdejší populace celé země, informoval web Business Insider. Takže slovenská pomoc s likvidací výbušnin hustě roztroušených na ohromném území má pro Ukrajinu zásadní důležitost. V přepočtu na počet obyvatel i Ficovo Slovensko poskytuje Ukrajině větší pomoc než nafoukané Česko, takže ani zde nemá autor pravdu.
Mimochodem, autor, neznalý historie, patrně žije v přesvědčení, že nepřátelství mezi Západem a Ruskem je na věky. A proto má za správné důkladně a nevratně zpřetrhat všechny vazby mezi Ruskem a ostatní Evropou, nejlépe odpálit je atomovkami, aby už nikdy nešly obnovit – podle ideologické teze současné opozice ,,lépe hrdě zahynout v bídě než žít normálně“. Anebo nesmrtelnou proklamaci ,,Lépe se mýlit s USA než mít pravdu s Ruskem!“, která se zdála být vtipným aforismem ta dlouho, dokud nám politici nepředvedli, že to máme chápat vážně, doslovně, jako zahraničně-politickou doktrínu. Proto mám pro autorovo poučení za vhodné zmínit vývoj vztahů mezi poraženým nacistickým Německem a ,,zbytkem“ Evropy: v pětačtyřicátém nebylo v Evropě nenáviděnějšího národa než Němci. Přesto již za několik let po skončení války se vzájemné vztahy dostaly na bezmála předválečnou úroveň, brzy na to se Spolková republika stala členským státem NATO a netrvalo dlouho, aby se stala hnacím motorem evropské ekonomiky, přestože denacifikace Německa proběhla tak ležérně, že ještě v šedesátých letech oblékali soudcovské taláry bývalí prominenti nacistické justice (92%!), kteří poslali na popraviště a do koncentráků statisíce odbojářů a členů jejich rodin včetně dětí, soudili podle rasových zákonů, vesměs všichni byli aktivními členy NSDAP; stejně tak dál svou zakrvácenou praxi v poválečném Německy vykonávaly desítky tisíc právníků, úředníků státní správy a samosprávy, lékařů z koncentráků, vysokých armádních důstojníků a policistů, atd. Přesto i Židé, tak krutě pronásledování, že v průběhu války bylo umučeno na šest milionů z nich, dospěli k usmíření s těmi, kteří vymysleli ,,konečné řešení židovské otázky“ vyhubením celého národa (6 milionů obětí!).
Druhým příkladem změny paradigmatu v oblasti zahraničních vztahů jsou přátelské vztahy mezi dvěma smrtelnými nepřáteli – mezi Spojenými státy a Vietnamem, přestože zvěrstva, které Američané páchali vůči Vietnamcům, kteří nesmírně trpěli, statisíce bezbranných vesničanů zahynuly a přeživší se dodnes potýkají s hrůznými následky amerického exportu demokracie do jejich země (viz např. bezprecedentní použití napalmu a toxického foliantu Agent Orange proti civilnímu obyvatelstvu), zdály se být navždy nepřekonatelnou překážkou k navázání korektních vztahů mezi oběma národy. Čili poněkud prostoduchá představa našich opozičních lídrů a jejich fanoušků, že vždy proti Rusku a nikdy nijak, vezme za své už v nejbližších letech, což si jistě dnešní hlasatelé věčné nenávisti odskáčou bolestným zklamáním a nedobrovolným, leč nutným ukončením politických kariér, protože tahle garnitura konfrontačních rusofobů už nebude schopna plnit požadavky nové doby.
Výše uvedené (a jistě i mnohé další ) morální, právní, politické, ekonomické, sociální a kriminální excesy, ale zejména neutuchající lhaní, přepisování historie a bezostyšné šíření dezinformací, samozřejmě o těch druhých, jsou důvodem, proč by se současná opozice bez zásadní proměny sebe sama a nekompromisní personální obměny už nikdy neměla dostat k vládní moci – nelze znovu připustit opakování chyby, jíž se voliči dopouštějí stále dokola tím, že poskytují další a další šance politikům, kteří už selhali, v naději, že když se shnilé jablko nechá odležet, po čase začne chutnat sladce. Co dodat? Snad jen to, že
*
Kdo viděl pravdoláskaře na letenské pláni,
kdo slyšel milionkáře kázat o demokracii,
říkal si ,,To je nadělení, Pánbůh s námi,
jestli tihle vyhrají pravda a láska nepřežijí!“
*
Lež a nenávist jsou jejich pevným tmelem,
smíchány s demagogií drží jak ševcovský pop;
Minář chopil se vlády, stal se jejich velitelem,
ví jak vést ovce aby neminuly společný hrob.
