Článek
„Běloruská obranná“ operace skončila 9. července 1941 zničením prvního strategického sledu DRRA (Dělnicko-rolnické Rudé armády) a obsazením Běloruské SSR včetně území uloupených Polsku na podzim 1939. Poměr celkových lidských ztrát DRRA/nepřítel je 417 790/79 058 mužů. Za týden součásti Západního frontu dokončily ústup ze Smolenska.
Tento masivní proval DRRA na západě SSSR způsobil úpadek bojové morálky značného počtu rudoarmějců. Armádního komisaře I. stupně L. Z. Mechlise znepokojovala přísně tajná hlášení náčelníků politických správ (PS) frontů a armád o projevech zbabělosti a dezercích komunistů. Příkladně uveďme tři hlášení náčelníka PS Jihozápadního frontu brigádního komisaře A. I. Michaljova z 6., 11. a 17. července:
Odpovědní vedoucí stranických a sovětských organizací v některých oblastech odjíždějí se svými rodinami dávno před vyhlášením evakuace a státní majetek nechávají na místě nepříteli. V Korostěnském okrese zůstal neevakuován stranický archiv. Tajemník Obvodního výboru KSU(b) a předseda Ruského červeného kříže Chmelnického okresu 8. července uprchli….
V Uljanovsku hanebně utekli z města tajemník Obvodního výboru KSU(b), předseda okresního výkonného výboru, prokurátor a náčelník milice. Státní banku ponechali bez ostrahy. Na poště zůstaly ceniny, peněžní zásilky, balíky atd. Uprchlý oddíl milice ponechal bez dozoru 100 pušek…
V součástech Jihozápadního frontu se vyskytlo mnoho případů zběhnutí osob i oddílů z bojiště, přičemž zbabělci často přenesli paniku dále. I vyšší štáby podlehly dezorientaci o situaci na frontě, o svých stavech i ztrátách…. Jen v 6. střeleckém sboru bylo za prvých 10 dnů války zadrženo a vráceno na frontu 5 000 mužů. Podle neúplných hlášení přehradných oddílů odešlo od svých jednotek zhruba 54 000 mužů, z toho 1 300 členů velitelského sboru. Zadržené odeslali na shromaždiště, odkud odjeli do nových součástí. Z počtu zadržených bylo za zběhnutí obžalováno 1 147 mužů, odsouzeno vojenským tribunálem frontu 546 mužů, z nichž 72 % bylo zastřeleno.
Tyto neočekávané kázeňské přešlapy urychlily realizaci organizačních opatření v celé DRRA. Od 16. července 1941 jsou obnoveny funkce vojenských komisařů, včetně ukončení existence jediné velitelské pravomoci. Rozkazy velitelů armádních součástí budou platné až po podpisu příslušného vojenského komisaře.
V červenci vzniklo u Západního frontu několik nových taktických součástí, my si podrobněji všimneme Operační skupiny 28. armády. Od 15. července je jejím velitelem veterán z občanské války, generálporučík V. J. Kačalov. Rozkaz GKO (Státního výboru obrany) 18. července odvolal maršála Timošenka z funkcí lidového komisaře obrany, předsedy STAVKY (Hlavního stanu nejvyššího velení Rudé armády) i velitele Západního frontu a další den ho v prvních dvou funkcích vystřídal člen DRRA v nejnižší hodnosti - I. V. Stalin.
Velitel Západního frontu, armádní generál D. G. Pavlov, a ostatní členové Vojenské rady frontu již jsou zatčeni a po rozsudku Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR (VKNS) budou 22. července 1941 zastřeleni.
Po soudním líčení s velením Západního frontu byly revidovány údaje z minulých let o spiknutí v DRRA. Existenci spiklenců v DRRA potvrdily výslechy maršála M. N. Tuchačevského a vojenského komisaře 3. jízdního sboru Běloruského armádního okruhu, divizního komisaře D. F. Sěrdiče, koncem června 1941 doplněné výslechy zatčeného velitele Leningradského vojenského okruhu, armádního generála K. A. Měreckova. Náčelník 3. správy Lidového komisariátu obrany (vojenské kontrarozvědky), mladý, ale tvrdý stalinský kádr, divizní komisař A. N. Michejev, zkompletoval poznatky z výslechů zatčených generálů a 17. července poslal členu GKO G. M. Malenkovovi a náměstku lidového komisaře obrany Mechlisovi hlášení o podezření z účasti lidového komisaře obrany, maršála Timošenka, a dalších velitelů na antisovětském spiknutí.
