Článek
Autorka ve snaze strašit vystrašence strašením politickými strašidly, jež poněkud zastydle nazývá ,,českými nacionalisty“ píše, že (cituji) ,,jde samozřejmě o zjednodušený a emotivní narativ, který má vystrašit a mobilizovat české voliče. Německo přitom poválečné uspořádání Evropy uznalo a otázku odsunu z právního hlediska vůbec neotevírá…“
Předně namítám účelovost používání poněkud degradující pojmu ,,nacionalisté“ pro normální občany, kteří se na rozdíl od (patrně světoobčanky) Čechové dosud cítí být Čechy, případně Moravany a Slezany a stále ještě se cítí být bytostně spjati se zemí našich předků, kteří za to, aby ji uhájili pro nás a po příští generace po staletí sváděli boje, ve kterých prakticky vždy bývali tou slabší stranou, což je ovšem úděl všech početně menších národů. Ale nemíním sklouznout k patetickému slintání ve stylu obrozenců 18 a 19 století, či v masarykovském duchu. Chci pouze říci, že mám za normální, aby se lidé zajímali o každé dění, které se tak či onak dotýká nebo může dotknout jejich země a národa, aniž by zasluhovali despekt od těch, jimž je osud vlastní země a národa putna, protože se spíše než Čechy, Moravany a Slezany cítí být kontinentálními Evropany nebo dokonce universálními světoobčany.
Dále autorka pochybila následujícím výrokem: ,,…Německo přitom poválečné uspořádání Evropy uznalo a otázku odsunu z právního hlediska vůbec neotevírá.“ Jistě, Německo takovou ambici nemá, ovšem chlapci a děvčata ze Sudetendeutsche Landsmannschaftu a dalších krajanských sdružení se jí nevzdali navzdory několika vůči Česku naoko smířlivých proklamací, jimž lze věřit stejně málo jako slovům Bernda Posselta, že jeho iritující obezita je jen optickým klamem, protože ve skutečnosti je téměř podvyživený. Musíme totiž rozdělovat Němci jako takové a Němce, kteří jsou nebo se cítí být potomky odsunutých Němců z českých Sudet. Zatímco národní množina má kontroverze kolem tzv. Benešových dekretů za definitivně uzavřené, podmnožina v této množině stále ještě koumá jak ji znovu otevřít, přestože krajanské spolky nejsou pro český stát partnerem k jednání a samo jednání, i kdyby teoreticky možné bylo, nemohlo by vést k výsledkům, ve které doufají Bernd Posselt a ostatní pohrobci těch, kteří iniciovali rozbití demokratického Československa, s nadšením podporovali Konráda Heinleina, hromadně se hlásili do NSDAP, omdlévali štěstím, když do Sudet zavítal říšský kancléř Adolf Hitler, plně se ztotožnili s programem Čechy bez Čechů, vlajka s hákovým křížem nad střechami Pražského hradu byla jejich splněným snem, nesporně spoluzavinili utrpení a smrt nejméně 360 tisíc Čechů, Moravanů, Slezanů, Romů a Židů, v uniformách Wehrmachtu a ostatních složek nacistické branné moci, ale v hojném počtu také jako dozorci v koncentračních táborech a ve správě okupovaných území, a kteří ještě v posledních dnech války v Sudetech vybíhali před chalupy, když jejich obcemi na tzv. ,,pochodech smrti“ procházeli zubožení vězni z koncentráků, aby je ještě na poslední chvíli ubíjeli vidlemi, motykami a lopatami, přestože zdáli už bylo slyšet americké a sovětské tanky. Nynější odpor českého obyvatelstva (s výjimkou brněnské primátorky a populární kokainistky, několika dalších funkcionářů brněnského magistrátu a mentálně již velmi sešlého dramatika jménem Milan Uhde) není apriori namířen proti všem Němcům, s nimiž naopak máme nejlepší vztahy za posledních tisíc let, nýbrž míří výhradně proti kontroverzní německé minoritě, sdružující se v tzv. krajanských spolcích, z nichž nejviditelněji vyčnívá výše zmíněný Sudetendeutsche Landsmannschaft. Spolek, který neustále hledá nějakou skulinku, jíž by se mohl propasírovat do Česka a jako semínko pryskyřníku se kdekoli a jakkoli uchytit, aby zakořenil a postupně zaplevelil celou zahradu. A horror by se znovu opakoval. Ostatně v Evropě snad není národ, který by neměl s Němci nejen traumatizující historické zkušenosti, ale také nevyřízené účty – jen se nyní o nich nesluší mluvit, jsme-li všichni v Evropské unii. Možná jen Švýcaři pohlížejí na své velké sousedy docela vlídně, ale ti pro takovou shovívavost mají své sobecké důvody.
