Článek
Na území Slovenského štátu připravuje Ústřední štáb partyzánského hnutí vedoucí kádry partyzánů pro zapojení do bojových operací. Pro rok 1943 partyzáni dostali tyto hlavní úkoly: Vázání operací nepřátelských vojsk, organizace a konání teroristických akcí, komunistickou indoktrinaci obyvatelstva na obsazeném území a verbování spolehlivých spolupracovníků – komunistů pro poválečnou činnost v ČSR. Zvláštní oddíly DRRA v uniformách Wehrmachtu mezi partyzány si pod dohledem NKVD vzaly na starost teroristické akce.
Válečné spojenectví Slovenského štátu s Třetí říší mezi obyvatelstvem nesmírně posílilo rusofílii zabalenou do Štúrova obrozeneckého pláštíku panslavizmu. Hlavní redaktor komunistického časopisu „Hlas ľudu“ v úvodníku ke Dni Rudé armády 23. února 1943 napsal: „…Je žiadúce, aby Slovak považoval za svoju vlasť územie od Bratislavy až po Vladivostok…. Nech žije slobodná Slovenská sovietska republika!“ Kvůli rozporu s instrukcí Kominterny z 5. ledna 1943 „strana a vláda“ nereagovala, v prosinci 1943 nicméně Stalin ujistil prezidenta Beneše, že slovenskému odboji nejlépe pomůže spolupráce partyzánů se Zvláštními oddíly DRRA. Jakmile v dubnu 1944 jednotky Rudé armády přijely na území Slovenského štátu, partyzánské skupiny s nimi navázaly kontakty.
Koncem května 1944 předseda Zahraničního byra KSČ K. Gottwald oficiálně požádal člena VR 1. ukrajinského frontu, generálporučíka N. S. Chruščova, o pomoc a 5. června politbyro schválilo usnesení: „Vyhovět prosbě ÚV komunistické strany Československa k poskytnutí pomoci rozvoji partyzánského hnutí na území ČSR.“ V červnu odjíždí do Kyjeva major A. Schramm a členové Zahraničního byra KSČ Slánský se Švermou. Generál Chruščov uvědomil náčelníka Ukrajinského štábu partyzánského hnutí, generálporučíka T. A. Strokače, a v červenci 1944 první frekventanti zahájili výcvik.
Náčelník štábu Velitelství pozemního vojska v Banské Bystrici, „buržoazní“ podplukovník generálního štábu J. Golian, 29. června 1944 oznámil ministrovi čs. branné moci, diviznímu generálovi S. Ingrovi: „Přejít k Rusům nechceme. Společně s nimi nejprve hodláme osvobodit Slovensko a potom pomoci při osvobozování českých zemí.“ Členové ÚV KSS J. Osoha a L. Benada ovšem měli jiný názor. Místopředseda SNR a KSS dr. G. Husák s poukazem na dříve odmítnutou výzvu KSS „Za sovětské Slovensko!“ L. Novomeskému řekl: „Musíme bojovať nieleň proti Němcom, ľuďákom, ale i proti Benešovi!… Je potrebné, aby slovenský človek považoval za svoju vlasť… územie od Ašu po Vladivostok.“ Dokonce 7. července 1944 napsal „jménem všech Slováků“ přímo Stalinovi:
Po obnovení republiky a návratu starých časů ČSR tu lidé touží stejně tak, jako po svatoštěpánské koruně. Náš člověk má dost malých států a malých politiků… Chceme být součástí SSSR… Kdyby dnes byla dána možnost hlasováním rozhodnout, kam chtějí Slováci státoprávně patřit, aspoň 70 % by hlasovalo za připojení k SSSR, snad 20 % za novou ČSR, zbytek je ve strachu zmatený. Zapomeňme na Beneše a na Londýn! Proč máme hledat spásu v Benešovi, když osvědčený recept je u Stalina? … ČSR se musí s Ruskem spojit. Beneš udělal dobře, že má smlouvu s SSSR, nyní je třeba dbát, aby ji dodržel, a potom si to již zařídíme sami…
Návrh Stalin neakceptoval, neboť Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR podepsaná 12. prosince 1943 deklarovala obnovu ČSR v hranicích z roku 1937.
Součásti 1. ukrajinského frontu 13. července 1944 zahájily v členitém pásmu Karpat „Lvovsko-sandoměřskou útočnou operaci“, přičemž nařízení STAVKY uložilo do 27. července dosáhnout Lupkovského a Užockého průsmyku. Na konci července jeho jednotky na pravém křídle sice dojely k Visle, ale na levém uvázly v horách. Pro urychlení operací v Karpatech je 30. července ustaven 4. ukrajinský front s podřízenými součástmi 1. gardovou armádou, 18. armádou, 8. leteckou armádou a 17. zvláštním gardovým střeleckým sborem. Počáteční složení VR bylo generálplukovník I. J. Pětrov, generálplukovník L. Z. Mechlis a generálporučík F. K. Korženěvič. Zástupce vrchního velitele, maršál G. K. Žukov, bude koordinátor operací 1. a 4. ukrajinského frontu.
