Článek
Klasickým pospíšilovským stylem, tedy brilantně, národu vysvětlen naprostý nesmysl. Když Jiřík nemluví, ale vyjadřuje se psaným slovem (protože kvůli nevyléčitelnému huhlání, patrně způsobenému permanentně ucpaným frňákem artikuluje ještě hůře než legendární chrochtal Jakob), milovník češtiny si opravdu pochutná na Jirkově jazykovém menu. Ale tím veškerá chvála končí. Jiří nás sice zahrnuje fakty a v závěru odkazuje na spoustu zdrojů historických informací, ale pravda se nachází někde úplně jinde. Pouhou snahou ,,Rusákům“ pořádně zasolit nelze obhájit, tím méně ospravedlnit, nadto ještě na veřejném fóru, zejména když klame mluvka, který se stylizuje do role zbožného moralisty, jenž je povolán (nejspíš samotnou Prozřetelností, byť apriori nelze vyloučit ani to, že v tom má prsty Satan), aby do temnot veřejného prostoru přinášel světlo pravdy a poznání.
Ale zpět k věci: pokud nám Jiřík sugeruje, že jsme se nechali Sověty připravit o Užhorod, o hrob Nikoli Šuhaje a o jeho okolí, nezbývá než namítnout, že zaviněním Sovětů Československo nepřišlo o nic, nač by mělo opodstatněný nárok, byť i mne k tomuto divokému koutu Evropy poutá jistý sentiment, za který vděčím Ivanu Olbrachtovi, autoru románu o Nikolovi Šuhaji Loupežníkovi, který jsem si přečetl už v dětství. Ale pravdou je, že pokud by měl někdo mít historické právo na Podkarpatí (kromě samotných Rusínů, kterých se však na jejich názor nikdo nikdy neptal), pak jen naši milí Uhři, dnes nazývaní Maďary. Tvrzení, že Podkarpatská Rus je ,,historickým územím Československa“ je stejně málo pravdivé jako tvrzení, že Krym je historickým územím Ukrajinců, nebo že na Kosovo měli historický nárok Albánci, nikoli Srbové.Po jeho smrti byla v 9.století ovládnuta Maďary. V 11. století se stala celá Podkarpatská Rus součástí Uherského království, jíž zůstalo až do konce 1.světové války. Roku 1938 byl ve Vídni ukončen arbitrážní spor o určení hranice mezi . Podle rozhodnutí arbitrážního soudu muselo Československo odevzdat Maďarskému království pohraničí s většinově maďarským osídlením, což byla jižní část Slovenska a jihozápad Podkarpatské Rusi včetně Užhorodu, Mukačeva a Berehova. Následovala výzva ze strany Budapešti, aby Praha do 24 hodin vyklidila Podkarpatskou Ukrajinu.
Na sklonku války, dne 12.11.1944, se konala na Podkarpatské Rusi lidová shromáždění, na kterých byl vysloven souhlas s připojením k Sovětskému svazu. 25.–26. listopadu 1944 sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny vydal manifest o opětovném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se Sovětským svazem. Ale už dříve, v roce 1939 a 1941 opakovaně prezident Beneš připustil poválečné připojení Podkarpatské Rusi k SSSR, což pak potvrdil v březnu roku 1945, kdy poslal Stalinovi dopis, ve kterém píše o tom, že připojení „Zakarpatské Ukrajiny“ k SSSR považuje za samozřejmé. Hned po válce, v srpnu 1945 podepsal prezident dekret číslo 60, kterým zbavoval obyvatele Podkarpatské Rusi československého občanství. Dne 22. listopadu pak schválilo prozatímní Národní shromáždění smlouvu o odstoupení Podkarpatské Rusi SSSR. Za hranici byla vzata zemská hranice Slovenska a Podkarpatské Rusi z roku 1937. Následně Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR r. 1946 zřídilo tzv. Zakarpatskou oblast, kterou začlenilo do Ukrajinské SSR. Rusíni byli také okamžitě přejmenováni na Ukrajince, s čímž se ovšem Rusíni dodnes nesmířili a nadále odmítají být Ukrajinci, což jim ovšem Kyjev, zejména po ,,majdanu“ nemíní tolerovat. V den rozpadu SSSR (31. prosince 1991) se Podkarpatská Rus proti vůli většiny obyvatelstva stala součástí nezávislé Ukrajiny. Od rozpadu Sovětského svazu sílilo na území celé někdejší Podkarpatské Rusi hnutí za autonomii a uznání rusínského národa. Ukrajina okamžitě reagovala tvrdým útlakem Rusínů. Kvůli teroru ukrajinských nacionalistických skupin muselo Společnost podkarpatských Rusínů opustit mnoho členů, někteří byli dokonce přinuceni k emigraci. Oblastní rada Rusínů v roce 1993 schválila výsledky z referenda v roce 1991, které schválilo autonomii , výsledky referenda se staly zákonem, který lze zrušit pouze opakováním referenda, přesto Kyjev výsledky ignoroval , dodnes je nebere na vědomí, tisíciletou rusínskou entitu popírá a Rusíny nutí k ukrajinizaci. Rusíni jsou tedy nadále vedeni jako Ukrajinci. Kyjev dokonce 7. října 1996 schválil program na potírání rusínského hnutí, který nazval jako ,,soubor opatření pro řešení problémů Rusínů-Ukrajinců“. Protože po získání nezávislosti se hospodářský systém Ukrajiny zhroutil (a za třicet let se z kolapsu nevzpamatoval), nezaměstnanost mezi Rusíny dosahovala 80–90 %, mnoho Rusínů odešlo za prací (ale také před kyjevským nacionalistickým režimem emigrovalo ) do zahraničí.
Ale i kdyby, ryze hypoteticky, po skončení 2. světové války Benešova vláda Zakarpatí udržela pro Československo, po Sametové revoluci už přes tři desítky let by beztak patřilo Slovensku, byť nelze vyloučit, že by Slovensko po rozdělení republiky potkal stejný osud jako Kanadu, která je z obou stran sevřena územími vlastních Spojených států a Aljašky, o kterou se za směšnou cenu nechalo připravit carské Rusko, čehož dnes hořce litují jak Rusové, tak tamní Indiáni, Aleuťani a Inuité – ale to by bylo jiné vyprávění. Ale lze si představit, že Maďaři by se snažili své historické území, jímž od 11. století Zakarpatská Ukrajina nesporně byla, od Slováků získat, ať po dobrém či po zlém, takže by vypukl konflikt uvnitř Evropské unie a NATO. Co dodat? Snad jen to, že:
*
Pospíšil má potřebu přepisovat dějiny,
s historií nakládá jako s lacinou běhnou,
z obětí dělá viníky a viníci jsou bez viny,
a historické fakty s Jiříkem ani nehnou.
*
Komu do hlavy zavrtá se červ ideologie,
pro ideje pravdu občas ochotně obětuje;
když se fakty nehodí nahradí je fantazie,
hlavně aby plášť vlál tam kam vítr duje.
*
Pokud jde o novotvorbu dějin sám není,
přepisovačů historie máme už zástupy,
kdekdo v politickém zájmu realitu mění
a je-li to potřeba každého a cokoli potupí.