A lze si vůbec představit, že po osvobození Československa by opět bok po boku žili a společně budovali republiku ti, kteří měli být z Čech a Moravy vyhnáni či jako národ zlikvidováni, s těmi, kteří je vyháněli, terorizovali, zabíjeli a plánovali jejich vyhlazení? Představa, že ještě nedávní příslušníci Wehrmachtu, Luftwaffe, Kriegmariny či SS svléknout uniformy, obléknou montérky nebo úřednická saka a začlení se do společnosti, jako by se nic nestalo, je tak absurdní, že ji nedokázali zdramatizovat ani u Cimrmanů, kteří jinak žádné historické téma neopominuli. Hitler považoval stejně jako Židy také slovanské národy za podlidi a nacistický plán genocidy Generalplan Ost, který se souhlasem Hitlera vypracoval říšský vedoucí SS Heinrich Himmler, počítal po vítězné válce proti SSSR s vystěhováním na východ za Ural nebo s fyzickou likvidací 80–85 % Poláků, 50–60 % Rusů z evropské části Sovětského svazu, 50 % Čechů, 65 % Ukrajinců a 75 % a Bělorusů, aby se tak zajistil životní prostor pro Němce. 15. března 1939 Wehrmacht obsadil Čechy, Moravu a Slezsko a Hitler z Pražského hradu prohlásil Čechy a Moravu za německý protektorát. Nové území mělo být postupně germanizováno a postupně osídlováno cestou podpory zde dosud žijících Němců a současně přerozdělením české půdy.
Zatímco Němci jako celek se dokázali sice s těžkostmi (protože miliony přesvědčených nacistů i po válce měly na společnost značný vliv) od temné minulosti odpoutat, byť denacifikace se příliš nepovedla, aby se stali součástí moderní demokratické Evropy, jejich menší část pod prapory krajanských sdružení je s minulostí stále spojena a není schopna se jí vzdát, byť i tam všem musí být jasné, že ve členech Sudetoněmeckého landsmanšaftu lidé (nejen) v Česku vidí potomky nacistů, kteří se k jejich odkazu dodnes hlásí, přestože se vůči našemu národu dopustili nevýslovných zločinů, které nesmějí být nikdy zapomenuty a odpuštěny. Takže němečtí turisté, podnikatelé, sportovci, umělci nebo třeba včelaři vítejte v České republice, ale Němci organizovaní ve spolcích Vertriebenenverbandu pokud nepřijíždíte individuálně, nýbrž usilujete o organizované akce, raději zůstaňte doma, protože vy vítáni nejste.
