Článek
Autora téhle filipiky lze hravě parafrázovat tím, že jeho pseudomoudrosti moudře otočíme o 180°, takže aniž bychom sklouzli do extrému, můžeme tvrdit, že po vítězství Andreje Babiše v minulých sněmovních volbách v Česku:
1) šéf ODS a premiér Fiala nebyl šťastný, protože spatřil svou vlastní politickou budoucnost, která už tehdy nevypadala příliš, resp. vůbec šťastně, což následující týdny a měsíce potvrdily, neboť Fiala nejenže drtivě prohrál volby, protože jeho styl vládnutí začal tvrdě narážet na odpor většiny veřejnosti, která nesouhlasila s vládnutím podle scénáře tandemu autorů sci-fi Zelenskyj – von der Leyenová, ale zakrátko se dočkal i toho, co dříve neznal – ostré kritiky od vlastní partaje a výtek, že svými vystoupeními v médiích a na sociálních sítích ODS poškozuje a jejími novému vedení mydlí schody, takže by měl raději mlčet; Fialův politický, ale také osobnostní sešup je stejně strmý jako Ikarův pád poté, kdy se příliš přiblížil ke Slunci;
2) nejen dnes, ale už dlouho před volbami byla situace pro šéfa tehdejší vládní koalice kritická a v mnoha ohledech bolestná, protože ač navenek realitu nepřiznával, v nitru se děsil toho, že jeho vládu před pádem nezachrání ani financování internetového deníku Forum 24, bezprecedentní podpora veřejnoprávních médií, která se stala hlásnou troubou vládní koalice a všech antibabišovců, ani její největší fanoušek Petr Pavel, toho času prezident republiky, se všemi svými poradci, zejména s triem Kolář, Žantovský a Pehe, proslulými stratégy hnutí antibabišismu; excelentní a trvalé postavení Andreje Babiše na vrcholu žebříčku popularity a důvěryhodnosti a naopak trvale nejnižší příčka pro Petra Fiala, stejně jako výsledky průzkumů voličských preferencí avizující drtivé vítězství hnutí ANO nad všemi ostatními subjekty přiváděly Fialu a jeho koalici do psychického rozpoložení, které lze definovat jako krizi, prohlubovanou vědomím, že svou co do výsledků kontraproduktivní politikou sebe sama vmanipulovali do pasti, kterou nalíčili na Babiše a spol.; pro tehdejší vládní koalici klíčová média Česká televize, Český rozhlas a Forum 24 přes masivní propagandistickou kampaň, kterou vedly ve prospěch vládních stran na úkor démonizované opozice, nedokázala zachránit něco, co bylo odsouzeno k porážce, protože objektivně podle všech kritérií se jednalo o nejhorší vládu v novodobé historii českých zemí;
3) jestliže se Orbán svou politikou v rámci EU vmanévroval do role, kvůli níž se s ním ostatní státníci fotili jen z nutnosti, jak autor tvrdí, pak musíme konstatovat, že Fiala se svou patolízalskou politikou vůči Bruselu a zbabělostí ovce, která se cítí být bezpečně jen uprostřed stáda, vmanévroval do role skopce, ochotného nechat se vést na jatky, a jenž na všech kolektivních snímcích je v zadní řadě téměř neviditelný, což naznačuje jeho bezvýznamnost; naproti tomu Babiš je navzdory neustávajícímu proudu pomluv a žalob, jimiž Brusel zaplavují antibabišovci z Česka, zejména Piráti a další ,,oznamovatelé“ z opozice, u zahraničních partnerů mnohem oblíbenější a proto kdekoli v zahraničí vystupuje podstatně sebevědoměji než nejistý a přehlížený profesor Fiala, jehož co do renomé už překonal i naší opozicí a Hradem tak ostrakizovaný Macinka, kterého – jak nedávno zaznělo z úst politologů a komentátorů – už v dobrém slova smyslu znají a berou na vědomí už i v Bílém domě, což se v posledních třiceti letech nepodařilo žádnému českému politikovi.
