Článek
Každé území obsazené Rudou armádou se stává sovětským územím s ustanovenou mocí dělníků a rolníků.
V Kongresu USA 21. října 1918 delegáti amerických Rusínů požádali prezidenta W. Wilsona o podporu pro sebeurčení „Ruské Krajiny“. Po akceptaci 15. ledna 1919 československá armáda obsadila Užhorod a na jaře z jižní části území spolu s rumunskou armádou vyhnaly maďarskou Rudou armádu. Ústřední rusínská národní rada 8. května 1919 zaslala prezidentu Masarykovi „Užhorodské memorandum“ s žádostí o připojení „Ruské Krajiny“ k ČSR pod názvem „Podkarpatská Rus“. Účastníci konference v Saint-Germain-en Laye 10. září 1919 souhlasili. Ruská vláda se tehdy s anexí smířila, vláda Ukrajinské lidové republiky však ne. Po jejím zániku a vzniku Ukrajinské sovětské socialistické republiky (USSR) generální tajemník Všesvazové komunistické strany (bolševiků) (ÚV VKS(b)) I. V. Stalin prohlásil, že v 10. století patřila ke Kyjevské Rusi, a proto podle „historické spravedlnosti“ nyní náleží USSR. Usnesení politbyra stanovilo, že vláda ČSR zneužila smlouvu „Brestlitevský mír“, a proto musí „Ruskou Krajinu“ vrátit USSR. V červenci 1924 rezoluce V. kongresu kominterny potvrdila práva Rusínů, její usnesení zavázalo své sekce, komunisty přijatých států, podpořit připojení části území ČSR, Polska, Rumunska a Maďarska osídlené Rusíny k USSR. V prosinci 1926 usnesení IX. sjezdu Komunistické strany Ukrajiny (KSU(b)) prohlásilo Rusíny z Podkarpatské Rusi za Ukrajince.
Nepozvání sovětské delegace na mnichovskou konferenci hodnotila „strana a vláda“ velmi úkorně. Na XVIII. sjezdu vks(b) Stalin prohlásil: „Němci dostali Sudety jako úplatu za závazek, že zahájí válku proti Sovětskému svazu. Ve snaze obrátit Sovětský svaz proti Německu, otrávit ovzduší a bezdůvodně vyprovokovat konflikt s Německem reakční tisk spustil provokační pokřik o anexi Zakarpatské Ukrajiny sovětskou Ukrajinou.“ Usnesení I. vídeňské arbitráže 2. listopadu 1938 rozhodlo o připojení jižní části „Karpatské Ukrajiny“ k Maďarsku a od 19. listopadu 1938 v ČSR platí zákon o autonomii Podkarpatské Rusi. Po vyhlášení Slovenského štátu je od 15. března 1939 ustavena Karpatská Ukrajina v čele s A. Vološinem.
Rezident sovětské rozvědky a zplnomocněný představitel SSSR ve Velké Británii I. M. Majskij 22. září 1939 navštívil v Londýně „soukromníka v exilu“ dr. Beneše. V rozhovoru mu německo-sovětskou parcelaci Polska „třídně“ zdůvodnil slovy: „Dnes, když se naskytla příležitost definitivně vyřešit sjednocení Ukrajiny, tak se toho nevzdáme. Všechny tyto oblasti obsadíme, Poláci musí zaplatit za své činy.“ Dr. Beneš mlčel, neboť věděl, že agresivní agitace agentů kominterny a rusínských bolševiků zdůrazňující příslušnost „lidu Zakarpatska“ k ukrajinskému národu již vyvolala žádosti na sovětský generální konzulát v Praze o její připojení k SSSR. Na druhém setkání 19. listopadu 1939 Beneš Majskému nejen připustil poválečnou společnou hranici se SSSR, ale nevyloučil ani federaci ČSR a SSSR s následnou bolševizací republiky, což Majskij ihned šifroval lidovému komisaři zahraničí V. M. Molotovovi.
V červenci 1940 na jednání exilové vlády v Londýně prezident Beneš řekl ministrovi zemědělství exilové vlády K. Feierabendovi, že trvá na obnovení ČSR v hranicích z roku 1937. Tato věc se později nejednou probírala při konzultacích s britskou vládou, kdy prezident přiznal: „…po válce se nebudeme moci bránit požadavku Sovětského svazu, bude-li žádat předání Podkarpatské Rusi Ukrajině.“ Jenže podle zápisu z 1. února 1941 uvedl, že „… považuje Podkarpatskou Rus za součást ČSR a nikdy tento názor nezmění“.
