Jaro 1945: Ostravská operace a cesta Rudé armády ku Praze

Budeme se věnovat hlavně 4. ukrajinskému frontu, jehož vojenskou radu zpočátku tvoří armádní generál I. J. Pětrov, generálplukovník L. Z. Mechlis a generálporučík F. K. Korženěvič. Od ledna 1945 je stav frontu doplněn na 1. gardovou armádu, 18. armádu, 38. armádu a 8. leteckou armádu a další podřízené součásti. Koncem roku 1944 se armády 4. ukrajinského frontu blíží k východní hranici Protektorátu Čechy a Morava.

Na jaře 1945 je nejbližší bojiště frontu významná průmyslová oblast ČSR, Ostravsko. Vedoucí činitel KSČ v sovětském exilu K. Gottwald si je vědom politického potenciálu tohoto regionu, a proto 3. února požádal vedoucího Oddělení vnější politiky ÚV VKS(b) G. Dimitrova, aby do tamních ilegálních komunistických buněk vyslal komunisty. Pomohou při zřizování místních poboček KSČ, dohlédnou na kádrové obsazení místních Národních výborů a jak Gottwald řekl, budou „mobilizovat obyvatelstvo k podpoře Rudé armády!“

Další postup na sever zahájí součásti 1. a 4. ukrajinského frontu podle plánu 10. března 1945 během „Ostravské operace“ a do čtyř dnů obsadí Moravskou Ostravu. Mechlis navrhl začít útok později, Pětrov nesouhlasil, ale STAVCE to neohlásil.

Ofenziva sice začala, ale jelikož se za velkých ztrát neúnosně vlekla, 17. března si generál Pětrov povolal velitele 38. armády, generálplukovníka K. S. Moskalěnka, a v přítomnosti svého politického zástupce Mechlise ho požádal o návrh k urychlení ofenzivy. Generál Moskalěnko upozornil na nepříznivé počasí, nesprávnou volbu směru hlavního útoku a dodal, že spolupráce obou frontů operaci urychlí. Navrhl obejít opevněný prostor kolem Opavy přes Źory, Ratiboř a Osoblahu, což si generál Mechlis zapsal a odešel. Přes přímluvu velitele 1. gardové armády, generálplukovníka A. A. Grečka, velitel frontu návrh odmítl: „Časový rozvrh schválený STAVKOU je konečný. Žádat o jeho změnu nebudu!“ Zatímco 17. března velitel frontu telefonicky hovořil s náčelníkem GŠRA, armádním generálem Antonovem, Mechlis odemkl osobní trezor, vyjmul šifrovací tabulky a blok s předtištěnou sítí označený na každé stránce „L. Z. Mechlis“. Tužkou psal: „ÚV VKS(b), s. Stalinovi…“ Oznámil Moskalěnkův návrh i dřívější velitelův nesouhlas se svou žádostí o změnu termínu operace. Jelikož generál Pětrov náčelníka GŠRA již informoval, neočekávaná depeše STAVKY „Osobně Pětrovovi a Mechlisovi“, uhodila ve štábu frontu jako blesk z čistého nebe:

…Hlavní stan vrchního velení pokládá důvody armádního generála Pětrova ze dne 17. 3. 1945 za nepřesvědčivé. Jakmile velitel frontu Pětrov zjistil, že vojska frontu nejsou plně připravena k útoku, byl povinen to hlásit hlavnímu stanu a žádat k přípravě delší čas, což by mu hlavní stan neodmítl. O to se generál Pětrov nepostaral, nebo se bál čestně hlásit, že jeho vojska nejsou připravena. Člen vojenské rady frontu, generálplukovník Mechlis, oznámil na ÚV VKS(b) chyby v přípravě a v organizaci útoku teprve po nezdaru této operace, místo aby včas upozornil přímo STAVKU, když dobře věděl, že vojska nejsou k útoku připravena. Velení frontu a armád nedokázalo skrýt před nepřítelem soustředění vojsk a přípravu k útoku. Štáb frontu byl rozptýlen, většina jeho členů se nacházela až 130 km od pásma útoku. Tyto nedostatky svědčí o neschopnosti připravit operaci a vedly k jejímu neúspěchu. STAVKA generála Pětrova naposledy upozorňuje na jeho chyby ve velení vojskům…