Jeho setrvání ve funkci lidového komisaře obrany u Stalina prosadil člen GKO a politbyra, maršál K. J. Vorošilov. Na velitele Jihozápadního frontu, generálplukovníka M. P. Kirponose, manžela dcery polského nacionalisty podezřelého ze špionáže rovněž vyšlo najevo, že v letech 1923-1924 udržoval styky s trockistickou opozicí a mezi přáteli adoroval nepřátele lidu, maršála Tuchačevského a komarma I. stupně I. E. Jakira. Ve složce předaných správ byly rovněž zařazeny zápisy z výslechů obviněných o komkoru I. S. Koněvovi: „V oficiálních dokumentech je Koněv I. S. označen za aktivního příznivce nepřátel lidu. Od jara 1938 velitel 57. Zvláštního střeleckého sboru v Mongolsku chránil podezřelé důstojníky před stranickými tresty a uvězněním. U sboru sabotoval plánování, zásobování a výstavbu inženýrských staveb.“ U Koněva zatím bez kádrových následků.
Dne 17. července 1941 přísně tajné usnesení č. GKO-187ss „O transformaci orgánů 3. správy na Zvláštní oddíly NKVD“ vrátilo vojenskou kontrarozvědku zpět do rezortu vnitra, ovšem dohled nad armádní kontrarozvědkou zůstal vojenským komisařům zachován v plném rozsahu. Výnos Prezídia Nejvyššího sovětu 20. července stanovil: „Hlavní úloha Zvláštních oddílů za války je rozhodný boj se špionáží a škůdcovstvím v součástech Rudé armády a likvidace dezertérství v bezprostřední blízkosti frontu.“ „3. správu LKO“ nahradila „Správa zvláštních oddílů NKVD“, její příslušníci, „osobisté“, opět s hodnostmi rezortu vnitra, jsou zmocněni zatýkat a popravovat bez dozoru soudů. Do poloviny září 1941 byly tyto oddíly ustaveny ve všech střeleckých divizích DRRA. Jejich velitelé měli pravomoc střílet zbabělce a panikáře jakékoli hodnosti bez soudu i před nastoupenou jednotkou.
Jakmile náčelník 3. správy Jihozápadního frontu, plukovník V. T. Rogatin, oznámil Stalinovi, že přehradné oddíly NKVD součástí Jihozápadního frontu k 20. červenci zadržely 72 776 zběhů, divizní komisař Michejev požádal Stalina o své přeložení k Jihozápadnímu frontu. V nové hodnosti komisaře státní bezpečnosti nastoupil do funkce náčelníka tamních Zvláštních oddílů NKVD. V čele bývalé 3. správy LKO Michejeva nahradil náčelník Správy zvláštních oddílů NKVD, komisař státní bezpečnosti V. S. Abakumov a ihned začal konat. Například jakmile velitel 7. střeleckého sboru 9. armády Jižního frontu, generálmajor K. L. Dobrosěrdov, povolil veliteli 492. střeleckého pluku ústup, 22. července náčelník GŠRA (Generálního štábu Rudé armády), armádní generál G. K. Žukov, odeslal Hlavnímu prokurátorovi DRRA a náčelníku HPS (Hlavní politické správy) telegramy: „S. Nosovovi, kopie s. Mechlisovi. Ihned zatknout velitele 7. sboru, velitele příslušné divize i pluku a soudit je ve zkráceném řízení jako zrádce a zbabělce!“
Součásti Armádní skupiny „Mitte“ postupují přes Smolensko-jelnické a Gomělsko-Starodubské ohnisko bojů na východ k Jarcevu. Po vítězném střetu se součástmi 19. a 22. armády Západního frontu 19. července XXXXVI. mechanizovaný sbor II. tankové skupiny Wehrmachtu obsadil Jelňu a divize II. tankové skupiny obklíčily 16., 19. a 20. armádu Západního frontu. Pokus o jejich vyklouznutí začal 23. července nadějně, avšak u Roslavle se nepříteli podařilo vpádem do týlu obklíčit Operační skupinu 28. armády Západního frontu. Náčelník PS Západního frontu, divizní komisař D. A. Lestěv, 29. července hlásil armádnímu komisaři Mechlisovi: „U 229. a 233. střelecké divize a 13. tankové divize z 12 000 mužů po hromadných dezercích z nich za deset dnů beze stopy zmizelo 8 000“!