Zpráva z tisku: ,,Brněnští zastupitelé měli na programu bod, podle nějž měli vzít na vědomí konání akce plánované na 22. až 25. května, zároveň ale zdůraznit, že město Brno sjezd neorganizuje, nepodporuje ani nezaštiťuje. Podobné usnesení už na začátku dubna přijali radní. Kritizovali mimo jiné organizátory festivalu Meeting Brno, kteří sudetské Němce do Brna pozvali. Zastupitelé vzali na vědomí jednoznačné vyjádření Sudetoněmeckého krajanského sdružení o nedotknutelnosti Benešových dekretů…“
Pokud jde o nastolené téma Benešových dekretů, připomínám, že Maďarům (tehdy Uhrům) šlápla na kuří oka už první československá vláda, když maďarské šlechtě stejně jako celé aristokracii kromě titulů a privilegií odňala i jejich majetky, především velkostatky, lesy, fabriky, doly, atd. Československá republika hned v prvních měsících své existence speciálním zákonem zrušila šlechtictví i na něj navázaná práva. Prostřednictvím pozemkové reformy poté zahájila ofenzivu proti ohromným pozemkům, jimiž aristokracie disponovala. Tento krok měl podlomit ekonomickou sílu šlechty a zároveň odstartovat proces „zlidovění půdy“. Přerozdělení aristokratické půdy do rukou drobných zemědělců, jichž nakonec bylo více než půl milionu, vyrovnalo dosavadní majetkové rozdíly na venkově a zvýšilo tamní životní úroveň. Vedle pozitivních sociálních dopadů na československý venkov měla pozemková reforma také svůj nacionální hrot. Zabírána byla totiž půda zejména německých šlechticů a při přerozdělování byli favorizováni čeští rolníci. Reforma byla svými českými strůjci prezentována jako odčinění následků pobělohorské doby, kdy původně českou půdu získala „cizácká šlechta“. Pozemková reforma byla uskutečňována především politiky z agrární strany. Ti však mnohdy výhodným přerozdělováním větších pozemků (tzv. zbytkových statků) upláceli osoby, jimž byla agrární strana za jisté „protislužby“ zavázána. Inu, Lidovci se od časů první republiky nezměnili, tak jako kdysi i dnes jsou oportunisty, využívající každé příležitosti a každého zdroje k vlastnímu prospěchu, že ano, Jurečko? De facto se jednalo o korupci před očima celé veřejnosti a za bílého dne. Na druhou stranu kdyby Lidovci neměli morálku tak pružnou, že trampolína by ve srovnání působila dojmem betonové podlahy, neudrželi by se na politické scéně dodnes, protože podle volebních výsledků jsou populární stejně málo jako komunisté.
Pokud jde o údajné bezpráví, jehož se mělo Československo, resp. Slovensko, vůči maďarskému obyvatelstvu dopustit, nutno připomenout, že slovenské vedení maďarskému obyvatelstvu postupně vrátilo i právo na vzdělání ve vlastním jazyce a pak částečně i právo používat svůj jazyk v úředním styku (mohu potvrdit, protože na vojně v naší rotě sloužilo několik Maďarů ze Žitného ostrova, s nimiž se nebylo možno domluvit, protože ovládali pouze svou mateřský jazyk). Pokud to ještě technicky šlo, byly vráceny i domy a movitý majetek. Nařízení předsednictva Sboru pověřenců z 18. listopadu 1948 vracelo občanům maďarské národnosti také půdu, pokud byla ještě v držení státu, a to do výměry 50 hektarů. To byla totiž maximální výměra, kterou mohl vlastnit československý občan podle zákona o nové pozemkové reformě z 21. března 1948. Československo-maďarská spojenecká smlouva byla podepsána 16. dubna 1949. Následovalo jednání československé (přesněji slovenské) a maďarské delegace na Štrbském Plese, kde byla uzavřena řada dílčích dohod týkajících se vypořádání vzájemných majetkových nároků. Podle nich měla maďarská vláda odškodnit ty někdejší maďarské vlastníky, kteří odešli z Československa a zanechali tam nemovitý majetek. Problém se vrátil jako bumerang na jaře v roce 1991 s připravovanou restitucí zemědělského majetku. Zákon č. 229/1991 Sb. z 21. května 1991 stanovil restituční hranici k 25. únoru 1948, což ale znamenalo, že českoslovenští občané maďarské národnosti žijící na Slovensku byli z restitučních nároků vyloučeni. Ačkoliv tzv. Benešovy dekrety jsou ve skutečnosti už vyhaslé právní normy, jejich platnost byla na Slovensku výslovně potvrzena; do novely slovenského trestního zákona byl dokonce hlasy vládní většiny Roberta Fica aktuálně vsunut nový paragraf, podle kterého je veřejné zpochybňování platnosti poválečných konfiskačních norem trestné a pachateli hrozí trest vězení až na šest měsíců.