Do Osoblahy přijela 60. armáda 1. ukrajinského frontu 22. března. Součásti 38. armády 4. ukrajinského frontu obsadily Wodzislav a dalších 40 osad. Maršál Koněv to hodnotil pozitivně, ale generál Mechlis negativně a také to Stalinovi sdělil. Stalin 25. března nařídil: „…Armádního generála Pětrova I. J. odvolat z funkce velitele 4. ukrajinského frontu za pokus oklamat STAVKU o skutečném stavu jednotek frontu, které nebyly plně připraveny k útoku v určeném termínu. To způsobilo zmaření operace plánované na 10. března.“ Členové vojenských rad armád frontu se divili, generál Grečko napsal: „Důvod výměny velitele frontu generálové a důstojníci na armádním stupni neznali, ale všichni litovali odvolání generála Pětrova z funkce velitele, talentovaného vojevůdce, skromného člověka. Domnívali se, že výměna souvisí s neúspěchy frontu u Moravské Ostravy…“

Nový velitel frontu, armádní generál A. I. Jerjoměnko, přijel 26. března, generál Pětrov v noci 28. března odjel. Vojenský korespondent u frontu K. M. Simonov popsal v pamětech svůj rozhovor s generálem Mechlisem:

„Byl jste u Ivana Jefimoviče?“ „Ano. Předevčírem jsem se byl rozloučit.“ „Co vám říkal? Ale upřímně.“„Nic mi neříkal. Nejdřív mluvil o tom, jak pokračují operace, a pak o lecčems jiném. O tom, na co se ptáte, se nezmínil. A já se ho samozřejmě neptal.“ „Noo…“ protáhl Mechlis po dlouhé odmlce. „Zajel jsem k němu, abych se rozloučil a poděkoval, že mě tu vlídně přijímal,“ řekl jsem. „Znáte ho dlouho?“ zeptal se Mechlis. „Ano. A myslím, že je to výborný člověk.“ „Je,“ přisvědčil Mechlis nějak zvlášť stroze a mně připadlo, že se nutí být objektivní. „Byl to dobrý, společenský člověk. Je to jistě jeden z našich nejlepších odborníků pro vedení války v horách. Tohle zná líp než jiní a možná nejlíp ze všech. Ale není zdráv, víte o tom?“ „Jak to, není zdráv?“ zeptal jsem se. „Tak už to bývá, všichni lidé nejsou zdraví…“ na okamžik se zarazil. „Ale o tom si promluvíme při jiné příležitosti.“

Již v prosinci 1941, při prvním setkání s velitelem Přímořské armády generálmajorem I. J. Pětrovem, zjistil Mechlis (tehdy ještě zástupce lidového komisaře obrany, armádní komisař I. stupně), když jako předseda státní komise šetřil důvody pádu obrany Oděsy, ideové nedostatky. Ty v něm vzbudily k Pětrovi nedůvěru, což Stalinovi 14. ledna 1942 patřičně zdůraznil. Proto ho i nyní hodnotil „s bolševickou náročností“. V pamětech generála S. M. Štěmenka jejich vztah sovětští cenzoři zhodnotili jako „… svědectví o ohromné osobní ryzosti a snášenlivosti I. J. Pětrova, který si ujasnil osobité rysy Mechlisova charakteru a našel sílu spolupracovat s ním tak, jak to vyžadovaly povinnost a svědomí komunisty.“

V pamětech generál Jerjoměnko popsal své první dojmy po příjezdu k frontu: „Během dolaďování dalšího útoku 29. března přišel na jednání vojenské rady její člen soudruh Mechlis. V jeho chování jsem, bohužel, vycítil náznak ignorování připravovaného opatření. To mne nastražilo a nepříjemně překvapilo, mimoděk jsem se podivil, jak se mohl člen vojenské rady tak přezíravě chovat k útoku.“

Důsledky jsou nasnadě, ale pro náčelníka štábu frontu generála Korženěviče - k 2. dubnu je odvolán. Armádní generál Jerjoměnko si 4. dubna zapsal důvod: Aby boje nezničily tamní těžký průmysl a uhelné doly „… je třeba spěchat, avšak jednotky jsou k útočným operacím velmi špatně připraveny. U 4. ukrajinského frontu se problému včas nevěnovali…“.