Po podpisu „Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik“, která zaručila obnovení ČSR v hranicích z roku 1937, se 18. prosince 1943 v Kremlu konal rozhovor Stalina a Molotova s prezidentem Benešem a vyslancem Z. Fierlingerem. Na Benešův dotaz o osudu poválečné Podkarpatské Rusi Stalin odpověděl: „Podkarpatská Rus bude vrácena Československu. Uznali jsme předmnichovské hranice Československa a tím je to jednou provždy vyřešeno…“
Na 6. zasedání Nejvyššího sovětu USSR 1. února 1944 poslanci schválili Výnos „O zplnomocnění svazových republik pro mezinárodní styk a transformaci NKID (lidového komisariátu zahraničních věcí SSSR) z všesvazového na republikové lidové komisariáty zahraničí“ novelizovaný doplňkem Ústavy SSSR, jenž zmocnil vlády svazových republik samostatně uzavírat mezinárodní smlouvy. Proto je zástupce lidového komisaře zahraničních věcí SSSR A. J. Kornějčuk jmenován lidovým komisařem zahraničních věcí USSR. Při této příležitosti předseda Prezídia Nejvyššího sovětu USSR M. S. Hrečucha Stalinovi připomněl: „…při řešení problémů státních hranic mezi Sovětským svazem a jinými státy na západě je vhodné mít na zřeteli zákonné a spravedlivé tužby našeho lidu pro sjednocení všech původních ukrajinských území do jednoho sovětského státu.“
Stalin souhlasil a politickým garantem anexe určil člena politbyra a 1. tajemníka ÚV KSU(b) generálporučíka N. S. Chruščova, výkonným organizátorem anexe určil politického zástupce velitele 4. ukrajinského frontu generálplukovníka L. Z. Mechlise.
Zákaz Hlavního stanu nejvyššího velení Rudé armády (STAVKY) k vměšování do vnitřních záležitostí cizích států generál Chruščov vyřešil návrhem: „Na osvobozených územích okamžitě zakládat sovětské správní orgány, aby jejich pracovníci mohli v příhodnou dobu prohlásit, že se tyto oblasti připojují k sovětské Ukrajině a k SSSR“. V dubnu 1944 potvrdil pamflet náčelníka Hlavní politické správy Rudé armády (HPS), generálplukovníka A. S. Ščerbakova: „Karpatská Ukrajina, která dříve patřila bez jakéhokoli politického, zeměpisného, etnického nebo historického důvodu k uměle vzniklé ČSR, je obydlena Ukrajinci, národem, jehož většina žije v Sovětském svazu. Nikdo kromě Sovětského svazu nemá právo rozhodovat o osudu tohoto území! Bude-li Karpatská Ukrajina sovětská, nestane se z ní zárodek antisovětského bloku v jihovýchodní Evropě!“
V září 1944 přijely součásti 4. ukrajinského frontu v rámci „Karpatsko-užhorodské útočné“ operace na území Podkarpatské Rusi. Velitel frontu generálplukovník I. J. Pětrov jmenoval v operačním pásmu frontu vojenské zástupce, jimž podléhali přednostové správních orgánů a generál Mechlis nařídil náčelníkovi Politické správy frontu, generálporučíkovi M. M. Proninovi, zřídit orgán pro koordinaci činnosti místních správních orgánů s veliteli součástí Rudé armády (DRRA). Podle dohody generálů Mechlise a Chruščova 17. června 1944 uložilo usnesení politbyra ÚV KSU(b) náčelníkovi Ukrajinského štábu partyzánského hnutí, generálporučíkovi T. A. Strokačovi, pověřit velitele partyzánských oddílů A. V. Tkanka a V. P. Rusina dohledem nad třídní indoktrinací obyvatelstva zajišťovanou jejími vojenskými komisaři. Náčelník politického oddělení 18. armády frontu, plukovník L. I. Brežněv, zajistí formou agitačních úderek armádních propagandistů přednášky pro obyvatelstvo o osvoboditelském poslání DRRA.
Usnesení exilové vlády určilo ministra obchodu, pravicového sociálního demokrata F. Němce, přednostou Prozatímní správy osvobozeného území ČSR. Prezident Beneš 19. září 1944 jmenoval ministra obrany, divizního generála S. Ingra, přednostou Hlavního velitelství československé branné moci a divizního generála A. Hasala velitelem osvobozeného území ČSR, na němž bude řídit nábor místních obyvatel do československé armády.
