Článek
Počátkem srpna 1941 se prezident USA F. D. Roosevelt dozvěděl osobním dopisem od profesora A. Einsteina o existenci pokročilého atomového výzkumu v Německé říši a v září 1941 rezident NKVD z Londýna ohlásil do Moskvy, že zvláštní skupina britských vědců pracuje na vývoji a využití atomové bomby. V SSSR se první zmínka o této problematice objevila v hlášení rozvědky až na podzim 1941. „Strana a vláda“ zbystřila pozornost a využila exkluzivní podmínky pro tamní činnost sovětské rozvědky. Bývalý legální rezident Rudé armády v USA, generál M. A. Milštějn, uvedl: „Všechna naše výzvědná činnost… v zásadě spočívala na liberálních kádrech… Tito lidé považovali SSSR za svou druhou vlast a pracovali nikoliv za peníze, ale z přesvědčení.“ Sovětští agenti, zpravidla komunisté, pronikli za podstatné pomoci členů vedení Komunistické strany USA do všech hlavních ministerstev státní administrativy USA. Například kopie dokumentů pro britskou vládu předávalo sovětským špionům 1240 agentů a informátorů. Toto sovětské parazitování omezila až smrt prezidenta Roosevelta a nástup H. Trumana.
Po roce 1941 putují zprávy od komunistů a agentů NKGB ve státní administrativě USA o pokrocích fyziků tamních výzkumných pracovišť v jaderné fyzice do Státního výboru obrany. Náměstek jeho předsedy, generální komisař Státní bezpečnosti L. P. Berija, 6. října 1942 předal Stalinovi aktuální hlášení o rozpracovanosti vývoje atomové zbraně. Tyto zdroje poskytovaly informace plynule, takže Stalin měl o vývoji důkladnější informace než Roosevelt. Jakmile zjistil, že v červnu 1942 v hávu přísného utajení začala v USA její výroba, rozhodl, že ji bude mít i SSSR.
Koncem června 1944 „přítel amerických dělníků“, viceprezident H. A. Wallace, po návratu z cesty do Číny přes SSSR, při níž se setkal v Kremlu i se Stalinem, prezidentu Rooseveltovi doporučil „v zájmu světového míru rozpustit americkou armádu a předat úplnou dokumentaci vývoje jaderných zbraní sovětským vědcům!“ Tento návrh nebyl zamítnut, takže ho po prezidentských volbách 12. dubna 1945 zdědil ve Stalinově rétorice ne již „Velký prezident“, ale pouhý „úředníček z Missouri“, H. Truman. Jakmile na Valném shromáždění OSN 23. dubna 1945 lidový komisař zahraničí V. M. Molotov odmítl doplnit polskou vládu o nekomunisty, Truman mu ostře vytkl neplnění dohod z Jalty a oznámil, že sovětské „straně a vládě“ Američané nic nedají.
Jaderný útok vojenského letectva USA na Hirošimu Stalina vyburcoval, 7. srpna 1945 svolal poradu sovětských jaderných fyziků a nařídil jim co nejrychlejší dokončení jejího vývoje a výroby bez ohledu na finanční náklady a bezpečnost práce. Porada Státního výboru obrany 20. srpna 1945 přijala usnesení „O zvláštním výboru pro využití atomové energie“ v čele s lidovým komisařem vnitra Berijou. Sovětští fyzici využijí špionážní informace z laboratoří v Los Alamos a na Stalinův příkaz vězni z táborů „GULAGU“ vyrobí podle amerického vzoru přesnou kopii bomby. Odhalil tím stopy ke zdrojům informací a ohrozil životy soudruhů špionů, ale na nich mu zjevně nezáleželo.
Zásadní problém je (ne)dostatek uranové rudy. Jelikož na jaře 1945 sovětští geologové v SSSR znali jen ložiska v Kazašské SSR, každé další objevené naleziště mělo cenu zlata. Nicméně ze zpráv německých komunistů zjistili existenci nalezišť smolince na obou stranách Krušných hor. Proto v září 1945 „strana a vláda“ prostřednictvím sovětského velvyslance V. A. Zorina hbitě nárokovala tamní ložiska uranové rudy. Premiér Z. Fierlinger úslužně vyvinul mimořádnou aktivitu; po tajné dohodě se Zorinem bez vědomí prezidenta Beneše i vlády pověřil ministra zahraničního obchodu H. Ripku jednáním s Radou ministrů o dodávkách smolince do SSSR „výhradně pro mírové účely; včetně úplného odběru i z nových nalezišť“. V Moskvě Ripka 23. listopadu 1945 podepsal přísně tajnou dohodu „O rozšíření těžby rud a koncentrátů obsahující rádium a jiné radioaktivní prvky“. Zpočátku ji těžili sovětští vězni váleční a poté českoslovenští vězni političtí. Vytěžený smolinec navzdory dohodě posloužil sovětským vědcům a technikům k výrobě jaderných zbraní „v boji za světový mír“.