4) Autor radí: ,,Andrej Babiš by se měl nad Viktorem Orbánem zamyslet jako nad tragickým varovným příkladem. Maďarský model totiž jasně dokazuje, že populistické zkratky – ať už jde o ohýbání trhu, mediální monopoly nebo koketování s autoritářskými režimy – dříve či později dovedou zemi k ekonomickému chaosu a totální politické samotě. Maďarsko je dnes zemí, která bojuje s nedostatkem paliv, ztrátou miliardových dotací a nejnižší mírou důvěry v historii.“ No, zdalipak se autor povšiml v jakém stavu se nachází Evropská unie? Jaká je ekonomická, politická, sociální a bezpečnostní situace v členských zemích? Zda ví, kam EU a její členy přivedla vizionářské, veskrze ideologická, ale co do výsledků zoufale kontraproduktivní politika Bruselu? Nejspíše nevnímá hlubokou nespokojenost Evropanů s úpadkem Evropy, s její pozicí globálního outsidera, se soumrakem tisícileté civilizace následkem nezvládnuté migrační krize (ostatně EU nezvládla ani jednu z krizí, které se na Evropu valí jedna za druhou), a patrně dosud nic neslyšel o tom, že Evropané – a zde můžeme paušalizovat – rapidně ztrácejí důvěru v EU, ve stát a v jeho instituce, už ani demokracii nevnímají jako to nejlepší, čeho se dožili. Pokud EU smysluplnost své existence zakládá toliko na bezvýhradné podpoře Ukrajiny a její vedení (jímž už dávno nejsou Rada Evropy a Evropský parlament, dokonce už ani Evropská komise, nýbrž výhradně uzurpátorka se sníženým IQ, o to vyššími ambicemi Ursula von der Leyenová, bohorovně přehlíží a proto ani neřeší mnohem důležitější problémy než jakými jsou záchrana i Ukrajinci nenáviděného režimu Volodymyra Zelenského a boj proti neposlušným členským státům, například ztrátu konkurenceschopnosti, ohromující závislost na totalitních, vůči Evropě a Západu politicky nevlídných a nebo ekonomicky konkurenčních režimech – typicky na USA, Číně, Indii, Rusku, islámských teokraciích, členských státech BRICS, atd. Tragická je demografická situace evropských národů, neméně hrozná situace na trhu s nemovitostmi a téměř nulová dostupnost bydlení pro mladé, propad Evropy do kategorie sice pěkných kulturních skanzenů, ve kterém si lidé stále ještě žijí nad poměry, leč už jde jen o dozvuky býval slávy, o obdobu dači v Potěmkinovy vesnici, tedy o palác s úhlednou fasádou, za níž však kromě lešení už nic není a bydlet v ní může jen bezdomovec se spacákem a flaškou kořalky.
Nelze očekávat, že by von der Leyenová kdy projevila sebekritiku nebo přiznala chyby, i když je zřejmé, že celý svět, především 450 milionů občanů EU vidí, že Unie jde špatným směrem. Evropská komise, které Rada Evropy a parlament už pouze sekundují, protože si nechali von der Leyenovou uzmout téměř veškerou moc nad směřováním a děním v Bruselu, se už jen utápí v jalových proklamacích o velkých vizích a místo řešení praktických problémů lidí, jako jsou inflace, vysoké a stále rostoucí životní náklady, nedostupné bydlení či ztráta konkurenceschopnosti, předsedkyně Evropské komise nastoluje podružná témata, například své subjektivní představy o tom co by bylo kdyby bylo, plány na příští století, potřebu komunikace ‘,s těmi správnými“ (rozuměj s poslušnými) a nereálné strategie. Zkrátka velká gesta, velké sliby, ale reálné výsledky zůstávají vždy sporné nebo přímo záporné. Situace předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové je velmi specifická. Když byla v červenci 2024 podruhé zvolena předsedkyní komise, získala podporu 401 poslanců, tedy více než při první volbě v roce 2019. Ale pro jí vedenou komisi v listopadu 2024 hlasovalo už jen 370 europoslanců, a byla tudíž schválena nejtěsnější většinou v historii europarlamentu. A kdyby o ní rozhodovali občané členských zemí, dopadla by ještě hůře než Viktor Orbán v Maďarsku a už by byla zpátky v Německu v kabátě ušitém z ostudy. Jenže ve funkci ji stále udržuje lidovecká frakce (EPP), nejprofláknutější spolek europoslanců, za přispění socialistů, zelených a liberálů, snad z obavy, aby si pod novým šéfem či šéfkou Komise nepohoršili. V každé ze zpráv o stavu Evropské unie se ukazuje, že Unie se sice musí změnit, ale jaksi jí na to chybějí síly a elán. Politické nastavení v Evropě je takové, že o změně každý mluví, ale téměř nikdo pro ni není ochoten nic udělat, zvláště pokud by to znamenalo nějaké oběti či snahu o větší dohodu s politickými protivníky či soupeři.