Formálně kvůli obavám ze spojeneckých náletů slovenská vláda rozhodla jednat s představiteli Státního výboru obrany o separátním příměří. Skutečný důvod je počátkem srpna 1944 ukryt v textu tajného memoranda ministra obrany generála I. triedy, slavjanofila F. Čatloše. Doporučil zřízení vojenské diktatury a přímá jednání se „stranou a vládou“ o politické orientaci Slovenska na SSSR. Adresátům ho doručila delegace Slovenské národní rady (SNR) vedená poslancem a generálním tajemníkem ÚV KSS K. Šmidkem. Komunisté G. Husák a L. Novomeský již měli připravené písemné stanovisko ÚV KSS o vyhlášení povstání. Členové delegace se cestou zastavili ve štábu 4. ukrajinského frontu, K. Šmidke referoval generálům Pětrovovi a Mechlisovi o politické situaci na Slovensku, o vojenských plánech povstání a také o návrzích SNR na součinnost s členy VR obou frontů. Generál Mechlis 5. srpna 1944 šifroval maršálu Stalinovi: „…Přiletěli letadlem slovenského ministra obrany s mnoha zajímavými dokumenty. Žádám o letadlo k jejich přepravě do Moskvy.“
Zatímco K. Šmidke v Moskvě 10. srpna ihned po příletu předal memorandum vedoucímu Oddělení mezinárodní politiky ÚV VKS(b) G. Dimitrovovi, styčný důstojník NKVD záměrně zdržel setkání podplukovníka Ferjenčíka s velitelem československé vojenské mise, brigádním generálem H. Píkou. Až se k němu dostal, odevzdal mu kopii memoranda. Generál Píka ihned informoval prezidenta Beneše, jenž instruoval velvyslance Fierlingera. Jelikož sovětská „strana a vláda“ po jeho demarši setrvala v „pozici mrtvého brouka“, delegace se vrátila do Bratislavy bez slibu sovětské vojenské podpory.
Stalin měl informace o situaci na Slovensku z „Vojenského memoranda“, které mu v prosinci 1943 odevzdal prezident Beneš, z Čatlošova memoranda i ze zpráv slovenských komunistů. Věděl, že povstání řídí důstojníci buržoazní československé armády a že politický vývoj na Slovensku garantuje Ústřední národní výbor vedený čechoslovakistou dr. V. Šrobárem. Na osvoboditelskou misi DRRA a komunisty mezi partyzány tedy zbydou jen druhé housle. Tak to tedy ne! Stalin podporoval diverzní akce partyzánů v nepřátelském týlu jen do přiblížení fronty, protože nelze dopustit, aby operace cizích civilistů snižovaly osvoboditelské zásluhy DRRA! Stalina poučilo Varšavské povstání, podle sovětského diskurzu „zločinný čin protisovětské politiky polské vlády“. Při něm měla v srpnu 1944 město osvobodit buržoazní „Armia Krajowa“, proto tehdy nařídil veliteli 1. běloruského frontu, maršálovi K. K. Rokossovskému, čekat, až součásti Wehrmachtu a Waffen SS její oddíly zlikvidují a Luftwaffe Varšavu srovná se zemí. Potom dostal rozkaz „osvobodit“ jen rozvaliny.
Porada slovenské vlády ve Starom Smokovci určila zapojení Východoslovenské armády do bojů s Wehrmachtem až od 15. října 1944. Její dvě divize obsadí průsmyky a navážou kontakt s jednotkami 1. ukrajinského frontu, jenže nezávislé usnesení ÚV KSS rozhodlo začít dříve, což popohnalo partyzány a agenty 4. správy NKVD do provokací, jejichž následkem 12. srpna vláda Slovenského štátu vyhlásila stanné právo!
Z lesů Velké Fatry 21. srpna vyšli partyzáni, obsadili Sklabiňu, Podbrezovou a v Ružomberoku vypukly ozbrojené potyčky. Na výzvu vlády vyslanec Velkoněmecké říše v Bratislavě H. Ludin 24. srpna požádal o příjezd Wehrmachtu na Slovensko. Podplukovník J. Golian 29. srpna tedy nařídil zahájení „Banskobystrického převratu“. Novináři „Sovinformbyra“ mlčeli, „Pravda“ publikovala jen krátkou poznámku.