Útoku Rudé armády čelí Armádní skupina „Heinrici“ generálplukovníka G. Heinriciho a později i 1. tanková armáda generála tankových vojsk W. Nehringa. Obrana Ostravského bojiště byla vybudovaná důkladně. Velitel 38. armády generál Moskalěnko vzpomínal:

„Velké kulometné a dělostřelecké pevnůstky, které měly 6 až 8 střílen, byly mohutné stavby s 2,5 metru vysokými bočními a 3 metry vysokými čelními stěnami. Každá z nich byla vyzbrojena dvěma rychlopalnými 37mm kanóny, dvěma spřaženými a čtyřmi samostatnými kulomety. Dále v nich byly obytné místnosti pro obsluhu, ventilační a elektrické zařízení, vodovod, kanalizaci, sklad a telefonní spojení. Tyto pevnůstky měly kapacitu 80 až 100 osob. Malé pevnůstky pro 4 až 6 osob, vyzbrojené 1-2 kulomety je podporovaly ze zázemí.“

Stalin spěchal, neboť znal význam této rozsáhlé průmyslové aglomerace a sovětské reparační nároky 31. března 1945 vymezené „Dohodou vlád ČSR a SSSR o způsobu využití válečné kořisti na československém území“ vyžadovaly, aby nebyl poničen trofejní majetek „strany a vlády“. Útok na Moravskou Ostravu neproběhne přímo, ale oklikou přes Opavu podle rozkazů vojenských rad 1. a 4. ukrajinského frontu z 3. dubna. Od 6. dubna je na návrh generála Jerjoměnka převedena 60. armáda k 4. ukrajinskému frontu, obě města mají být obsazena nejpozději do 15. dubna. Hlavní útok na město povedou 1. gardová armáda a 38. armáda.

Při operacích Rudé armády na území Velkoněmecké říše animální pudy rudoarmějců překonaly jejich třídní a ideovou bdělost. Ani kázání K. Simonova, ani nenávistné antigermánské štvaní D. Zaslavského, L. Soboljeva, I. Erenburga a dalších nezabránily lavině jejich sňatků s Němkami. Velení DRRA to nemínilo trpět, rozkaz vojenské rady 4. ukrajinského frontu z 12. dubna 1945 stanovil:

Naše jednotky při pronásledování nepřítele s cílem dobít německou šelmu v jejím doupěti operují již delší dobu na území cizích států. Zdálo by se, že si naši důstojníci uvědomí novou situaci, v níž konají součásti frontu, budou respektovat zvláštnosti pobytu vojsk v cizí zemi a zvýší bdělost, jak stanoví rozkaz Vrchního velitele maršála Sovětského svazu soudruha Stalina č. 5 z 23. února 1945. Bohužel se tak nestalo a hranice mezi vojáky Rudé armády a cizinci v mnohých případech mizí. Ztráta bdělosti překročila všechny meze, naši vojáci a důstojníci upadli do ideových tenat nepřítele…

Vojenská rada frontu nařizuje:

Velitel 4. ukrajinského frontu, armádní generál A. Jerjoměnko, člen vojenské rady 4. ukrajinského frontu, generálplukovník L. Mechlis.

Mechlis nařídil náčelníkovi politické správy frontu, generálporučíkovi M. M. Proninovi, posílit výchovnou činnost u jednotek. Pronin na poradě vojenské rady frontu oznámil, že v besedách s mužstvem budou zdůrazněny „povinnosti komunistů a komsomolců v osvoboditelské misi DRRA“.

Nový náčelník štábu 4. ukrajinského frontu, generálplukovník L. M. Sandalov, vyslechl od náčelníka GŠRA ke své poslední „osvoboditelské štaci“ první kolonizátorské pokyny: „Pokud jde o vnitropolitickou situaci v Československu, s ní vás na místě podrobněji seznámí člen vojenské rady frontu, generál Mechlis… Pro operace našich vojsk je sice politická situace v ČSR příznivá, ale nelze přehlížet místní reakční elementy! Tento specifický problém však znají političtí pracovníci frontu lépe než já…“

Po těžkém boji prolomily divize 60. armády generálplukovníka P. A. Kuročkina opevněnou linii pevnůstek kolem Opavy a 22. dubna vnikly do města. Jednotky 38. armády u Svinova směrem od Hlučína násilně překonaly Odru, 28. dubna vjely do Protektorátu Čechy a Morava. Od Ratiboře přijela 1. gardová armáda a 30. dubna je dobojováno i v Moravské Ostravě.