Po příjezdu DRRA na Podkarpatskou Rus generál Mechlis zakázal nejen nekomunistické politické strany, ale po zjištění, že v Běregovu komunistické organizace složené převážně z Maďarů vyjádřily přání zůstat v ČSR, rozhodl o kádrové očistě jejího výboru. Náčelníka Správy speciální propagandy frontu plukovníka S. I. Ťulpanova jmenoval zmocněncem Vojenské rady (VR) frontu v Národním výboru Užhorodu. Mechlisovy rozkazy vojenským velitelům osad zní: „Zlikvidovat místní fašistickou agenturu, která škodí sovětským jednotkám, zajistit pořádek v týlu Rudé armády a upevnit správu komunistů!“ Hrdina SSSR Ukrajinec A. V. Tkanko převzal velení tamních partyzánských oddílů.
Na velitelské stanoviště 4. ukrajinského frontu do Turce 26. října přijel 1. tajemník ÚV KSU(b) a člen polibryra N. S. Chruščov. Hlášení maršálu Stalinovi publikoval v pamětech:
Když jsem na přelomu října a listopadu navštívil západní oblasti USSR, rozhodl jsem se setkat se soudruhy Pětrovem a Mechlisem. Navrhl jsem jim, aby příležitostně anonymně promluvili s rolníky a inteligencí, zjistili nálady obyvatelstva Zakarpatské Ukrajiny a jejich vztah k SSSR. Tehdy byl štáb 4. ukrajinského frontu umístěn v Mukačevu. Nedaleko od města sídlil také partyzánský oddíl vedený Hrdinou SSSR Tkankem. U tohoto oddílu působí námi vyžádaný československý komunista soudruh Turjanica, rodák ze Zakarpatské Ukrajiny… Po setkání se soudruhy Tkankem, Turjanicou a místními obyvateli jsem se přesvědčil, že dělníci, rolníci a inteligence Zakarpatské Ukrajiny přijali Rudou armádu velmi dobře a jednomyslně si přejí připojení k Sovětskému svazu.… Podle Vašeho příkazu jsem se domluvil se soudruhem Mechlisem na zprostředkování příjmu návrhů sovětské vládě se žádostí o připojení Zakarpatské Ukrajiny k Sovětskému svazu. Se soudruhy Mechlisem a Turjanicou jsme se shodli, aby tyto rezoluce byly zaslány Vám. Také jsme uznali za vhodné zaslat petice na adresu představitele československé vlády Němce, který sídlí v Chustu… Prosím Vás o dovolení vyslat na Zakarpatskou Ukrajinu 3-5 pracovníků ÚV KSU(b)… Vyslané soudruhy umístíme do partyzánského oddílu s. Tkanka, aby tam pracovali pod dohledem jeho příslušníků…. Vyslaní soudruzi budou se mnou ve spojení prostřednictvím s. Mechlise.“
Na velitelském stanovišti frontu se 27. října zastavil přednosta F. Němec s doprovodem. Generál Mechlis mu oznámil, že za sídlo Prozatímní správy osvobozeného území ČSR určil Chust a že zřízení Hlavního velitelství československé branné moci povolí později. Styčným důstojníkem frontu u Hlavního velitelství určil majora státní bezpečnosti P. I. Kambulova. Přidělit vysílačku nepovolil, takže spojení s vojenskou misí v Moskvě stále půjde přes štáb 4. ukrajinského frontu s negativními bezpečnostními důsledky.
Pracovníci politických oddělení armád frontu navrhli kandidáty na poslance místních národních výborů. Metodiku popsal historik I. Talabiška: „První národní výbory nebyly voleny, ale jmenovalo je velení těch sovětských součástí, které obsadily konkrétní osadu. Po krátké poradě velitelé divizí, pluků, ale někdy i jen praporů, do nich určili 5-7 lidí. Jakmile někdo z nich později projevil pročeskoslovenské smýšlení, izolovali ho příslušníci NKVD. Tyto orgány vznikaly bez souhlasu a účasti místního obyvatelstva. Protože nebyly vypsány volby, nazývaly se tyto orgány „prozatímní“.“ Národní výbory doplnilo několik loajálních bezpartijních občanů, aby doložili, že souhlas s bolševizací orgánů vychází od pracujících. V osadách, kde spontánně vznikly pročeskoslovensky zaměřené výbory, generál Pronin nařídil doplňující veřejné volby, v nichž kandidovali jen komunisté. Také první volby do městského výboru v Chustu proběhly stejně: „Sovětský velitel města schůzi zahájil slovy, „stávající národní výbor je složen ze samozvanců, proto občané vyberou nové zástupce“. Na plenárním zasedání místních komunistů přečetl hotový seznam kandidátů, přítomní mohli vyslovit námitky ke každému. Jelikož všichni mlčeli, předsedající vyhlásil návrhy za schválené.“
Rozkaz stavky uložil velitelům 4. a 1. ukrajinského frontu poskytnout vládnímu zmocněnci na osvobozeném území ČSR součinnost při mobilizaci do československé armády. Náčelník štábu 4. ukrajinského frontu generálporučík F. K. Korženěvič 3. listopadu seznámil přednostu Němce a generála Hasala s průběhem demarkační linie působnosti frontu na Podkarpatské Rusi. Členové prozatímní správy měli umožněn volný pohyb jen ve východní části území, do jeho západní části, kde působila armádní kontrarozvědka „SMĚRŠ“ a zvláštní oddíly NKVD, měli přístup zakázán. Plukovník Brežněv s agitačními úderkami horlivě objíždí místní osady a občanům vyprávějí příběhy „O historických vítězstvích Rudé armády“, „O úspěších Rudé armády ve velké vlastenecké válce a úkolech obyvatelstva“ a jiné báje. V říjnu 1944 jeho píli generál Pronin ocenil návrhem VR frontu k povýšení na generálmajora.
Bývalý legionář generál Hasal neměl snadnou pozici. Vojenský velitel Chustu na území Podkarpatské Rusi nejen zakázal distribuci jeho mobilizační vyhlášky, ale nařídil i rozšířit výzvu ke vstupu do DRRA. Když si 5. listopadu přednosta Němec a generál Hasal u generála Mechlise stěžovali, sdělil jim, že k vydání mobilizačních letáků do Rudé armády došlo na přání místních obyvatel. Jelikož se jednalo o občany ČSR, F. Němec informoval prezidenta Beneše, avšak jeho písemný protest 7. listopadu odmítl lidový komisař Molotov. Zplnomocněný vyslanec V. A. Zorin 14. listopadu velvyslanci Fierlingerovi opakoval, že přednosta Němec musí jednat s generálem Mechlisem – ten má prý „nařízeno vaší delegaci ve všem vyhovět“. Nábor pokračoval i přes intervenci náčelníka československé vojenské mise u vlády SSSR, brigádního generála H. Píky, u zástupce vládního zplnomocněnce pro zahraniční vojenské součásti v SSSR, generálmajora A. M. Běljanova.
Agitační úderky generálmajora Brežněva odvedly skvělou práci. Na manifestaci k výročí VŘSR v Užhorodu 7. listopadu ve zdravici maršálu Stalinovi zaznělo přání pracujících „o odvěkém snu žít v jedné rodině s ukrajinským lidem“. V listu „Vojna i rabočij klass“ publikoval I. I. Turjanica články o významu spojení Zakarpatské Ukrajiny s USSR. Příslušná petice s podpisy i nezletilých dětí ze setkání v Mukačevu odešla 12. listopadu 1944 prezidentu Benešovi. Generál Mechlis zaslal kádrové spisy zakarpatských komunistů navržených do vedení místních buněk na Oddělení mezinárodní politiky ÚV VKS(b) G. Dimitrovovi. Na konferenci Komunistické strany Zakarpatské Ukrajiny v Mukačevu jsou 19. listopadu „zvoleni“ do vedení 1. tajemník I. I. Turjanica a jeho zástupci. Přítomní schválili rezoluci maršálu Stalinovi a generálu Chruščovovi s další naléhavou prosbou o připojení k USSR. Mechlis zeditoval leták Zakarpatských komunistů „O připojení Zakarpatské Ukrajiny k Sovětskému svazu“ a nařídil Brežněvovi zajistit jeho distribuci.
V Mukačevu se bude konat sjezd zástupců národních výborů. Přednosta F. Němec se ho chystal zúčastnit, avšak generál Mechlis mu účast neschválil. Proto napsal alespoň zdravici, avšak i tu mu Mechlis pro její „politickou závadnost“ zakázal. Navíc, po obsáhlém hlášení náčelníka Správy „SMĚRŠ“ frontu, generálporučíka N. K. Kovalčuka, si F. Němce na 21. listopad pozval a oznámil mu, že akci zrušil, neboť: „…se vyskytly případy narušení demarkační linie československými vojenskými osobami s nepřátelským chováním k Rudé armádě, které nerespektovaly dohodnuté směrnice… Řada místních národních výborů sabotuje úsilí Rudé armády při trestání Maďarů“.
Delegace Slovenské národní rady odjela do Londýna, kde jednala s prezidentem Benešem a exilovou vládou o poválečném uspořádání ČSR. Shodli se na obnovení republiky v předválečných hranicích a prohlásili Rusíny za jednu z národností budoucí ČSR. Nevěděli, že na osvobozeném území Podkarpatské Rusi již probíhají třídní a národnostní selekce, že do internačních táborů NKVD v SSSR jsou deportovány tisíce občanů ČSR židovské, rusínské, maďarské a německé národnosti, odpůrců anexe. Jelikož mobilizace československých občanů do DRRA pokračuje, přednosta Němec podal další telegrafickou stížnost generálu Mechlisovi a velvyslanci Fierlingerovi, avšak on si od V. A. Zorina 22. listopadu opět přečetl jen perfidní výmluvu: „… velení Rudé armády jednalo pod tlakem nadšení obyvatelstva a naléhavých žádostí dobrovolníků k přijetí do Rudé armády“.
Za přítomnosti hostů, členů Karpatoruské národní rady z Prešova, 25. listopadu 1944 začal v Mukačevském kině „Poběda“ sjezd zástupců národních výborů Podkarpatské Rusi. Delegace DRRA v čele s generály Mechlisem a Brežněvem zasedla mezi čestné hosty na tribuně. Kandidát na předsedu Národní rady Zakarpatské Ukrajiny I. I. Turjanica přečetl „Manifest sjezdu zástupců národních výborů Zakarpatské Ukrajiny“: „…Po dlouhá léta uráželi Češi naši národní hrdost, nedovolovali nám rozvíjet naši národní kulturu. A nyní, když Rudá armáda nám navrátila svobodu, když náš národ chce sám rozhodnout o svém osudu, prohlašujeme nahlas celému světu; nedovolíme nikomu vměšovat se do naší správy; Svobodu, ani zemi, kterou pro nás vybojovala Rudá armáda, nikomu nevydáme!“ Přítomní provolali „všichni bychom chtěli žít ve spojení s Moskvou, a ne s Prahou“ a schválili usnesení, jehož 4. bod stanovil: „Zplnomocnit Národní radu Zakarpatské Ukrajiny a uložit jí realizaci usnesení sjezdu o opětném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou.“ Nový předseda rady I. I. Turjanica nařídil umístit na státní vlajku nápis „AŤ ŽIJE SPOJENÍ ZAKARPATSKÉ UKRAJINY SE SOVĚTSKOU UKRAJINOU!“, zavést moskevský čas a prohlásil státní symboly USSR za státní symboly Zakarpatské Ukrajiny. Týž den oznámil člen aparátu prozatímní správy F. Krucký přednostovi Němcovi: „Ponechat věci samovolnému vývoji dále nemožno a o výkonu suverenity nemůže být řeči… Před očima delegace je rozkrádán státní majetek. Ruské vojsko strhává a odváží telegrafní dráty, zabavuje rádia a rekvíruje další majetek. Není odvaha zakročit, NKVD je přítomna a pracuje. Lid to vidí, nemá k nám respekt a je zmatený. Důstojníci politické služby štábu ukrajinské fronty řídí propagandu v intencích komunistické strany.“
Jelikož sjezd národních výborů skončil pro „stranu a vládu“ pozitivně, generál Mechlis přednostovi F. Němcovi slíbil, že po dosažení linie Prešov-Košice zcela uvolní východní část Zakarpatské Ukrajiny a v západní části povolí omezenou činnost Správy. Na oplátku F. Němec 27. listopadu 1944 navrhl prezidentu Benešovi vyznamenat generály Pětrova, Mechlise a Korženěviče „za osvobození Karpatské Ukrajiny od útlaku německých a maďarských uchvatitelů“, což se stalo. Přesto Mechlis o další spolupráci s „československými buržoazními elementy“ v Prozatímní správě osvobozeného území ČSR nestál a na jejich opakované stížnosti buď neodpovídal nebo s velitelem frontu opakovali, že se zabývají jen operačními záležitostmi.
Předseda Národní rady I. I. Turjanica 30. listopadu F. Němcovi oznámil, že Zakarpatská Ukrajina vystupuje ze svazku ČSR a vyzval ho, aby s aparátem Prozatímní správy do 3 dnů opustil její území. Prezidentu Benešovi 5. prosince písemně sdělil: „Nadešel okamžik, kdy Zakarpatská Ukrajina po osvobození hrdinnou Rudou armádou mohla poprvé v dějinách využít svého přirozeného práva na sebeurčení a prostřednictvím svých představitelů, delegátů národních výborů Zakarpatské Ukrajiny na jejich prvním historickém sjezdu 26. listopadu 1944 v Mukačevu rozhodnout o opětném sjednocení se sovětskou Ukrajinou.“
Brigádní generál H. Píka v hlášení prezidentu Benešovi odhalil zrádné pozadí této provokace: „Podle mnohých zpráv a protokolů od místních velitelství osvobozeného území se dá jasně usuzovat, že obrat na Podkarpatské Rusi, směle a násilně vyvolán sovětskými orgány NKVD, byl trpěn a podporován armádním velitelstvím a prakticky veden komunisty a sovětskými agitačními důstojníky.“
V prosinci 1944 Národní rada Zakarpatské Ukrajiny vydala řadu dekretů. Jeden z nich zakázal úředníkům místních národních výborů spolupráci s československými úředními činiteli, další 18. prosince zřídil ozbrojené „Lidové družiny“ s náčelníkem jejich štábu A. V. Tkankem, aby upevnily svobodu a zajistily splnění usnesení prvního sjezdu národních výborů a dekretů národní rady. Vzniknou ozbrojené síly Zakarpatské Ukrajiny se svévolnou pravomocí zásahů i proti oficiálním československým představitelům.