Usnesení exilové vlády v Londýně 31. srpna 1944 rozhodlo, že Slovensko osvobodí 1. československá armáda a po válce vytvoří základ československých ozbrojených sil. To se nehodilo komunistům, takže hned 2. září K. Gottwald zaslal G. Dimitrovovi zprávu „K událostem na Slovensku“, v níž jménem ÚV KSČ nezákonně požádal sovětskou „stranu a vládu“ o vojenskou pomoc převratu. Aby žádost dostala zákonný punc, Gottwald se dohodl s velvyslancem Fierlingerem, jenž ji tlumočil náměstkovi lidového komisaře zahraničních věcí Vyšinskému, přičemž svévolně doplnil: „…může-li to být v souladu s novou sovětskou ofenzivou ve směru Karpat, tím lépe!“ Ministři exilové vlády se proti Fierlingerově iniciativě ostře ohradili a navrhli jeho odvolání. Prezident Beneš vyhověl, avšak po Vyšinského okřiknutí své rozhodnutí zrušil.
Stalinovi nepřišlo předčasné zahájení povstání vhod, operativa GŠRA neplánovala změnu směru postupu DRRA přes Karpaty k jihu. Jelikož na západě jsou spojenecké armády teprve v Paříži a na jihu před Gótskou linií u řeky Pád, měly armády 2. ukrajinského frontu postupovat z Rumunska „maďarskou cestou“ přes Vídeň a Mnichov k Berlínu a po setkání s 1. ukrajinským frontem společně zamířit k dánským průlivům do Baltského moře. Převrat tento plán sice naruší, avšak eliminuje buržoazní důstojníky z velení Slovenské armády a u Slováků posílí „osvoboditelskou roli Rudé armády“. Proto ho Stalin akceptoval, velitel 1. ukrajinského frontu, maršál I. S. Koněv, dostal rozkaz zastavit postup k Varšavě a otočit ofenzívu na jih. Náčelník štábu frontu, armádní generál V. D. Sokolovskij, si v noci 2. září vyžádal souhlas s nasazením sboru do boje o přístupy na Slovensko.
Zámysl „Východokarpatské strategické útočné operace“ předpokládal součinnost se dvěma divizemi Východoslovenské armády. Přesto, že maršál Koněv věděl od frontové rozvědky i od generála Píky, že 2. září I. tanková armáda generálplukovníka G. Heinriciho obě divize odzbrojila, velitelům armád frontu to neoznámil! Stalin nepovolil leteckou podporu Západních spojenců a předseda Spojeného výboru náčelníků štábů armády USA, armádní generál G. C. Marshall, limitován slibem sovětské pomoci proti Japonsku, nenaléhal.
Přesto, že operace začala 8. září, divize armádní skupiny „Heinrici“ ještě překročily Dukelský průsmyk a 9. zářísestoupily k polskému Krosnu, kde se střetly s jednotkami 38. armády 1. ukrajinského frontu generálplukovníka K. S. Moskalenka, v jejímž rámci bojuje pod velením brigádního generála J. Kratochvíla i 1. československý armádní sbor.
Generál W. Nehring využil chaotickou koordinaci 25. tankového sboru 38. armády s 1. československým sborem a LXXV. pěší divize I. tankové armády po těžkém boji jejich postup zastavila. Stalin nařídil vyšetřit selhání a nález komise ukázal na chyby velení československého sboru, což opět komunistům nebránilo pozvednout průběh a výsledek operace až k nebesům. Maršál Koněv 10. září odvolal z funkcí velitele 25. sboru generálmajora F. G. Anikuškina a v rozporu s vládní dohodou z 27. září 1941 také brigádního generála Kratochvíla. Na návrh velitele 38. armády rozkaz STAVKY, opět nelegálně, jmenoval velitelem československého sboru brigádního generála L. Svobodu. Tato aféra ještě měla dohru. Na Gottwaldův nátlak Z. Fierlinger 19. září 1944 dosáhl u svého přítele, prezidenta Beneše, odvolání divizního generála S. Ingra z funkce ministra obrany. Po příjezdu do ČSR generální tajemník ÚV KSČ Slánský nazval generála Ingra nejreakčnějším československým ministrem a žádal pro něj trest smrti. Dále jménem ÚV KSČ obvinil generála Kratochvíla z nekompetentního velení sboru.