Vzhledem k tomu, že Stalin určil ČSR za hlavního strategického spojence SSSR v Evropě, bude vzhledem k nutnosti názorového příklonu maxima jeho občanů k SSSR nezbytné přijet až do Prahy. Tento akt pracujícím vysvětlí mohutná propagandistická kampaň heslem: „Osvobození Prahy hrdinnou Rudou armádou!“ Takže součásti 2. a 4. ukrajinského frontu se setkají u Olomouce a poté se rozjedou ku Praze, kam podle plánu přijedou 24. dubna.

Protektorátní tisk a rozhlas 30. dubna 1945 oznámily zprávu o Hitlerově smrti, což v řadě měst, jako například 1. května ráno v Přerově, rozžehlo povstání.

Generálové Jerjoměnko a Mechlis byli poctěni udělením čestného občanství Ostravy a po oslavách postup armád frontu pokračuje na jihozápad. Součásti 38. armády, postupující od Ratiboře podél toku Odry, do 4. května zdržela u Fulneku zteč linie Budišov nad Budišovkou–Vítkov. „Ostravská operace“ 5. května končí celkovými ztrátami DRRA 112 621 mužů.

Od Opavy postupují divize 60. armády na jihozápad. Těžké boje o opevněné Město Libavá, doprovázené četnými zločiny sovětských „osvoboditelů“, vypukly 4. května. Zatímco 6. května předvoj armády již projel Šternberkem a k večeru vypukly střety v severním předměstí Olomouce, týlové oddíly armády bojují ve Městě Libavá až do 8. května. Ani k setkání armád obou frontů u Olomouce nedojde, neboť armády 2. ukrajinského frontu zdržely boje u Rajhradu jižně od Brna, takže dojely pouze na linii Prostějov – Tovačov. Území od Kroměříže po Nový Jičín zatím tedy zůstane obsazeno nepřítelem.

V noci 7. května je povolán náčelník politického oddělení 17. gardového střeleckého sboru 18. armády, generálporučík N. S. Děmin, na velitelské stanoviště 4. frontu v Olomouci-Hodolanech ke generálu Mechlisovi. V pamětech napsal:

V jeho prostorné kanceláři se shromáždilo mnoho politických pracovníků frontu. Vedle člena vojenské rady seděl náčelník štábu frontu, generálplukovník L. M. Sandalov. Mechlis zahájil poradu oznámením: „Zítra hitlerovci kapitulují“. Potom jmenoval řadu lidí včetně mne a nařídil: „V oblasti sboru zítra ráno vyslat k nepříteli parlamentáře. Od 17. sboru,“ upřesnil Mechlis, „pojedou po silnici na Prostějov a dále tak dlouho, pokud nepotkají Němce.“

Ráno 8. května obsadily ostatní jednotky na levém křídle 1. ukrajinského frontu trosky Drážďan a večer dojely do Děčína. Týž den divize 60. armády projely Šumperkem, Zábřehem a směřují do Čech. Jihovýchodně od Prahy se v části obce Postupice u Benešova u Prahy a v Dobříčkově 9. května setkaly prvosledové jednotky 1. a 2. ukrajinského frontu a ráno 10. května přijely do Prahy dvě brigády 38. armády 4. ukrajinského frontu včetně 1. československého armádního sboru. Jenže po třech kapitulacích Wehrmachtu (7. května v 2.41 hod v Remeši, 8. května v 16.00 hodin v Praze a v 23.01 hod v Berlíně) v Praze již bylo po všem. Premiér Churchill 8. května oznámil konec druhé světové války v Evropě. Zajetím generála A. A. Vlasova končí „Pražská strategická útočná operace“, maršál Stalin 11. května oznámil konec velké vlastenecké války v SSSR.

Zdroje:

Brod, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948. Academia. Praha 2002.

Děmin, N.: Vojna i ljudi. Vojenizdat. M. 1972.

Grečko, A.: Přes Karpaty. Praha 1971.

Jerjoměnko, A.: „Nužno spěšit, a vojska očeň slabo podgotovlěny…“. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No7. 1994.

Krivošjejev, G., a kol.: Vělikaja otěčestvěnnaja bez grifa sekrětnosti. Kniga potěr. „Věče“. M. - 2010.

Russkij archiv: Vělikaja Otěčestvěnnaja. T.16. 5(4). „TERRA“. M.-1999.

Sandalov, L.: Posle pěreloma. Vojenizdat. M.-1983.

Simonov, K.: Než zmlkla děla. Naše vojsko, Praha 1976.

Použité archivy: CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR).