Článek
Tohle rád nepíšu, ale co se dá dělat: Ne, Maďarsko jako dlouholetý člen EU ať zůstane tam kde je, Brusel, ovládaný pevnou rukou dominátorky von der Leyenové naléhavě potřebuje kritickou opozici, která podrobuje jak politiku Evropské komise, tak vnitřní poměry EU, jež už nabyly povahy stádnosti, permanentní verifikikaci. Kde chybí věcná kritika, ať v umění, v politice, ve vědě i na bojišti, tam dochází k sebedestruktivním procesům následkem přesvědčení o tom, že všechno je správně, které vydrží tak dlouho než katastrofa prozradí, že něco bylo špatně. Maďarsko plní nevděčnou, leč nutno roli hlídacího psa unijního stáda. Pokud je na něco nejvyšší čas, pak kromě neprodleného ukončení vlády Ursuly von der Leyenové a rozpuštění její komise především zastavení veškerého flirtování EU s Ukrajinou. S Ukrajinou, která je jedinou příčinou rozkolu mezi Maďarskem, Slovenskem a unijním mainstreamem, Ukrajinou, která přijata do EU dříve či později způsobí její rozpad, protože Unie si nemůže dovolit desítky let držet nad vodou tak těžké břemeno, jakým je nestabilní, nefunkční, etnicky rozbitá, sociálně a ekonomicky kolabující polodiktatura, která má nepřátelské vztahy se všemi sousedy a která zásadně neplní své závazky, nesplácí dluhy, ignoruje mezinárodní právo, například závazná rozhodnutí Mezinárodního měnového fondu. Ukrajina jako stát existuje jen proto, že Západ její existenci platí (tak jako dříve platilo Rusko), sama na sebe si nikdy nedokázala vydělat. Ostatně Evropě docela postačí, když z Ukrajiny, postižené nejhorší demografickou krizí na světě, vysaje všechny mladé lidi s jejich rukama, mozky a rozmnožovacími orgány. Volodymyr to už nějak doklepe s důchodci, kteří Ukrajinu neopustí.
Autorova představa, že by bylo možno Maďarsko z Unie vykopnout, je vskutku naivní, reálně neproveditelná. Zde pomíjím riziko, že by po Maďarsku EU opustilo Slovensko a pak další státy, a navíc by tím patrně zamrzl proces rozšiřování Unie, protože kandidátské státy, konfrontovány s takovým postupem vůči členské zemi, která se neprovinila ničím jiným než uplatněním práva na vlastní pohled na unijní politiku, by si zřejmě rozmyslely lézt do spolku, jehož mainstream projevuje diktátorské manýry. Evropská unie má vybudovaný mechanismus, kterým se snaží bránit porušování principů demokracie, svobody, právního státu či dodržování lidských práv v jednotlivých členských státech. Jejím nejsilnějším donucovacím prostředkem je článek 7 Smlouvy o EU. Státům, které porušují základní hodnoty, na kterých Unie stojí, můžou být pozastavena členská práva. Jde však až o krajní možnost. Na odůvodněný návrh jedné třetiny členských států, Evropského parlamentu nebo Evropské komise může Rada většinou čtyř pětin svých členů po obdržení souhlasu Evropského parlamentu rozhodnout, že existuje zřejmé nebezpečí, že některý členský stát závažně poruší hodnoty uvedené v článku 2. Před přijetím tohoto rozhodnutí vyslechne Rada daný členský stát a může stejným postupem podat tomuto státu doporučení. Rada pravidelně přezkoumává, zda důvody, které ji k takovému rozhodnutí vedly, stále trvají. Bylo-li učiněno zjištění uvedené v odstavci 2, může Rada kvalifikovanou většinou rozhodnout, že určitá práva, která pro dotyčný stát vyplývají z použití Smluv, včetně hlasovacích práv zástupců jeho vlády v Radě, budou pozastavena. Přitom přihlédne k možným důsledkům takového pozastavení pro práva a povinnosti fyzických a právnických osob. Poprvé byl mechanismus obrany základních hodnot EU použitý 2. února 2000 vůči Rakousku, proti kterému byla zbývajícími čtrnácti členskými státy vyhlášena opatření někdy označovaná jako sankce. O sankce jako takové ale podle článku 7 nejde. V tomto případě šlo spíše o diplomatický bojkot. Šlo o bezprecedentní krok, který ovšem vyvolal zároveň pochybnosti, jestli byla zavedená opatření oprávněná, a to nejen z hlediska skutečné hrozby pro demokracii v Rakousku, ale i z pohledu předepsaného mechanismu podle článku 7 Smlouvy o EU, na nějž se prohlášení odvolávalo. Ale vyloučení členského státu z EU možná není. Smlouvy, na nichž je založena EU, tuto možnost neobsahují. Znamená to, že vyloučení členského státu, ať už rozhodnutím některého orgánu EU nebo ostatních členských států, možné není. Členský stát proto nemůže být za žádných okolností zbaven členství v EU proti své vůli. To ovšem neznamená, že závažná porušování povinností vyplývajících z členství nemohou být postižena jinak. Členskému státu, který dlouhodobě a závažně porušuje některou takovou povinnost, může Evropský soudní dvůr na návrh Evropské komise uložit vysokou pokutu a tím vynutit respektování práva.“ Což je něco docela jiného než vyloučení. Ovšem nutno přihlédnout k faktu, že podpora Ukrajiny NENÍ povinností, za jejíž porušování by mohlo být Maďarsko nebo kterýkoli jiný stát sankcionováni, nebo dokonce postaveni před Evropský soudní dvůr. A Maďarsko si všechny své povinnosti vůči EU a ostatním členským státům vzorně plní, jen ta Ukrajina, která mimochodem není členem Evropské unie, Orbánovi poněkud kazí kredit, byť samozřejmě jen z pohledu unijního mainstreamu, protože jiné subjekty naopak oceňují pevný postoj Budapešti ,,humanitární podporu ano, zbrojní dodávky ne“. Budapešť stejně jako Bratislava věří v diplomacii, zatímco Praha, Berlín, Brusel, Varšava, Paříž či Vilnius stále ještě doufají ve válečné štěstí a proto dělají vše, co je v jejich možnostech, aby válka neskončila jinak než ukrajinským vítězstvím nad Ruskem, což je ale stejně málo rozumné jako sázet na Knedlíka Lipavského při rvačce s Karlosem Vémolou. Co dodat? Snad jen to, že
*
Ukrajina nesmí se nám měřítkem morálky stát,
vždyť Ukrajina netvoří vrchol ani podstatu,
není zločinem zdráhat se Kyjevu všechno dát
a jako suverén vzdorovat bruselskému diktátu.
*
Ostatně i Maďaři Ukrajinu dost podporují,
bez jejich elektřiny by Zelenskyj po tmě kadil,
kvůli cizí zemi Maďaři už tak hodně obětují;
Orbán není ten kdo Evropu a Ukrajinu zradil.