Územně omezená naleziště v Krušných horách nedostatek uranové rudy nevyřešila, problém stále trvá. Koncem roku 1945 byl zřízen Úřad pro řízení vyhledávání a průzkumu ložisek radioaktivních rud v čele se zástupcem předsedy Komitétu pro geologii u Rady ministrů SSSR S. V. Gorjunovem a v březnu 1946 Stalin podepsal tento dokument:
Nařízení RM SSSR č. 628-259ss „O odměnách za nalezení nových nalezišť uranu a thoria“
Pro odměnu geologů při nalezení nových ložisek uranu a thoria zavést následující prémie:
1. První prémie se uděluje za objev nových ložisek uranu se zásobami kovu nejméně 1 000 tun s průměrným obsahem uranu v rudě 1,0 % a více.
2. Zajistit, aby vedoucí skupiny geologického průzkumu, který získal první prémii:
- obdržel finanční částku 600 000 rublů
- Radou ministrů SSSR byl vyznamenán nejvyšším stupněm vyznamenání v odvětví hospodářské a kulturní výstavby, titulem „Hrdina socialistické práce“
- získal titul „Laureát Stalinovy ceny“ prvního stupně
- získal v kterékoli oblasti SSSR bezplatně vilu s vybavením a osobním vozem
- získal právo pro bezplatné studium svých dětí na libovolné škole na území SSSR
- získal právo pro sebe i pro své rodinné příslušníky na bezplatnou přepravu všemi druhy dopravních prostředků na území SSSR
- získal nárok na dvojnásobný plat při práci u speciálních průzkumných služeb
3. Skupina hlavních zaměstnanců geologické skupiny (2-3 osoby), včetně osoby, která první objevila ložisko rudy, získá peněžní odměnu 300 000 rublů. Dále, každý z těchto zaměstnanců:
- se navrhuje na vyznamenání určeným řádem SSSR
- na návrh vedoucího geologické skupiny odpovídající významu provedené práce získá titul „Laureát Stalinovy ceny“
- na státní náklady získá osobní automobil
- získá právo pro bezplatné studium svých dětí na libovolné škole v SSSR
- pro sebe i pro své rodinné příslušníky získá právo na bezplatnou přepravu všemi dopravními prostředky na území SSSR
4. Pro odměňování ostatních geologů, technických a dalších pracovníků, kteří se účastní prací na odkrytí ložisek uranové a thoriové rudy je určena částka 300 000 rublů. Zvláště zasloužilí pracovníci budou navrženi k udělení řádů a medailí SSSR.
I. Stalin, Rada ministrů SSSR, v Moskvě 21. března 1946
Hon za smolincem aktivoval obvyklou sovětskou dvojznačnost. Na jedné straně „strana a vláda“ rozpoutala propagandistický kolotoč, který občany pobízel k hledání všech možných zdrojů uranové a thoriové rudy a na druhé straně před týmiž občany i před světem důkladně utajovala o nich veškeré informace, a proto každá mediální zmínka vyvolávala emoce tak, jako například na jaře 1949 v reportáži členky redakce „Pravdy“ A. F. Šestakovové z návštěvy muzea geologického podniku v Krasnojarsku. Jakmile jí průvodce ukázal vzorek turmalinu, vyžádala si ho a vše ohlásila hlavnímu redaktoru P. N. Pospělovovi. Ten vzorek předal korespondentovi akademie věd K. A. Něnadkěvičovi, jenž ho ocenil jako zvláště bohatý na uranové sloučeniny a nastal tanec.
Oba redaktoři sepsali udání na ÚV VKS(b): „V Chakassko-Minusijské kotlině pracují geologové v žoldu cizích rozvědek, kteří tají před „stranou a vládou“ tamní ložisko uranové rudy!“ Členové stranické buňky redakce „Pravdy“ udání podpořili a přísně tajná schůze politbyra 30. března 1949 projednala „Hlášení P. N. Pospělovova a A. F. Šestakovové … o stavu geologických výzkumů v Krasnojarském kraji“. Usnesení ustavilo komisi ve složení Berija, Pospělov a Šestakovová, jež měla na Ministerstvu geologie SSSR do 10 dní přijmout opatření k nápravě.