Rozkaz STAVKY 17. září určil součinnost 38. armády 1. ukrajinského frontu s 1. gardovou armádou 4. ukrajinského frontu a nařídil: „Na hranici Polska s ČSR dojít nejpozději 19.9.1944, obce Hanušovce, Čemerné, Humenné, Stakčín obsadit do 30.9.“ Přesto spolupráce součástí obou frontů stále vázne, a proto generál Mechlis poslal maršálu Stalinovi další udání na svého nadřízeného, generála Pětrova. Jeho kompetentnost přijel posoudit maršál Žukov a 20. září Stalinovi ohlásil: „Po kontrole uskupení sil a prostředků u Pětrova soudím, že jsou využívány správně. Sám Pětrov dobře chápe strukturu operace a své věci rozumí… Mechlis a Pětrov spolupracují svorně.“
Divize armádní skupiny „Heinrici“ a I. maďarské armády kladly tuhý odpor, takže sovětské a československé jednotky dojely do Dukelského průsmyku na státní hranici až 4. října 1944. Zástupce vládního zmocněnce a velitel 1. československé armády na Slovensku, divizní generál R. Viest, a R. Slánský s J. Švermou přiletěli do Banské Bystrice, první z Londýna, druzí z Kyjeva. Na uzavřeném politickém aktivu komunistů R. Slánský zdůraznil aktuální politickou situaci: „Našim hlavním úkolem není boj proti buržoazii, ale proti Němcům!“
Předsednictvo SNR 22. října schválilo složení delegace pro osvobozená území na východním Slovensku a požádali o propustky, jenže politický zástupce velitele 4. ukrajinského frontu, generál Mechlis, členům Demokratické strany P. Zaťkovi a bývalému Košickému policejnímu prezidentovi I. Štefanikovi vstup do válečného pásma zakázal.
Sovětské a československé jednotky sice 28. října dojely k řece Ondavě, nicméně Banská Bystrica je již obsazena německým vojskem, Banskobystrický převrat skončil, po válce ho komunističtí historikové reprezentativněji přejmenovali na Slovenské národní povstání. Generálové Golian a Viest odešli s vojáky a s partyzány do hor, avšak 3. listopadu je v Pohronském Bukovci zajal nepřítel.
Zdroje:
August, F. & JAB: Ve znamení temna. „VOTOBIA“. Praha-2001.
Berezhkov, V.: History in the Making; Memoirs of World War II Diplomacy. „Progress“. Moscow-1982.
Brod, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948. Academia. Praha 2002.
Ferjenčík, M.: „Slovenské národne povstanie a ZSSR“. „Svědectví“, č.22. 1963.
Fidler, J.: OSVOBODITEL. Život maršála Sovětského svazu Ivana Stěpanoviče Koněva. „BOOKS s.r.o.“ Brno-1999.
Fremal, K.: Slovenské národné povstanie a Sovietsky zväz. CS magazin, říjen 2010.
Fierlinger, Z.: Ve službách ČSR. II.díl. Nakladatelství Svoboda. Praha.-1949.
Jablonický, J.: Povstanie bez legiend; Dvadsať kapitol o príprave a začiatku Slovenského národneho povstania. „Obzor“. Bratislava-1990.
Kalous, J., Kocian, J.: Český a slovenský komunizmus (1921-2011). Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Ústav pro studium totalitních režimů Praha-2012.
Kubík, P.: Rudé stíny. Sovětské válečné zločiny 1941-1945. „Mladá fronta“. Edice „ARCHIV.“ Praha - 2003.
Lipták, l.: Slovensko v 20. storočí. Bratislava 2000. Vydavatělstvo „Kalligram“. Bratislava-1998.
Marina, V.: Sovětskij Sojuz i Čecho-Slovackij vopros vo vremja Vtoroj mirovoj vojny. T2. „Indrik“. M.-2009.
Moravec, F.: Špión, jemuž nevěřili. „LEDA spol s r.o.“ Praha-2014.
Okorokov, A.: Sekrětnyje vojny Sovětskogo sojuza. „EKSMO“. M.-2008.
Pěrelygin, S., Sokolov, B.: Suďbonosnyj pěreval. „Moskovskoje otdělenije Rossijskogo istoričeskogo obščestva.“ No40(803) za 15 okťabrja 2019 goda.
Prečan, V.: O vývoji a situaci na Slovensku. Magazin „SVĚDECTVÍ“ č. 58/1979.
Prečan, V.: Slovenské národné povstanie. Dokumenty. Vydavatělstvo politickej literatúry. Bratislava-1965.
Prečan, V.: V kradeném čase. Výběr ze studií, článků a úvah z let 1973-1993. „Doplněk“. Brno-1994.
Rupnik, J.: Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátků k převzetí moci. „Academia“. Praha-2002.
SOOBŠČENIJA SOVĚTSKOGO SOVINFORMBJURO. T.7. ijuň-děkabr 1944 goda. Izdanije „Sovinformbjuro“. M.-1945.
Špilka, J.: Od typografie k politike: Politický profil Rudolfa Strechaja pred rokom 1945. „Historia Nova; zv.8. Katedra slovenských dejín FF UK. Bratislava-2014.
Šutaj, Š.: Začiatky činnosti Demokratickej strany na osloboděnom území v období do jej prvého zjazdu, In: Magazin „Člověk a spoločnosť“, č.1/98.
Použité archivy: CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR).