Jak to ale vlastně je s možným zrušením tzv. Benešových dekretů? Veřejnost se obává, že zrušení konfiskačních dekretů by znamenalo navracení konfiskovaného majetku, což by ohrozilo majetkovou jistotu nových vlastníků. Jenže tak tomu není: k tomu by totiž musel být přijat zvláštní zákon. Je zásadní rozdíl mezi neplatností právní normy od samého počátku (ex tunc) a neplatností od nynějška (ex nunc). Zrušení konfiskačních dekretů od samého počátku skutečně není možné, ale prohlášení neplatnosti dekretů od nynějška dnes nic nebrání, protože to samo o sobě neruší zpětně konkrétní opatření provedená na základě zrušené normy. Jestliže Péter Magyar slíbil v případě vítězství otevřít znovu otázku platnosti tzv. Benešových dekretů a řešit konfiskaci majetku etnických Maďarů na Slovensku, pak slíbil něco, co přesahuje jeho možnosti, protože otevření této otázky nemá smysl, bude-li to jednostranným aktem, čili bez partnera k jednání. Vlády Slovenska a Česka mu partnery k jednání nebudou, to je jisté. Samozřejmě může Benešovy dekrety a další související poválečné právní akty napadnout stížnostmi, například v Bruselu nebo u ESLP, aby alespoň naoko své voliče nezklamal a jejich zklamání přenechal mezinárodním institucím, ale tím neučiní víc než teatrální gesto bez dopadu na status quo. Což už dříve provedl Viktor Orbán, když oznámil, že Maďarsko se obrátí na evropský soud, aby posoudil soulad dekretů s evropským unijním právem. Ano, tak se činí působivá gesta pro uspokojení té části voličů, kteří doufají v zázraky, o kterých političtí ateisté vědí, že se nikdy nestanou.
Benešovy dekrety, vydané v letech 1940 až 1945, jsou souborem právních předpisů, které byly přijaty v době druhé světové války a po ní. Jsou nedílnou součástí právního řádu České republiky a jejich prolomení by vyžadovalo změnu zákonů, což je složitý a politicky citlivý proces. Důvodem, proč je obtížné je prolomit, je jejich historický a právní význam, stejně jako jejich spojení s poválečným uspořádáním a majetkovými vztahy. Právní překážky změny Benešových dekretů vyplývají z jejich specifického postavení v českém právním řádu. Benešovy dekrety byly vydány v době válečné ústavní nouze prezidentem Edvardem Benešem a později schváleny Prozatímním národním shromážděním, což jim dává historický a právní základ. Považovány jsou považovány za platné právní normy, které nelze jednoduše zrušit bez zásadní legislativní změny. Ústavní soud ČR v roce 1995 konstatoval, že Benešovy dekrety jsou součástí právního řádu, i když jde o tzv. vyhaslé normy, které již nezakládají nová práva ani nároky, ale jejich úplné zrušení by mělo zásadní právní a politické důsledky. Dekrety jsou spojeny s mezinárodními dohodami (např. Jaltská konference, Postupimská dohoda), které Československo a později ČR přijaly, což brání jejich změně nebo anulaci. Změna nebo zrušení dekretů by znamenaly zásah do poválečného uspořádání, majetkových vztahů a postavení etnických skupin, což je velmi citlivé téma v české společnosti i politice. Ale především by jakákoli snaha o zrušení dekretů vyvolala prudký odpor naprosté většiny českých občanů, který by žádná vláda nedokázala překonat, byť by samozřejmě bylo možné očekávat, že nepatrná či spíše mikroskopická část společnosti (například někteří lídři Lidovců či páter Halík) by projevila pochopení pro snahu Benešovy dekrety odstranit navzdory tomu, že by tímto jen formálním aktem nebylo dosaženo ničeho, co by potomkům sudetských Němců prospělo, ale co by naopak mohlo vést ke svržení vlády, která by se pokusila pod záminkou vyrovnání a usmíření udělat chlapcům a děvčatům ze Sudetoněmeckého landsmanšaftu radost.