Nad její závěrečnou zprávou politbyro schválilo usnesení „O opatřeních MGB (ministerstva státní bezpečnosti) SSSR k odhalení nepřátel při geologickém výzkumu Krasnojarského kraje“, které spustilo přísně utajovaný „Krasnojarský případ geologů roku 1949“. Vládní geologická komise ve složení předseda Byra Rady ministrů pro metalurgii a geologii V. M. Molotov, člen stálé Komise pro zahraniční věci při politbyru A. I. Mikojan a ministr státní kontroly L. Z. Mechlis určí viníky nedbalého dohledu nad výzkumem uranového naleziště. Podle náčelníka odboru nerostných zdrojů Ministerstva geologie, staršího geologa G. A. Mirlina, ministr Mechlis chraplavým křikem tak rušil jednání, že ho opakovaně tišil sám Molotov. Usnesení komise navrhlo zatčení náměstka ministra geologie, akademika I. F. Grigorjeva, a podřízené skupiny odborníků. Až bublina splaskla zjištěním, že vzorek pocházel z Fergany v dnešním Uzbekistánu, rozhodnutí RM již rozpustilo kolegium ministra geologie.
Když v lednu 1947 v USA bez schválení vyšla odborná publikace, která uváděla výsledky vědeckého výzkumu v sovětské farmakologii, ministr státní kontroly Mechlis v hlášení na ÚV VKS(b) běsnil „o čirém zrádcovství“ a navrhl oprášit carský rituál „Čestných soudů“. Tento specializovaný veřejný orgán zasedal na ministerstvech a úřadech SSSR. Jeho členy určilo hlasování z řad komunistů, členů společenských orgánů a zasloužilých řadových pracovníků organizace na dobu jednoho roku. Po udání, včetně anonymních, byli před něj předvoláni ideově chybující soudruzi. Po projednání případu jim byla vyslovena veřejná důtka, byli odvolání z funkce, případně předáni vyšetřovatelům Státní bezpečnosti.
Po Stalinově souhlasu 28. března 1947 je v gesci tajemníků ÚV VKS(b) Ždanova, Suslova a Kuzněcova přijato usnesení „O soudech cti v ministerstvech a centrálních orgánech“. Na společné schůzi politbyra, orgbyra a sekretariátu ÚV byly soudy ustaveny, přičemž tajemník ÚV VKS(b) Kuzněcov vyzval: „Skončit s poklonkováním zahnívajícímu Západu, upevnit sovětské vlastenectví a zpřísnit ochranu státního tajemství.“ Výzva „Nastolme znovu pravdu!“ spustila v tisku propagandistickou ofenzívu. V edici „Obnovíme ruská prvenství!“ vycházejí vybrané knihy, jako například L. Gumiljevského „Ruští inženýři“ s hlavní tezí „Všechny technické objevy učinili Rusové!“ V nakladatelstvích cenzoři začali vyškrtávat autorům v jejich vědeckých pracích citace zahraničních pramenů.
V námi popsaném případě v Moskvě proběhlo vyšetřování proti ministru geologie I. I. Malyševovi, akademiku Grigorjevovi, pracovníkům redakce „Pravdy“ a řadě dalších geologů-vědců z vyššího školství i zaměstnanců rezortu geologie, celkem asi 200 osob. Výnos Předsednictva Nejvyššího sovětu SSSR na základě posudku „Čestného soudu“ 11. dubna 1949 ministra Malyševa odvolal z funkce.
Zdroje:
Andrew, Ch., Mitrochin, V.: Neznámé špionážní operace KGB. Mitrochinův archiv. „Academia“. Praha-2001.
Atomnyj projekt SSSR. Dokuměnty i matěrijaly v 3-ch tomach. T.2. kn.2. Atomnaja bomba, 1945-1954.“Nauka“. M.-2006g.
Dvořák, T.: VNITŘNÍ ODSUN 1947–1953. Matice moravská. Brno-2013.
Godlevskaja, N., Krejtěr, I.: „Krasnojarskoje dělo“ geologov. Repressirovannaja nauka. Vypusk 2. Sb.: Nauka, 1994.
Kuklík, J., Němeček, J.: Osvobozené Československo očima britské diplomacie. „Karolinum“. Praha-2010.
Medvěděvovi Ž. a R.: Neznámý Stalin. Nakladatelství „Academia“. Praha-2003.
Mlěčin, L.: „V rukach etich tipov-proniknověnije k nam svobodnoj mysli.“ „Novaya Gazěta“ No100 ot 9 senťabrja 2019.
Vaksběrg, A.: Něraskrytyje tajny. Agěntura „Novosti“, Moskva 1993.
Vaksběrg, A.: Smrtící laboratoř. Od Lenina k Putinovi. „Garamond“. Praha-2008.
Volkogonov, D.: Triumf a tragédia. 2.díl. „Epocha“. Bratislava, 1969.
Wallace, H.: The Price of the Vision: The Diary of Henry A. Wallace. 1942-1946. „Houhgton-Mifflin Co.“. Boston-1973.
Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. II. díl. Vydavatělstvo „Epocha“. Bratislava-1969
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace) a RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti).