Po ztrátě „Brány k Moskvě“ 28. července Stalin spěšně povolal náčelníka štábu Hlavního velitelství Západního směru, maršála B. M. Šapošnikova, z Mogileva do Moskvy. Před odjezdem ještě uklidnil znepokojeného náčelníka Operační správy Západního frontu, generálmajora I. I. Semjonova: „Nebojte se, holoubku, naše nezdary jsou dočasné, důsledek neočekávanosti. Brzy se vše změní.“ Usnesení GKO 29. července odvolalo armádního generála Žukova z funkcí zástupce lidového komisaře obrany i náčelníka GŠRA, jmenovalo ho velitelem nového Rezervního frontu, maršála Šapošnikova vrátilo do funkce náčelníka GŠRA a maršála Timošenka do velitele Západního frontu.
K pokrytí styku Západního a Jihozápadního frontu STAVKA 23. července ustavila Střední front v čele s generálplukovníkem F. I. Kuzněcovem a P. K. Ponomarenkem. Náčelník GŠRA 28. července nařídil: „U Středního frontu konat co nejdůrazněji, aktivními opatřeními upoutat maximum sil protivníka.“ Od 1. srpna Střední front doplnily 13., 21. a 3. armáda a tu krátce před zahájením ofenzívy na Bobrujsk a Bychov vypukl mezi velitelem 21. armády generálporučíkem M. G. Jefremovem a velitelem frontu ostrý spor. Vojenský komisař frontu Ponomarenko rozpor ohlásil Stalinovi a on 3. srpna vydal jménem GKO „mandát Mechlisovi, L. Z. k vyšetření konfliktu mezi velitelem 21. armády a velitelem Středního frontu.… Účastnit se předání funkce velitele frontu a vrátit se do Moskvy.“
Štáb Operační skupiny 28. armády se 3. srpna odmlčel. Brigádní vojenský právník S. J. Rozenblit oznámil diviznímu vojenskému právníkovi V. I. Nosovovi a armádnímu komisaři Mechlisovi, že 4. srpna rudoarmějci přinesli do štábu 28. armády německé letáky. Na velitelském stanovišti 104. tankové divize generál Kačalov jeden z nich přečetl, nasedl do tanku a odjel k vesnici Starinka obsazené nepřítelem, jenže cestou tank zničil přímý zásah dělostřeleckého granátu.
Když po příjezdu na velitelské stanoviště Mechlis zjistil, že Ponomarenko straní generálu Kuzněcovovi, kupodivu navrhl jeho odvolání. Stalin provedl, generál Kuzněcov 7. srpna odjíždí do dispozic STAVKY, od 8. srpna je generálporučík M. G. Jefremov velitel Středního frontu a nový velitel 21. armády generálmajor V. N. Gordov.
Řešení takto vyhrocených situací na bojištích se již neobešlo bez vrchního velitele DRRA. Přísně tajný rozkaz GKO jím 8. srpna určil předsedu GKO a lidového komisaře obrany Stalina přesto, že podle názoru člena politbyra A. I. Mikojana Stalinovy zkušenosti jen z občanské války nestačily k pochopení tehdejších operačních záležitostí.
Generál Gordov se v nové funkci velitele 21. armády dobře neuvedl. V noci na 13. srpna nepřítel obsadil Dovsk a Kormu, přičemž většina mužstva 117. divize 21. armády zběhla. Náčelník štábu 21. armády to zjistil, až když ráno kolem armádního štábu ujížděla do týlu.
P. K. Ponomarenko dlouho přemítal nad vyvolanou výměnou velitele frontu. Svědomí mu nedalo, a tak se 14. srpna svěřil Stalinovi:
Soudruhu Staline, při plném vědomí své odpovědnosti hlásím, že s Jefremovem jsme neudělali dobře. Mohu dokázat, že je chvastoun a lhář. Nyní všichni vidí, že velení je mnohem obtížnější. Dokonce i velitelé, kteří strádali nevýslovným Kuzněcovovým hulvátstvím, mezi sebou přiznávají, že s Kuzněcovem se těžko pracovalo, ale jistě bojovalo. Žádal jsem Mechlise, aby Vám vzkázal, že jmenování Jefremova nebude vhodné, navrhoval jsem Jerjoměnka. Bez ohledu na tyto výhrady udělám vše, abych Jefremovovi pomohl.