Náměstek lidového komisaře zahraničí A. J. Vyšinskij sice svolal poradu o dalším osudu Podkarpatské Rusi, ale jasné stanovisko sovětské vlády se velvyslanec Fierlinger nedozvěděl. Zato K. Gottwald jménem vedení KSČ 21. prosince 1944 předložil přednostovi F. Němcovi ultimátum: „Jestliže exilová vláda oficiálně nenabídne Zakarpatskou Ukrajinu RLK SSSR, pak jí komunisté odmítnou další podporu!“
Stalin zatím nereagoval ani na deklaraci Národní rady z Mukačeva, ani na její dekrety, takže V. A. Zorin opět odříkal Fierlingerovi: „Řešení otázky Podkarpatské Rusi je jen vnitřní záležitostí čsr. My dodržujeme smlouvu z 8. května 1944 o spolupráci mezi sovětskými a československými orgány na osvobozeném území.“ Velvyslanec Fierlinger deklaraci předal prezidentu Benešovi a on si postěžoval, ale jen svému tajemníku Táborskému: „Jejich agenti nutí naše občany podepisovat petice pro připojení Podkarpatské Rusi k Ukrajině a svévolně ustavují komunistické místní národnostní výbory. Sovětští velitelé organizují povinné přihlášky našich občanů do Rudé armády. A když my protestujeme, jen říkají, že toho litují, ale nemohou zasahovat do našich vnitřních věcí.“
Dekret Národní rady Zakarpatské Ukrajiny zakázal jejich občanům mobilizaci do československého armádního sboru a uložil nábor do Rudé armády. Již ustavené československé jednotky generál Mechlis nařídil rozpustit a generálu Hasalovi doporučil odjezd na východní Slovensko, takže 28. prosince přednosta Němec se stížností opět odletěl do Moskvy. Velvyslanec Fierlinger ho doprovodil k lidovému komisaři zahraničí Molotovovi, od něhož poprvé uslyšel pravdu: „…od sovětské vlády jste nemohli čekat, že bude brzdit spontánní projevy vůle obyvatel k sounáležitosti s velkým ukrajinským národem!“
Aby Stalin s Molotovem zjistili i z druhé strany, co se děje na Podkarpatské Rusi, 23. ledna si pozvali a vyzpovídali předsedu KSČ K. Gottwalda. Jelikož Gottwald zmínil výhrady londýnské vlády, Stalin 28. ledna napsal prezidentu Benešovi: „Dnes jsem se od soudruha Gottwalda dozvěděl, že československá vláda vyjádřila nelibost v souvislosti s událostmi na Zakarpatské Ukrajině. Předpokládala, že sovětská vláda bude problém Zakarpatské Ukrajiny řešit jednostranně, navzdory naší dohodě. Sovětská vláda nemohla zakázat, a proto nezakázala obyvatelstvu Západní Ukrajiny vyjádřit svou vůli. Je to tím pochopitelnější, že jste Vy sám mně v Moskvě řekl, že jste připraven předat Zakarpatskou Ukrajinu Sovětskému svazu a jak si jistě vzpomínáte, já jsem tenkrát svůj souhlas nedal. Avšak z toho, že sovětská vláda nezakázala Zakarpatským Ukrajincům vyjádřit svou vůli, v žádném případě neznamená, že sovětská vláda chce porušit úmluvu mezi našimi státy a sama řešit problém Zakarpatské Ukrajiny. To by byla pomluva sovětské vlády.“ Prezident Beneš hned 29. ledna Stalina servilně ubezpečil, že „tyto události „ryze lokálního rázu“ zneužili „ryze lokální činitelé“ k vyvolání „ryze lokálního neklidu“ … ani na okamžik jsem nezvažoval, že by sovětská vláda chtěla jednostranně řešit problematiku Zakarpatské Ukrajiny!“ Slíbil mu nestěžovat si u Spojenců, naivně si postěžoval opět jen kancléři J. Smutnému: „Nechápu, proč tak jednají. Pokud chtěli získat Podkarpatskou Rus, mohli o tom říci přímo. Nikdy jsem ji nechtěl držet za cenu ruského nepřátelství. Vždy, když jsem s nimi hovořil o Podkarpatské Rusi, vyhýbal jsem se tomu, abych ji přímo vyžadoval. Jen jsem říkal, že nemá náležet Maďarsku, že musí patřit buď nám, nebo Rusům. Začal jsem naléhat až tehdy, když jsem se přesvědčil, že Rusové o ni nemají zájem. Ne, vůbec tomu nerozumím. Proč ji chtěli dostat takovým způsobem, když ji mohli od nás mít, kdyby si o ni řekli?“
Československá mise 2. února odjíždí do Trebišova sice s vědomím prezidenta Beneše, ale bez vysílačky, neboť generál Mechlis opět „nedostal rozkaz od nadřízených“.