A tak jsme zpátky u démonizovaného Orbána, který o reformu EU skutečně usiloval a proto narážel na urputný odpor semknutých šiků těch (včetně naší opozice), jimž stávající poměry vyhovují, protože za minimum práce a nulovou zodpovědnost získávají maximální prospěch, což Orbána stálo prohrané volby a pokračující dehonestace jeho osoby s cílem přesvědčit Evropany, že zlem není Ursula von der Leyenové, jí ovládaná komise, impotentní parlament a devótní lídři členských států, ale pouze a jedině Viktor Orbán, ačkoli právě on jako jeden z mála bojoval za Evropu pro Evropany a usiloval o proměnu Evropské unie z destruktivního společenství bez budoucnosti na konstruktivní, vitální a v globálním měřítku opět do minující společenství suverénních států. Pokud po šestnácti letech vlády Viktor Orbán musel ustoupit svému mladšímu a štíhlejšímu druhému já jménem Magyar, kterého si dvacet let ve Fidezsu vychovával (právem byl mohl stejně jako Caesar vražděný na schodišti do Senátu svým žákem, přítelem a chráněncem Markem Juniem Brutem ohromeně zvolat ,,I ty Brute?“, resp. ,,I ty, Pétere?“), je to porážka všech inteligentních a zodpovědných Evropanů, kterým záleží na Evropě. Ale – ale nemusí být vše ztraceno, protože Péter Magyar je zasvěcenými komentátory a politology hodnocen jako zrcadlový odraz Viktora Orbána, čemuž nasvědčují Magyarovy četné povolební výroky, ze kterých v Bruselu ani v Kyjevě nemohou mít radost, jimiž jistě nepotěšil ani českou opozici, ale naopak probudil jisté naděje v těch, kteří se obávali, že likvidací bruselského nepřítele č.1 Orbána Evropa ztrácí jednu z posledních šancí na návrat do dob, kdy něco pro svět i pro sebe sama znamenala a kdy Evropané mohli věřit v dobrou budoucnost. Co dodat? Snad jen to, že
*
Premiér Babiš prý má být tuze bdělý,
aby nedopadl tak jak Orbán v Budapešti,
leč ti co ho varují sami poučit se neuměli,
z volební porážky hlavy jim dodnes třeští.
*
Příliš zahleděni na Babiše realitu nevidí,
straší tím čím nás EU děsí už celé roky:
Unie již přestává být dobrem pro lidi
a lidé v Bruselu vidí nebezpečné cvoky.
*
Slyšíme a čteme jak Orbán Uhry dusil,
do jak žalostného stavu přivedl vlast,
kdo ale poměry v EU analyzovat zkusil,
po tom co zjistil docela jistě necítil slast.
*
Evropská unie ubírá se směrem do pekla,
tak jako Titanic veden pyšným kapitánem,
poslední šance na záchranu možná utekla,
ke ztroskotání se Unie blíží den za dnem.