Stalin 15. srpna odpověděl šifrou: „…K Vašemu hlášení oznamuji, že ÚV má o Jefremovovi velmi příznivé zprávy od soudruhů Vorošilova a Mikojana. Také s. Mechlis podal na Jefremova příznivé reference“. Generálu Jefremovovi nařídil soudružsky si Ponomarenkem pohovořit.
Nepřítel postoupil k Mogilevu a Roslavli-Starodubu, 17. srpna obklíčil a zničil 63. střelecký sbor 21. armády, přičemž jeho velitel, generálporučík L. G. Pětrovskij, padl. V sousedství 30. srpna zahájily jednotky Rezervního frontu pod velením armádního generála G. K. Žukova „Jelňanskou útočnou operaci“, v níž dosáhly ve velké vlastenecké válce první částečný úspěch. Město je sice 8. září osvobozeno, ale zničit Jelninskou skupinu nepřítele se nezdařilo. Operace skončila 10. září 1941.
Z hlášení náčelníků PS frontů a armád armádní komisař Mechlis již zjistil, že přes jeho opakované vznešené teze o hrdinství je dezertérů a zajatých rudoarmějců mnohem více než hrdinů, ale co s tím? Zatímco velitelský sbor Ruské imperátorské armády nepovažoval zajetí za trestný čin, již v občanské válce tížily lidového komisaře pro vojenské záležitosti L. D. Trockého obavy z hromadných dezercí a v roce 1927 usnesení pléna ÚV VKS(b) přiznalo: „Základ naší armády tvoří nepracující rolnické elementy a ty se nebudou dobrovolně rvát za socializmus!“ Když na jaře 1929 vláda SSSR dostala pozvánku k účasti na rozhovorech o postavení vojenských zajatců, jednání politbyra se 15. května usneslo: „Účast v Ženevě na konferenci „O zacházení s vojenskými zajatci“ a podpis této dohody považovat za neúčelné.“
„Strana a vláda“ neuznala ani mezinárodní organizaci Červeného kříže. Kvůli okolnostmi vynucené spolupráci se Západními spojenci sice 22. června 1941 souhlasila se statutem válečných zajatců a 17. července 1941 schválila „Speciální ustanovení o vojenských zajatcích“, které jim garantovalo humánní zacházení, avšak, jak dále uvádíme, rozkaz STAVKY č. 270 stanovil opak. Ostatně na jaře 1942 na Krymu představitel STAVKY u Krymského frontu Mechlis nařídil zajatce střílet a sám šel příkladem.
Na výši ztrát „straně a vládě“ nezáleží, vždyť Stalin přece řekl: „…voják Rudé armády je jen drobné kolečko obřího soukolí státního mechanismu, které snadno nahradí kolečko další“, neboť podle bolševického kánonu „velké oběti jsou velká sláva vítězných hrdinů před nepřítelem na věčné časy!“ Na poradě STAVKY 16. srpna 1941 připomněl svůj přísně tajný dodatek k vojenské přísaze z 31. srpna 1939: „Vzdát se nepříteli je zrada vlasti, zrada přísahy… Bolševici se do zajetí nevzdávají, to je svatý zákon našich hrdinných vojáků… Příslušník Rudé armády si raději nechá vyrvat srdce z těla, raději zemře smrtí statečných, než by se vzdal do zajetí a tím zradil svou vlast!“ a dodal: „U nás nejsou vojenští zajatci, u nás jsou jen zrádci vlasti!“ První vojenský komisař Mechlis zdůraznil, že bolševik si vždy nechá v osobní zbrani poslední kulku pro sebe! Závěrem přítomní schválili a podepsali rozkaz STAVKY č. 270:
O případech zbabělosti, odchodu do zajetí a opatřeních k zamezení těchto událostí
Někteří velitelé, političtí pracovníci a rudoarmějci, kteří se ocitli v obklíčení, prokázali ideovou pevnost své osobnosti a čestně se dostali i z té nejsložitější situace. Tak jednal například velitel 3. armády, generálporučík Kuzněcov. Právě on, jeho velitelé a političtí pracovníci zorganizovali únik 108. a 64. střelecké divize z obklíčení. Naproti tomu, velitel 28. armády, generálporučík Kačalov, projevil zbabělost a dal se zajmout, zatímco štáb a jednotky unikly z obklíčení. Generálmajor Ponědělin, velitel 12. armády, se dal zajmout tak jako velitel 13. střeleckého sboru, generálmajor Kirillov. Můžeme tolerovat v řadách Rudé armády zbabělce dezertující do nepřátelského zajetí nebo tak ustrašené náčelníky, kteří při první zámince v boji si strhávají hodnostní znaky a zběhnou do týlu? Ne, nemůžeme! Pokud se smíříme s těmito zbabělci a dezertéry, pak tito záhy rozloží naši armádu a zahubí naši vlast… Zbabělce a dezertéry likvidovat!
Nařizuji! Ty, co si během boje strhávají hodnostní označení a vzdávají se do zajetí, je třeba pokládat za odporné zběhy, jejichž rodiny je třeba zatknout jako rodiny vojáků, kteří porušili přísahu a zradili vlast. Takové zběhy na místě zastřelit. Ti, kteří se ocitnou v obklíčení, musí bojovat do posledních možností a probíjet se ke svým jednotkám. Ale ty, kteří dají přednost zajetí, likvidovat všemi prostředky, jak pozemními, tak i leteckými a jejich rodinné příslušníky zbavit sociální státní podpory a pomoci! Do funkcí aktivněji jmenovat odvážné a smělé lidi. Rozkaz přečíst ve všech rotách, letkách a bateriích.
16. srpna 1941 Stalin, Molotov, Buďonnyj, Vorošilov, Timošenko, Šapošnikov, Žukov.
Podle tohoto rozkazu letci Vojensko-vzdušných sil bombardovali tábory zajatců DRRA v nepřítelem obsazených oblastech například u Orla a Novgorodu Severského. Jejich vraždy připsali k válečným ztrátám. Skutečný způsob likvidace vlastních zajatců byl sovětskou „stranou a vládou“ pochopitelně zamlčen. Při tomto postoji nyní nemá valný smysl bědovat nad výší ztrát v řadách DRRA.
Jelikož koncem srpna 1941 vojska Armádní skupiny „Nord“ stála před Leningradem, k rozkazu č. 270 vyšla i směrnice HPS podepsaná armádním komisařem Mechlisem:
Osnovy pro komisaře a politruky v Leningradě: Vojenský komisař koná společně s velitelem, bojovým náčelníkem jednotky a jeho zrak musí proniknout do všech detailů práce štábu. Je povinen dohlédnout nejen na to, aby se nikdo z velitelů a politických pracovníků neskrýval vzadu, ale také pozorně sledovat průběh boje. Se zaprodanci, kteří řádně nevelí, je nutno naložit podle rozkazu STAVKY č. 270. V Rudé armádě nesmí být a nebude místo pro zbabělce, dezertéry a ustrašence!“
Přesto do konce září 1941 zběhlo z DRRA dalších 657 400 mužů.
Členové Vojenské rady Středního frontu své povinnosti nesplnili, a proto rozkaz STAVKY 25. srpna Střední front zrušil, jeho armády převedl k Brjanskému frontu a generála Jefremova jmenoval zástupcem velitele Brjanského frontu.