Na podzim 1918 při restauraci západní hranice Podkarpatské Rusi bylo zapomenuto na Rusínskou enklávu na severovýchodním Slovensku. V Prešově se 1. března 1945 shodli Rusínští účastníci sjezdu delegátů Karpatoruské národní radyz okresů Stará Ĺubovňa, Sabinov, Bardějov, Humenné, Medzilaborce, Snina, Svidník a Stropkov na ustavení „Ukrajinské národní rady – Prjaševštiny“. Její deklarace 3. března 1945 prohlásila okresy „od Popradu po Tisu“ za „Prešovskou Ukrajinu“, negovala autoritu státních orgánů ČSR, místní Rusíny nazvala Ukrajinci a vyzvala je k vstupu do DRRA. Je schváleno poselství na ÚV VKS(b) s obligátní výzvou „odstranit historickou nespravedlnost a sjednotit všechen lid Velké Ukrajiny v jednom státě!“ Odesláno Chruščovovi, on ho předal Stalinovi, jenže kominterna je již zrušena, takže jim vzkázal: „Prjaševštinu rozpustit a …budovat socializmus v ČSR pod vedením KSS“!
Jelikož pro přímé železniční spojení SSSR s Maďarskem a Itálií bude nutný prostup DRRA na jižní stranu Karpat včetně získání dopravní infrastruktury, v únoru 1945 vojenský náčelník železniční stanice Čop nařídil odjezd slovenských zaměstnanců a osadu s okolními 12 obcemi svévolně prohlásil za území Zakarpatské Ukrajiny. Následná korekce sovětských státních hranic na rozhraní ČSR-SSSR z roku 1937 připojí slovenský strategický železniční uzel Čop s dalším územím k USSR. Průběh státní hranice zde upraví smlouva z 29. června 1945, tak, aby celá železniční trať Čop-Užhorod-Lvov vedla po území USSR. Průběh hraniční linie v okolí Užhorodu kolem osady Lekárovce kličkoval sem-tam, až se osada vrátila do ČSR původnímu majiteli. Československý tisk 7. dubna 1946 informoval o „daru sovětské vlády části předválečného slovenského území“ (sic!).
Sovětský vojenský historik J. V. Rubcov v Mechlisově biografii Iz za spinny vožďa „po sovětsku“ napsal: „Nedostatek diplomatických zkušeností nezabránil L. Z. Mechlisovi splnit úkol. Beneš dal souhlas na připojení Zakarpatí k SSSR.“Ministerstvo vnitra ČSR zakázalo používat termíny Podkarpatská Rus a Rusíni, 29. června 1945 podepsali premiér Z. Fierlinger, náměstek ministra zahraničí V. Clementis a V. M. Molotov dokument „Smlouva mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině“, Národní shromáždění ČSRho ratifikovalo 20. listopadu 1945. Výnos Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR 22. ledna 1946 prohlásil Podkarpatskou Rus za Zakarpatskou oblast USSR a tamní Rusíny za Ukrajince.
Stalin svůj dávný zámysl prozradil, až bylo dílo hotovo: „Ve 13. století ztratili Rusové Zakarpatskou Ukrajinu a od té doby neustále snili o jejím znovuzískání. Díky naší správné politice se nám podařilo znovu získat všechny ukrajinské a běloruské slovanské země a splnit odvěký sen ruského, ukrajinského a běloruského lidu.“
Zdroje:
Beneš, E.: Paměti II.: od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. „Academia“, Praha- 2007.
Brod, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše. „Academia“. Praha 2002.
Dokuměnty vněšněj politiky. T. XXII. V 2 kn. Kn.2. 1 senťabrja-31 děkabrja 1939. „Měždunarodnyje otnošenija.“ M.-1992.
Duben, V: Na všech frontách. Čechoslováci ve II. světové válce. „Melantrich“. Praha-1992.
Feierabend, K.: Politické vzpomínky I. „Atlantis“. Brno-1994.
Fierlinger, Z.: Ve službách ČSR. II.díl. Nakladatelství Svoboda. Praha-1949.