Na závěr poznámka: ,,Porážka Orbánovy politiky je jasným vzkazem i dalším evropským politikům, kteří by jej v podkopávání demokratických institucí a nacionálně konzervativní a protievropské rétorice rádi následovali. Po šestnácti letech vystavili Maďaři této podobě politiky jasnou stopku,“ autorka nadšeně trylkuje, když převzala oslavné tirády Bruselu a naší opozice. To jako fakt, Pavlo? Takže můžeme vidět porážku Fialovy politiky v nedávných českých volbách stejnou optikou? Tedy jako jasný vzkaz politikům, kteří by Fialu hodlali následovat v jeho eurohujerské, ukrajinofilní, asociální, hospodářsky impotentní, konfrontační a proválečné politice? Výsledek každých voleb lze vždy interpretovat podle zájmů toho, kdo je interpretuje. A nikdy nelze z výsledků voleb v jedné zemi vyvodit závěry platné pro ostatní, pro celý kontinent či dokonce pro celý svět. Magyar nyní získal pro sebe vládu na pár let – ale může dnes někdo s jistotou tvrdit, že po příštích volbách nebude následovat osud Viktora Orbána, protože zklamaní voliči jeho dalšímu vládnímu angažmá vystaví stopku? K tomu by docela postačilo, aby souhlasil s migrační politikou EU či jakékoli jiné rozhodnutí, které by Maďaři většinově vnímali jako ohrožení národa, křesťanského ducha Uher, apod. Mimochodem, výsledek voleb zase tak jasnou stopkou Orbánově politice není. Podle počtu získaných mandátů se to tak může jevit, ale ve skutečnosti Fidezs získal čtyři a půl milionu hlasů, což je Orbánovo žulové jádro, které odolalo všem atakům ze zahraničí, ze strany domácí opozice a vydrželo navzdory ekonomickým a sociálním problémům, zatímco Magyar se nemůže být jist, že ti, kdož ho volili, nejsou jen jakousi našlehanou pěnou, která dříve či později opadne, protože jde o voliče, kteří sice chtěli změnu, ale bez vize jakou by taková změna měla být a bez pevného přesvědčení, že Magyar bude tím pravým lídrem pro drsné a ještě drsnější časy, které nepochybně jak na Maďarsko, tak na celou Evropu dolehnou. Předvolební proklamace nejsou ničím víc než návnadou a zrodu moderní demokracie není známa vláda, která by byla schopna, často ani ochotna, splnit to co slibovala. V Evropě je vlastně znám jediný případ, kdy se vládě podařilo jeden slib splnit do puntíku: když říšský kancléř Adolf Hitler v pětatřicátém německý národ požádal, aby mu dal deset let a on se postará, aby se Německo změnilo k nepoznání. A povedlo se – o deset let později ti z Němců, kteří uprostřed ruin přežili, Německo opravdu nepoznávali.
Autorka hrubě pochybila slovy o ,,protievropské rétorice“ Viktora Orbána a ostatních ,,populistů“, protože zaměňuje Evropu s Evropskou unií a naopak; kritiku Evropské unie v její současné vonderleyenovské podobě, tedy v předkolapsovém stavu, nelze interpretovat jako projev antievropanství, ale naopak – jako celkem oprávněnou obavu o osud Evropy, evropských národů a evropské civilizace, jestliže v nejkratším čase nedojde k reformám, které Evropskou unii vrátí její původní smysl, racionalitu, respekt k národním státům a odejmou Evropské komisi moc jednat s členskými zeměmi svrchu, zasahovat do jejich vnitřních poměrů, vést proti nim na půdě evropského parlamentu nepřátelské kampaně, kárat je a dokonce je vydírat zneužíváním dotačního karabáče. Co dodat? Snad jenom to, že:
*
S Benešovými dekrety problém fakt není,
po válce republika potřebovala zhojit rány,
kdo by věřil že zlý vlk v beránka se změní?
A že Němci v jedné zemi mohou žít s námi?
*
Odsun byl nutný, o tom nemůže být sporu,
Němci Pandořinu skříňku sami otevřeli,
Churchill a Roosevelt proto dospěli k názoru,
že po válce Češi a Němci rozejít by se měli.
*
Co jsme si to jsme si, zní z bavorské strany,
vyrovnání s minulostí, mudruje páter Halík,
Češi otevřete nám brány Bernd Posselt žádá,
ale jak to vždy dopadne podáš-li ďáblu malík?
*
S Němci Češi vycházejí namouduši skvěle,
v celých dějinách nebyli jsme na tom lépe,
jen v sudetských lebkách divně se to mele
a Posselt jako Jezinka na české dveře klepe.