Armádní komisař Mechlis se rozhodl ukončit případ generála Kačalova. Předvolal si člena VR 28. armády, brigádního komisaře D. J. Kolesnikova, náčelníka jejího politického oddělení, plukovního komisaře V. P. Těreškina, a Kačalovova adjutanta. Oba prohlásili, že generál Kačalov zahynul, avšak adjutant, zastrašený Mechlisovým křikem, své svědectví odvolal. Armádní komisař Mechlis oba nazval politickými omezenci, kteří neprohlédli, že tento „zrádce vlasti a odhalený agent americké rozvědky“ chtěl už dávno dezertovat a nyní si hledal společníky. Vrchnímu veliteli Stalinovi ohlásil: „Velitel 28. armády generál Kačalov našel německý leták-propustku, vzal ji, strčil do kapsy se slovy „může se hodit“, nastoupil do tanku a odjel se vzdát k Němcům (patrně mával z věže letákem).“ Zajistil jeho zápis do rozkazu STAVKY č. 270 a VKNS ho v nepřítomnosti odsoudilo k nejvyšší míře trestu. Jelikož jeho hrob ve Starince objevili členové komise Lidového komisariátu obrany až po skončení války, rozkaz STAVKY ještě 12. května 1943 oznámil: „Kačalov přeběhl k Němcům a zrazuje vlast!“
Velitelé součástí Armádní skupiny „Mitte“ jsou připraveni, netrpělivě očekávají rozkaz k ofenzívě na Moskvu a tu došlo k nemilému překvapení. Na poradě OKW 21. srpna vrchní velitel Hitler vydal rozkaz o změně směru hlavního útoku Wehrmachtu z Moskvy na Ukrajinu, prioritní cíl bude obsazení Kyjeva. Hitler totiž upřednostnil hospodářský cíl před cílem politickým, což bude později mít dalekosáhlé důsledky!
Zdroje:
Anfilov, V.: Doroga k tragědii sorok pěrvogo goda. „Akopov“. M.-1997.
Běšanov, V.: Kadry rešajut vsjo: Surovaja pravda o vojně 194-1945. Něizvěstnyje vojny. „AST“. M.-2006.
Butlerová, S.: STALIN&ROOSEVELT. Portrét partnerství. „JOTA“. Brno-2016.
Dokuměnty ijuňa 1941. „Izvěstija CK KPSS“. 6. 1990.
Gofman, I.: Stalinskaja istrebitělnaja vojna. F.A. Verlagsbuchhandlung GmbH, München, 1998. M.-2006.
Grejg, O.: Stalin mog udariť pěrvym! „EKSMO“. M.-2010.
Chorošilov, G., Bažěnov, A.: Jelninskaja nastupatělnaja opěracija 1941 goda. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. 1974 g. No9.
Ivanov, S.: Štab armějskij, štab frontovoj. Vojenizdat. M.-1990.
Kolektiv autorů: Dějiny Velké vlastenecké války, 2.díl. „Naše vojsko“, Praha 1961.
Michejenkov, S.: Armija, kotoruju prědali. Centrpoligraf. M.-2009.
Mikojan, A.: Tak bylo. „Vagrius“. M.-1999.
Mělťuchov, M., Osokin, A., Pychalov, I.: Tragedija 1941. Pričiny katastrofy. Vojenno-istoričeskij sbornik. „JAUZA.“ „EKSMO.“ M.-2008.
Mlěčin, L.: MID. Ministri inostrannych děl. Ot Lenina i Trockogo-do Putina i Medvěděva. „Něužěli tam nět vrěditělej?“. Izdatělskij dom „CENTRPOLIGRAF“. M.-2011.
Pěrečeň dokuměntov Gosudarstvěnnogo Komitěta Oborony SSSR za 1941g. No 379.
Rešin, L., Stěpanov, V.: Suďby geněralskije…“ „Vojenno-istoričeskij žurnal“, 1993. No12.
Rěšin, L., Stěpanov, V.: Ščaděnko, Zaporožec, Kirponos, Kovaljov, Koněv – ZAGOVORŠČIKI? „Vojenno-istoričeskij žurnal“, 1994g. No2.
Rubcov, J.: Geněralskaja pravda. 1941-1945. „Věče“. M.-2012.
Smyslov, O.: Geněral Abakumov. Palač ili žertva? „Věče“. M.-2012.
Solonin, M.: Vymývání mozků. Zfalšované dějiny sovětsko-německé války. „Naše vojsko“. Praha-2011.
Syromjatnikov, B.: Čelověk, kotorogo cenil Abakumov. „Nězavisimoje vojennoje obozrenije“ 2007-09-07
Těrěšěnko, A: Vojennaja kontrrazvědka. Epizody borby. Izdatělskij dom „Arguměnty nedělji“, 2015.
Volkogonov, D.: Triumf a tragédia. 2.díl. „Spektrum“ Bratislava 1990.
Zubov, A. i dr.: Istorija Rossii. XX věk: 1939 - 2007. „Astrěl“. M.-2010
Použité archivy: CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR), RGANI (Ruský státní archiv nejnovějších dějin) a RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti)).