Grulich, T.:Anexe Podkarpatské Rusi Sovětským svazem. Přednáška na semináři „Zločiny bolševizmu“ v Senátu ČR v dubnu 2011.
Hanzlík, F.: Bez milosti a slitování. Nakladatelství „Ostrov“. Praha 2011.
Hrbek, J. a kol..: Draze zaplacená svoboda. Osvobození Československa 1944-1945. Svazek II. „Paseka“. Praha-2009.
Chruščov, N.: Vospominanija. Vremja, ljudi, vlasť. T.1. M.-1999.
Jancura, V.: Ako Lekárovce išli z rúk do rúk a jako ich Stalin daroval. Noviny „Pravda“. 13.04.2011.
Jancura, V.: Neznáma vojna. 04.07.2005.,
Kaplan, K.: Mocní a bezmocní. „Sixty-Eight Publishers Corp.“ Toronto-1989.
Kosatík, P.: České snění. „Torst“. Praha-2010.
Kubelková R.: Edvard BENEŠ mezi Londýnem a Moskvou. Nakladatelství „Epocha“. Praha-2017.
Kuklík, J., Němeček, J.: Proti Benešovi! Nakladatelství „Karolinum“. Praha-2004.
Marina, V.: Sovětskij Sojuz i čecho-slovackij vopros vo vrěmja Vtoroj mirovoj vojny. Kn. 2, 1939-1941gg. „INDRIK“. M.-2007.
Marina, V.: Zakarpatskaja Ukrajina (Podkarpatskaja Rus) v politike Beneša i Stalina. 1939-1945gg. „Novyj chronograf.“ M.-2003.
Mlěčin, L.: MID. Ministri inostrannych děl. Izdatělskij dom „CENTRPOLIGRAF“. M.-2011.
Moškin, S.: Zakarpatjě-poslevojennoje priobretěnije Stalina. Naučnyj ježegodnik filosofii i prava Uralskogo otdělenija RAN. 2011. Vyp.11.
Nechvátal, M.: 15.5.1921 Založení KSČ ve službách kominterny. „Havran“. Praha-2002.
Němeček, J. a kol.: Československo-sovětská smlouva 1943. Historický ústav. Praha-2014.
Pěregovory E. Beneša v Moskvě (děkabr 1943 g.) Žurnal „Voprosy istorii“ 2001 g. No3.
Pěrežogin, V.: O komissarach partizanskich formirovanij. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No4. 1978.
Pop, I.: Osobnosti naších dejín-TURJANICA Ivan Ivanovič.,
Pop, I.: Osvobožděnije Podkarpatskoj Rusi Krasnoj Armijej i jejo aneksija Sovětskim sojuzom (1944-1945). „Russkij vopros“ No1/2010.
Portugalskij, R., Domank,A., Kovalenko,A.: Maršal S.K.Timošenko, Izdatělstvo MOF „Poběda-1945god“, M.,1994.
Puškaš, A.: Civilizacija ili varvarstvo. Zakarpaťje 1918-1945. Izdatělstvo „Jevropa“. M.-2006.
Razgulov, V.: Podvig archimandrita Alekseja Kabaljuka. „Karpatskaja panorama“, 18 avgusta 1996 goda.
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa.„Těrritorija“. M.-2001.
Rusin, A.: „Vossojediněnije“ Zakarpaťja s Ukrajinoj prochodilo v vojenno-polěvych uslovijach. 22.11.2009 (19:03), UA reporter.com
Sudoplatov, P.: Spěcopěraciji. Ljubjanka i Kreml 1930-1950 gody. „OLMA-PRESS“. M.-1997.
Šolc, J.: Podpalte Československo. Naše vojsko. Praha 2005.
Táborský, E.: Prezident Beneš mezi Západem a Východem. Mladá fronta. Praha 1993.
Talabiška, I.: Okkupacija, prisoediněnije ili kolonizacija Zakarpatija?! „Pravozachrist“, vypusk No3-6(193), 13 ljutogo 2007.
Taubman, W.: chruščov. Člověk a jeho doba. Nakladatelství BB/art s.r.o. Praha 2005.
Vacek, E.: Válečné a poválečné události na Podkarpatské Rusi ovlivnily osudy německých starousedlíků v pohraničí. „Historická penologie“ 2/2006.
„Kommunističeskij iněrnacional“. No7. Děkabr´ 1924-Janvar-1925.
XVIII sjezd Vsjěsojuznoj kommunističeskoj partii (b). 10-21 marta 1939 g. Stěnografičeskij otčjot. „OGIZ“. M.-1939.
Použité archivy: AVP RF (Archiv zahraniční politiky Ruské federace Moskva), CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR) a RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin).
